Jeden můj často se opakující výrok vyvolává u českých pravičáků zuřivost, ti serióznější ho ovšem jenom zpochybňují a po straně si ťukají na svá liberálně se lesknoucí čílka.
(Překrásný příklad argumentace budovatelů kapitalismu bez přívlastků, kteří jsou na své dílo patřičně hrdi, máte ZDE.)
Tady je ale jeden zvlášť úporný případ z první kategorie, plíseň mezi prsty u nohou je ve srovnání s ním pravé požehnání:
"No, kdyz uz mate Tarasi tu Glasnost, tak muzete take vysvetlit svuj uzasny vyrok o tom, ze "Po dvaceti létech "demokratického a svobodného" režimu jsou na tom dvě třetiny občanů materiálně stejně nebo ještě hůř než za komunistů." Statistiky pravi neco uplne jineho, vyzkumy verejneho mineni rovnez."
A urguje odpověď, neboť je z rodu chroňáků:
"Tak jak je to s temi dvema tretinami co se maji stejne, nebo hur nez za komunisticke diktatury? Kdepak jste to sebral? Halo Noviny? Nove Bruntalsko? Stranky KSCM? Anebo je to jen dalsi lez Made in Tarasz?"
Ano, kam se vlastně obrátit, když ČSÚ reálné mzdy ani spotřebu a výdaje domácností zásadně nevede v číselné řadě od roku 1989, aby znemožnil srovnání. Když někoho na nějaký úřad nacpe ODS, můžete si být téměř jisti, že buďto krade nebo falšuje.
Takže tady je graf vydání domácností, který mají na svých stránkách dost zazděný:
Vidíte, že reálná vydání (neboli vlastně spotřeba) domácností (to je ta zelená křivka) poklesla tragicky v roce 1990 a 1991 a na komunistickou úroveň se vrátila až v roce 2004! A protože i dnešní vývoj je chmurný, potvrzuje se teze o nižádném přínosu kapitalismu pro občany. Vydání přesně opisovala vývoj reálných mezd, který je v další tabulce:
Jedná se o index, tedy řadu od roku 1989 dostanenete vynásobením předcházejícího roku vždy s dalším. Z jednoduchého násobení pak vyplývá, že v roce 2000 byla reálná mzda 102,06 procenta té z roku 1989. Neboli – za deset let, poznamenaných klausovskou neschopností a rozkrádáním společného majetku byla reálná mzda o 2 procenta vyšší než za komunistů.
Další vývoj je pak na stránkách ČSÚ zachycen v tabulce, která je už ideologicky správně sestavena až od roku 1993 (mezi tabulkami jsou rozdíly na desetinném procentním místě). Z ní vyplývá, že v roce 2009 (řada indexů pokračuje od roku 2001 takto: 1,039; 1,061; 1,057; 1,034; 1,030; 1,040; 1,043; 1,014; 1,030 v roce 2009) byla reálná mzda o 44 % vyšší než v roce 1989.
To je hezký výsledek, byl by, kdyby nebylo různých okoličností. A ty nám na sličnou tvář českého kapitalismu vypleskly kakanec jak od dropa obrovského.
Vývoj od listopadu 89 totiž nebyl rovnoměrný: některá odvětví zůstala "sedět", jiná těžce přibrala; nejvíce se napásli pracovníci v oblasti pojišťovnictví, bank a IT oboru, viz následující graf:
Spodní zelená křivka je zemědělství a lesnictví, červená průměr a černá nahoře, jako jejich duše, znázorňuje vývoj mzdy ve finančním sektoru. Parazitární obory, které zaměstnávají relativně málo pracovníků, se na růstu průměrné mzdy podílí největším dílem, naopak silně obsazené obory (materiální výroba) v průměrné mzdě sice o něco rostou, ale reálně stagnují nebo dokonce ztrácejí.
Na růstu reálné mzdy se ovšem podílí i diferenciace mezd uvnitř oborů, mezi pracovními kategoriemi. Jestliže (celosvětově) mzdy dělníků a středního technického personálu za posledních dvacet let stagnovaly, mzdy manažerů se zvýšily z někdejšího dvaceti až čtyřicetinásobku oproti průměrné mzdě ve firmě také na dnešní čtyřset až devítisetnásobek. Vlastníci si své dráby a pohůnky platí dobře. Je pak jasné, že i u nás jde růst reálné mzdy na vrub pádícím odměnám manažerů.
Což potvrzuje i následující: o skutečném průměru lépe vypovídá medián, tedy taková hodnota mzdy, která dělí příjemce mezd na dvě stejné poloviny: jedna má méně než je aritmetický průměr mezd a druhá více. A tady šel vývoj stejným směrem, jako u rozdílů mezi peněžnictvím a materiální výrobou: dnes na průměrnou mzdu nedosáhne 70 procent zaměstnanců, zatímco v roce 1990, díky hluboké nivelizaci, byl medián těsně u průměrné mzdy. Z toho vyplývá, že zdrojem růstu reálné mzdy byla pouze nadprůměrně a špičkově vydělávající elita.
