.. a něco navíc o amerických zbraních pro Jemen, bahrajnských a syrských demokratech, pákistánských pilotech ve službách našich saúdských přátel, irácké velkokapacitní lampárně a obrácení jednoho SHIT* soudce s jihoafrickým pasem.
Válka v Libyi se nevyvíjí dobře, ať se to vezme z jakéhokoli racionálního pohledu. Spojené státy varují, že rebelové jsou dál – i po takřka měsíci války a jistě usilovné práci britských, amerických a egyptských „instruktorů" — „beznadějně" dezorganizovaní a nemohou se proto Kaddáfího jednotkám stále ještě reálně postavit.
K rebelům sice přeběhl nevelký počet Kaddáfího profesionálních důstojníků, nicméně většinu oddílů tvoří dobrovolníci, kteří ještě před nedávnem byli jen účastníky demonstrací. Jsou sice s to udržet protivníka dál od Benghází, na nějaké ofenzívy, jak o nich denně slýcháme z médií, ale sílu a schopnosti nemají. A podle amerických činitelů se to prý jen tak nezmění – i s leteckou podporou NATO by prý trvalo několik let, než by se z rebelů vytvořila bojeschopná síla, která by byla s to dobýt města na západě země.
Ale klid, ono totiž vůbec nevadí, že jsou ti rebelové tak bezzubí! Vůdci NATO totiž nyní provádějí simulace, které mají najít nejlepší variantu, která by zaručila, že konflikt potrvá bez omezení. Hlavní podmínkou proto je, aby Kaddáfí zůstal u moci, neboť bez něho by se musel horko těžko vymýšlet nepřítel nový a než by se takový našel, válka by mezitím skončila. Jsme tak svědky války proti Kaddáfímu, v níž Kaddáfí sám ale „není terčem". A dokud bude Kaddáfí u moci v Tripolisu, může válka vesele pokračovat. Paráda! (Nedá mi to nepřipomenout zde svůj starší text o nekonečných válkách jako smyslu naší civilizace. Když jsme u toho, Hillary Clintonová včera v Berlíně varovala státy NATO před „unáhleným" odchodem z Afghánistánu a zpochybnila přitom i slib svého šéfa Obamy, který svatosvatě tvrdil, že stahování začne v červenci).
No a vedle vojáků z NATO se k válce „dokud bude Kaddáfí u moci" zavázali i politici, a to v rámci „jednotné fronty", tedy Obama, Sarkozy a Cameron. (Obama už v rámci svých „rozpočtových škrtů" stihl vyjednat náležité navýšení armádního rozpočtu, který se od roku 2001 prakticky zdvojnásobil.) Pokud tedy někdo pořád koumal nad tím, jak že chtějí „spojenci" svou agresi v Libyi zakončit, už ví. Nijak. A ví už také nejspíš i to, proč že rezoluce OSN, která válku odsouhlasila, nemluví o „změně režimu". To by totiž bylo moc snadné, rychlé – a z hlediska hlavního cíle války (podle principu Oxfamovy břitvy) – by zbrojaři nevydělali tolik, kolik si sami představují. Výsledek války tak ve finále nebude jejím hypotetickým předpokladem, ale pouze výsledkem jaksi náhodným. Člověk se až dme pýchou nad prefíkaností naší euroamerické (potažmo židovskokřesťanské) civilizace. Jo, a chudáci Libyjci. Víc než 40 let pod Kaddáfím a teď tohle.
A zatímco si jednoho nepřátelského diktátora chováme coby talisman uspokojující potřeby našich vlád a jejich sponzorů (hrnout se do Libye pomalu chce i Česká republika), možná bude třeba rychle zasáhnout ve prospěch diktátora přátelského. Mám na mysli toho v Jemenu. Alí Abdalláh Sálih sice kývl na saúdský plán předání moci v Jemenu (vedený pod kolektivní hlavičkou Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu, GCC), opozice ho ale odmítla s tím, že plán rychlý Sálihův odchod od moci ve skutečnosti vůbec neřeší. Dala proto Sálihovi ultimátum v podobě dvou týdnů na to, aby se sbalil, byť zatím není zcela zřejmé, co že by se mělo dít v případě, že ten spolehlivý klient USA u moci zůstane. Na stranu opozice už ale přeběhla značná část armády, a tak nelze vyloučit ani občanskou válku. Ostatně, lokální boje mezi opozicí a vládními jednotkami už probíhají a vláda ve čtvrtek obvinila povstalce, že zajali dva vládní vojáky. USA Sálihovi dál dodávají zbraně a snaží se, aby ho v čele státu nahradil některý z jeho loajálních generálů, což předpoklady pro občanskou válku opravdu vytváří.
