CAMBRIDGE – V padesátých letech minulého století se mnoho Američanů obávalo, že Sovětský svaz předčí Spojené státy v roli vedoucí světové mocnosti. Sovětský svaz měl největší rozlohu na světě, třetí nejvyšší počet obyvatel, druhou největší ekonomiku a těžil více ropy a plynu než Saúdská Arábie.
Navíc SSSR disponoval téměř polovinou světového arzenálu jaderných zbraní, měl ve zbrani více mužů než USA a měl nejvíce osob zaměstnaných v oblasti výzkumu a vývoje. V roce 1952, pouhý rok po USA, odpálil vodíkovou pumu a v roce 1957 vyslal jako první do vesmíru družici.
Z hlediska měkké síly byla komunistická ideologie v poválečné Evropě atraktivní díky svému antifašistickému založení a ve třetím světě pak díky svému ztotožnění se s hnutími za národní nezávislost. Sovětská propaganda navíc aktivně přiživovala mýtus o nevyhnutelném vítězství komunismu.
Nikita Chruščov se v roce 1959 slavně holedbal, že Sovětský svaz překoná USA do roku 1970, nejpozději do roku 1980. A ještě v roce 1976 sdělil Leonid Brežněv francouzskému prezidentovi, že do roku 1995 ovládne komunismus svět. Podobné předpovědi se opíraly o uváděná roční tempa hospodářského růstu ve výši 5-6% a zvýšení podílu SSSR na globálním hospodářském výkonu z 11% v roce 1950 na 12,3% v roce 1970.
Poté však sovětské tempo růstu a podíl na globálním výkonu začaly setrvale klesat. V roce 1986 označil Michail Gorbačov sovětskou ekonomiku za „velmi narušenou. Ve všech ukazatelích zaostáváme“. O rok později sdělil ministr zahraničí Eduard Ševardnadze svým představitelům: „Vy a já reprezentujeme velkou zemi, která v posledních 15 letech stále více ztrácí své postavení jednoho z předních průmyslově rozvinutých států.“
Při zpětném ohlédnutí je překvapivé, jak šíleně nepřesné bylo západní hodnocení sovětské moci. Koncem 70. let tvrdil „Výbor pro přítomné nebezpečí“, že sovětská moc překonává moc USA, a volby ve Spojených státech v roce 1980 tyto obavy reflektovaly. Přesto se v roce 1991 Sovětský svaz rozpadl.
Po zhroucení Sovětského svazu se Rusko značně zmenšilo teritoriálně (na 76% rozlohy SSSR), demograficky (na 50% populace SSSR), ekonomicky (na 45% výkonu SSSR) i co do vojenského personálu (na 33% ozbrojených sil SSSR). Navíc se prakticky rozplynula měkká síla komunistické ideologie.
Rusko nicméně mělo téměř 5000 rozmístěných jaderných zbraní a více než jeden milion příslušníků ozbrojených sil, i když jeho celkové vojenské výdaje činily pouze 4% celkových světových výdajů (oproti 40% v případě USA) a nesmírně se snížila i jeho schopnost uplatňovat vlastní moc v globálním měřítku.
Pokud jde o ekonomické zdroje, představovalo HDP Ruska – 2,3 bilionu dolarů v době získání nezávislosti – 14% HDP Spojených států a jeho příjem na hlavu (měřený paritou kupní síly) činil 16 000 dolarů, což bylo zhruba 33% příjmu na hlavu v USA. Jeho ekonomika byla silně závislá na příjmech z prodeje ropy a plynu, přičemž špičkové technologie představovaly pouhých 7% jeho výrobního exportu (oproti 28% v případě USA).
V oblasti měkké síly mělo Rusko navzdory atraktivitě tradiční ruské kultury jen malý globální vliv. Řečeno slovy ruského analytika Sergeje Karaganova, Rusko musí využívat „tvrdou sílu včetně síly vojenské, protože žije v mnohem nebezpečnějším světě, před nímž se nemá za koho ukrýt, a protože má jen malou měkkou sílu – tedy společenskou, kulturní, politickou a hospodářskou atraktivitu“.
Rusko už nebrzdí komunistická ideologie ani zatěžující systém centrálního plánování, a přestože etnické rozdrobení zůstává hrozbou, jeho pravděpodobnost se snížila. Zatímco etničtí Rusové představovali pouhých 50% obyvatel Sovětského svazu, v ruské federaci tvoří 81% populace.
Politické instituce potřebné k efektivnímu fungování tržní ekonomiky však do značné míry scházejí a korupce je rozbujelá. Ruský loupežnický kapitalismus postrádá efektivní regulaci, která vytváří důvěru v tržních vztazích. Ve veřejném zdravotnictví panuje zmatek, úmrtnost se zvýšila a porodnost klesá. Průměrný ruský muž se dožívá 59 let – to je na rozvinutou ekonomiku mimořádně málo. Odhady demografů z Organizace spojených národů naznačují, že se počet obyvatel Ruska může do poloviny století snížit z dnešních 145 milionů na 121 milionů.
Variant možného budoucího vývoje Ruska je mnoho. Jedním extrémem je vize Ruska coby industrializované banánové republiky, kterou kvůli zkorumpovaným institucím a nepřekonatelným demografickým a zdravotnickým problémům čeká nevyhnutelný úpadek.
Jiní lidé tvrdí, že reforma a modernizace umožní Rusku překonat problémy a že současné vedení země jde právě tímto směrem. Koncem roku 2009 pronesl prezident Dmitrij Medveděv burcující výzvu, aby Rusko modernizovalo svou ekonomiku, zbavilo se ponižující závislosti na přírodních zdrojích a skoncovalo s postoji v sovětském duchu, které podle prezidenta brání snaze Ruska zůstat světovou velmocí.
Jak ovšem tvrdí Katinka Baryschová z Centra pro evropskou reformu, koncept modernizace v podání vedoucích ruských představitelů je přehnaně statický, obzvláště s přihlédnutím k faktu, že veřejné instituce fungují tak špatně. „Inovativní ekonomika potřebuje otevřené trhy, rizikový kapitál, svobodně uvažující podnikatele, rychlé konkurzní soudy a solidní ochranu duševního vlastnictví,“ konstatuje Baryschová. Místo toho v Rusku existují „rozsáhlé monopoly, všudypřítomná korupce, dusivé státní zásahy a slabé a protichůdné zákony“.
Nefunkční vláda a všeprostupující korupce ztěžují modernizaci. Prezident Alfa Bank Peter Aven tvrdí, že „z ekonomického hlediska [Rusko] stále více připomíná Sovětský svaz. Je zde obrovská závislost na ropě, potřeba kapitálu a potřeba seriózních reforem, přičemž sociální zatížení je velmi silné. Hlavní hrozbou je stagnace.“ Nejmenovaný ruský ekonom dokonce přímo tvrdí, že „neexistuje konsensus ve prospěch modernizace“.
Ať už je výsledek jakýkoliv, díky své zbytkové jaderné síle, obrovskému lidskému kapitálu, zběhlosti v kybertechnologiích a poloze v Evropě i Asii bude mít Rusko dostatek prostředků, aby globalizovanému světu způsobilo značné problémy, nebo mu naopak výrazně pomohlo. Na reformě Ruska máme zájem všichni.
Joseph S. Nye, bývalý náměstek amerického ministra obrany, je profesorem Harvardovy univerzity a autorem chystané knihy The Future of Power (Budoucnost síly).
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