Jenže ono je to ještě o něco horší: zdražovaly se životně nejdůležitější položky, nájemné, energie, vodné, stočné, doprava, zdravotní péče, léky. Zlevňovaly nosiče CD a na svém seděly automobily. Kdybychom tedy vzali do úvahy váhu těch věcí, které jsou absolutně násobně dražší než za komunistů, potom jsme svědky doslova tragického vývoje životní úrovně pro nikoliv dvě třetiny občanů, jak z opatrnosti uvádím, ale pro osmdesát procent z nich.
Někdo namítne, že reálná mzda už obsahuje vliv inflace, jejíž procento se určuje ze spotřebního koše. V něm pak jsou jednotlivé položky životních nákladů (je jich asi 700) a jejich váha stanovena podle tzv. rodinných účtů, podle struktury výdajů domácností.
Nuže, porovnejme si, jakou váhu mají ve spotřebním koši jednotlivé položky. Ceny pevných paliv mají váhu 3,5 promile. (Čím vyšší váha, tím větší silou se promítá položka do inflace.) Přitom se tyto ceny zvýšily (především díky Bursíkovi) o více než 1300 %. Naproti tomu ceny aut, které dlouhodobě stagnují, mají váhu 35, desetkrát vyšší. Kolikpakkrát si kupujete za život auto a kolikrát brikety? Váhu 62, tedy skoro dvacetkrát větší než uhlí, mají hodinky a klenoty. I květiny a zahrada jsou důležitější s vahou 6. Neboli: inflace je deformována vahami jednotlivých položek a při každé revizi spotřebního koše tlačena dolů, falšována, což potom opticky vyhlíží jako růst reálné mzdy.
Ale reálná mzda je zvyšována i rostoucí nezaměstnaností. Propouští se především v nízkých příjmových skupinách a i samotný pokles počtu příjemců mzdy tu reálnou výpočtově zvýší. Stejný efekt má pak další faktor, který se objevil poté, co Topolánek s Kalouskem zastropili odvody na sociální a zdravotní pojištění. Podnikatelé si namísto podílu na zisku stanoví vysoké mzdy, tím si vylepší nákladovou strukturu, ale zároveň statisticky zvýší průměrnou i reálnou mzdu. Odhady hovoří o tom, že tento efekt se promítá do zvýšení průměrné mzdy až o dva tisíce měsíčně.
Zajímavá je pak spotřeba domácností , která potvrzuje stagnaci ve spotřebě potravin na hlavu, překvapivá je pak spotřeba jižního ovoce, která se zvýšila nepodstatně – to jsou ty často omílané banány. Samozřejmě že vybavení domácností spotřební elektronikou se rozšířílo z černobílých televizorů na barevné a také počítačů přibylo. Jistě si ale všimnete, že ani první republika v počtu PC nijak nevynikala.
Výše uvedené závěry potvrzují i statistické údaje o inflaci a příjmech domácností. Zatímco inflace* mezi roky 1989 a 2009 byla ve výši 491 %, čistý příjem domácností na osobu a rok se z 23.500 Kčs v roce 1989 zvedl na 142.200 Kč v roce 2009, tedy o 605 %. Čistý příjem průměrné domácnosti na hlavu se podle tohoto ukazatele za dvacet let reálně zvedl o 23 %, opticky vysoké zvýšení nominálních příjmů téměř celé sežrala inflace. Kde tedy je onen růst reálné mzdy o 44 %, kam se poděl? Do průměrné rodiny nedoputoval. A pokud je statistický vzorek domácností sestaven správně, potom i příjmy domácností musí odpovídat mediánovému rozložení, tedy 70 % domácností nedosahuje ani na průměrný příjem.
Z výše uvedeného vyplývá, že je naprosto pravdivý můj výrok o tom, že pro dvě třetiny občanů nepřineslo dvacet let české parodie na kapitalismus vůbec nic, naopak, mnoho lidí je na tom materiálně hůře než bylo za bolševika.
A to je ostuda, hanba, zvláště když si uvědomíme, do jakého morálního bahna jsme za těch dvacet let zapadli, jak se zhoršily vztahy mezi lidmi, mezi otroky a otrokáři, v běžném životě, na silnici, mezi generacemi.
Abychom si rozuměli: komunistické mzdové rovnostářství je pro rozvoj společnosti zhoubné, je to patologický jev. Kvalifikovaná a psychicky i fyzicky náročná práce musí být odměňována mnohem lépe, v násobcích, než práce nekvalifikovaná a nepříliš náročná. Vždyť tahle nespravedlnost v odměňování byla jedním z důležitých důvodů, pro které bolševik doskákal. Ale jestliže odměňování překývne do druhého extrému a vysoce nezaslouženě jsou odměňovány především parazitární skupiny, spekulanti, darmožrouti a otrokáři, a poctivě a tvrdě pracující zaměstnanec je na tom hůř než za komunistů, je to zgruntu špatně. Někdo na to doskáče.
A tragédie zázračně pokračuje dále: i při tomto neoddiskutovatelném selhání kapitalismu v Čechách a při katastrofálním, amorálním ovzduší, v tomhle etickém smogu, dává pravici své hlasy více než polovina voličů.
My máme holou. Ó, my se máme.
(Díky laskavosti Edmunda Černé Zmije jsem dodatečně opravil chybný výpočet u inflace za období 1989 až 2009, chybný údaj 598 %, správný 491 %. Kéž by ho stará kůže hodně svědila a nemohl ji svléknout.)
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
