Pojďme si říci, která ustanovení Ústavy jsou pro posouzení předmětné problematiky rozhodná:
1. článek 2 odst. 1, který zní „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“
2. článek 54 odst. 3, který zní „Prezident republiky není z výkonu své funkce
odpovědný.“
3. článek 63 odst. 1 písm. b), který zní „sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,“
4. článek 63 odst. 3, který zní „Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.“, a odst. 4, který zní „Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.“
5. článek 65 odst. 2, který zní „Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.“ Což je ustanovení, kterým je v určitém směru prolomeno ustanovení čl. 54 odst. 3.
Zákon o Ústavním soudu pak stanoví, co se rozumí velezradou a upravuje proces řízení. Velezradou se pro účely tohoto zákona rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.
Posuďme tedy dosud známé jednání prezidenta, které Jiří Pehe už bezmála „žaluje“ pro velezradu.
Jde o jednání proti svrchovanosti a celistvosti republiky?
Netřeba hádat, v žádném případě – spíše naopak.
A jde o jednání proti jejímu demokratickému řádu?
Tady je už na místě značná dávka opatrnosti. Dělba moci mezi orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní je nepochybně jedním z atributů, ne-li základním principem demokratického řádu.
Prezident republiky je z hlediska dělby moci zařazen do moci výkonné. V rámci této moci je obdařen pravomocemi, které jsou jeho vlastními, jenž jsou zakotveny v čl. 62 Ústavy, a posléze pravomocemi, v jejichž rámci potřebuje k platnosti rozhodnutí spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, a ty jsou zakotveny v čl. 63. Za taková rozhodnutí ODPOVÍDÁ VLÁDA, zatímco v rámci pravomocí podle článku 62 je prezident do jisté míry severénem.
Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud vláda z jeho pověření sjednala mezinárodní smlouvu, k jejíž ratifikaci dal předepsanou procedurou souhlas Parlament, znamená to implicitním sdělením, že je povinností prezidenta takovou smlouvu ratifikovat. Ústava však, ani implicitním sdělením, neurčuje k výkonu pravomoci prezidenta žádnou lhůtu, z hlediska zvykového se však očekává, že se tak stane bez zbytečného odkladu. Jenže co se stane, má-li prezident k sjednanému textu mezinárodní smlouvy dodatečnou výhradu, tak jako je tomu nyní (a nemusí být motivem ani tak obstrukce, jak tomu možná nyní je, ale kupř. právní skutečnost, která nastala po podepsání smlouvy i po souhlasu Parlamentu)?
S takovým případem Ústava samozřejmě vůbec nepočítá, ale to neznamená, že nemůže nastat. On už totiž nastal. A jestli Ústava s něčím nepočítá, nemusí to být automaticky nezákonné – „contra legem“. Mimozákonné – „extra legem“, to bych akceptoval. V případě, jaký tu konkrétně máme o nezákonnost jistě nejde. Zejména, kdyby se ukázalo, že výhrada prezidenta je legitimní. Na legitimitu ukazují projevy, jichž se výhrada má dotknout – vůdce Sudetoněmeckého landsmanšaftu Posselta i rakouského předsedy vlády Wernera Faymanna, i názory – dneska se už asi dá říci, že většiny občanů Česka – byť stanoviska politiků i právních expertů se různí.
Je proto na politicích, a to domácích i ostatních evropských, aby k výhradě prezidenta zaujali pragmatické stanovisko. Zejména chtějí-li, aby Lisabonská smlouva byla ratifikována v co možná nejkratší době. Každý jiný proces ratifikaci jen oddálí, ne-li že je způsobilý přinést i její suspendaci.
Samozřejmě by ale vyhovění takové podmínce českého prezidenta mělo znamenat jeho bezprostřední ratifikaci pozměněné, doplněné nebo jinak dotčené Lisabonské smlouvy, která znamená právní záruku prezidentově výhradě.
Teprve potom, kdyby prezident dal jasně najevo (a to třeba i konkludentně, nebo jen prostým nekonáním), že i tak smlouvu neratifikuje, PŘICHÁZÍ podle mého názoru v úvahu žaloba Senátu Ústavnímu soudu pro VELEZRADU. Šlo by totiž o jednání, kterým by byl zcela zřejmě dotčen demokratický řád České republiky spočívající v dělbě moci mezi orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní, jakož i v dělbě uvnitř moci výkonné, navíc v oblasti (za rozhodnutí), za kterou odpovídá jako suverén vláda.
Tož tak nějak, ale třeba se i mýlím. Svůj názor nikomu nevnucuji, jakože si ho ani nenechám vzít.