Bahrajnská monarchie mezitím zakázala největší opoziční stranu Al Wífak a s ní i menší partaj nazvanou Al Amal. Obě strany jsou šíitské, šíité tvoří 70 procent občanů Bahrajnu, a tak byl zákaz obou stran už bez jakéhokoli ohledu na logiku vysvětlen tím, že „ohrožovaly jednotu" národa. Al Wífak přitom měla ve čtyřicetičlenném parlamentu 17 křesel, a tak byla největší silou v zemi. Všichni její poslanci rezignovali okamžitě, jakmile vláda spustila první vlnu masakrů proti prodemokratickým demonstracím a pozvala k potlačení revoluce tmáře ze Saúdské Arábie. Většina obyvatel Bahrajnu tak nyní nemá politické zastoupení. Hezky zmanažováno.
(Mimochodem, vím, že se lidé nemají posuzovat podle toho, jak vypadají, ale co dělají, přesto – co dělá bahrajnská vláda už dobře víme, neměla by být ale přehlížena ani fyziognomie jejího ministra zahraničí přizvaného si spolu s ostatními „demokraty" zabombardovat v Libyi.) A ještě jedna maličkost (aby to už tak nebylo málo přehledné): Saúdská Arábie si vzpomněla, že v roce 1969 si na bombardování Jemenu do svých letadel najala pákistánské piloty, a tak nyní nabírá pákistánské vojáky k obraně nejen své, ale i svých klientů, typu Bahrajnu.
Další klient, Spojenými státy „zdemokratizovaný" Irák, má tak zvaně demokratickou vládu a ta právě zakázala v Bagdádu veškeré pouliční protesty, prý že nespokojenci mají chodit na některý ze tří městských fotbalových stadionů a tam se z plna hrdla vyřvat. Mám dojem, že je to do praxe převedené naše úsloví „Jít si stěžovat na lampárnu". Zákaz demonstrací přišel poté, co se městem – po revolucích v Tunisku a Egyptě — už jaksi pravidelně valily protesty proti zkorumpovanosti oné „demokratické" vlády, proti nezaměstnanosti a nefungujícím službám, jako jsou elektřina či pitná voda.
Syrský Bašár Asad se jako vždy – ve srovnání se svými diktátorskými kolegy v oblasti — ukazuje být pragmatičtějším, a tak propustil stovky uvězněných účastníků prodemokratických protestů a k tomu veřejnosti představil fungl novou vládu v čele s osvědčeným a nenovým ministrem zemědělství. Někteří z propuštěných demonstrantů hlásí nepěkné zážitky typu mučení a na dnešek demonstranti plánují masový protestní Den vítězství, i když je dopředu jasné, že název silně nadsazuje možný výsledek. K Sýrii přitom znovu zaznívá oblíbená mantra – zatímco Západu invaze Saúdů do Bahrajnu a následné masakry neozbrojených civilistů tam i v Jemenu nevadí (jsou naopak vítány v rámci „normalizace situace"), v Sýrii prý při masakrech pomáhá Írán, a to je přece fujtajblik hodný rozhodného odsouzení a všech těch obvyklých oblíbených tanečků okolo.
A dneska na závěr jen poznámka k tolik medializovanému obrácení Richarda Goldstonea. Byly toho u nás plné noviny, tak jsem se tomu nevěnovala (a v aktuálních Literárkách k tomu máme navíc text pana Steigera), nicméně: soudce Goldstone, jehož osud mi ze všeho nejvíc začíná připomínat skutečnou antickou tragédii a vůbec mu nezávidím, nebyl samozřejmě jediným autorem zprávy o krvavé izraelské agresi do Gazy. A jeho tři spoluautoři nyní jeho změnu názoru na své vlastní dílo odmítají. Pákistánská obhájkyně lidských práv Hína Džiláníová, Christine Chinkinová, profesorka mezinárodního práva na londýnské School of Economics, a bývalý generál irských mírových sil Desmond Travers trvají na tom, že závěry zprávy jsou platné. A konstatují: „Neexistuje žádné ospravedlnění pro jakoukoli potřebu zprávu přehodnotit, protože se mezitím neobjevilo nic zásadního, co by mohlo změnit její kontext, zjištění a závěry vůči jakýmkoli stranám v konfliktu v Gaze."„mylně reprezentuje skutečnosti ve snaze delegitimizovat zjištění" zprávy a „zpochybnit její důvěryhodnost". Nový postoj soudce Goldstonea, který ale v prohlášení není zmíněn jménem, tak jen
Nu což, Izraeli toto prohlášení neublíží, ten má svého „nového" Goldstonea a je spokojen…
Převzato z Literárek
* SHIT – zkratka používaná izraelskou extrémní pravicí, označení pro sebenenávidějící Židy (Self-Hating and/or Israel-Threatening), v odkazu je velmi rychle se rozšiřující seznam takto označených lidí. Sám jsem byl překvapen, o kolik se zvětšil, když jsem ho asi po půl roce navštívil. (pozn. edit.)
