Poslanci konečně na vlastní kůži zjistili, jaké předepisují lidu daně, čehož výsledkem je hrozící kolaps státu. Parlament nacvičuje sbor děvčátek se sirkami a hlady šilhající neúplatní soudci bez groše uvažují o stávkové pohotovosti. Vláda se (opět) hádá. Prezident, po vzoru Edvarda Beneše, zatím emigraci jen naznačuje.
Kdybych tak přišel za panem ředitelem v blázinci a řekl mu, že je mým nezadatelným právem:
• plat ve výši kolem stopadesáti tisíc,
• byt v Praze,
• služební auto,
• volná pracovní doba, abych mohl porůznu navštěvovat propuštěné pacienty,
• kantýna s lidovými cenami odvíjejícími se od těch dob a poměrů, kdy pivo bylo za korunu dvacet a rohlík za třicet haléřů;
• a že raději nebudu dělat nic,
• protože když něco budu dělat, bude to jistě blbě a bude to nutné předělávat,
tak mi vezme klíče a v blázinci se dostanu na druhou stranu pomyslné psycho-barikády, než na které jsem se pohyboval dosud a za to budu ještě platit stokorunu denně.
Když tohle udělají svým zaměstnavatelům – pozor! to jsme my – ústavní činitelé, kteří se dobrovolně uvolili sloužit této zemi a jejímu lidu, kteří ale odvádějí práci, pro jejíž kvalitu už není adjektiv, co by ji vystihla (s výjimkou onomatopoického BLE z tajné řeči mojí vnučky a jejích kamarádek), všichni sice zíráme, ale do blázince je nestrčíme…
Celý článek, včetně neobvyklého návrhu na vyřešení situace najdete na Aktuálně
