S nástupem podzimu mnohým prozíravým hlavám došlo, že brzy přijde zima a že v zimě je nutno topit. U nás byly takové prozíravé hlavy minimálně tři.
Milióny lidí bez tepla, problémy ve zdravotnictví a v dalších odvětvích, kolabující hospodářství. Takový je prý nejpesimističtější scénář, který by mohl nastat v případě dlouhodobého zastavení dodávek plynu z Ruska a Ukrajiny. Ve spolupráci s civilní rozvědkou (ÚZSI) jej popsali ministři zahraničí Jan Kohout, průmyslu a obchodu Vladimír Tošovský a vnitra Martin Pecina a předali vládě. „S ohledem na situaci, která panuje v rusko-ukrajinských plynových vztazích, je velmi pravděpodobné, že Evropa, a společně s ní i Česko, se stane obětí nové plynové krize, a to již koncem tohoto nebo začátkem příštího roku," uvádí dle serveru Novinky.cz trojice ministrů ve svém materiálu.
Začíná to být už obehraná písnička – na Ukrajinu si čeští političtí lídři vzpomenou jen tehdy, hrozí-li nějaký průšvih, konkrétně zastavení dodávek plynu. Jinak je jim takřka ukradená. O nějaké východní politice českého státu nemluvě. Neexistuje. Pokud se vůbec dá o něčem podobném hovořit, tak o východních ad hoc politikách různých politických uskupení. Východní politika ODS se víceméně zredukovala na to, že z Ruska dělá strašáka a političtí soupeři se obviňují z toho, že mají těsné vztahy s Moskvou, či že s ní dokonce kují temné pikle. Což sice nemusí být obvinění nereálné, zpravidla je však nepodložené; sami občanští demokraté žádnou promyšlenou koncepci vztahů s postsovětským prostorem nemají.
Pomineme-li Václava Klause, který je z těsných vztahů s jistými strukturami v Rusku obviňován, avšak spíše jen na základě nepřímých důkazů, zůstávají hlavními „hříšníky" sociální demokraté. Z toho, co zatím proniklo na veřejnost, lze soudit, že v Lidovém domě mají docela dobrý čich na proměny geopolitických mocenských konstelací. Navazují kontakty, neboť vědí, že Rusko sílí, zatímco Spojené státy slábnou. A pokud se Jiří Paroubek v domácí politice řídí hlavně průzkumy veřejného mínění, těžko se divit, pokud podobnou strategii uplatňuje i v mezinárodních vztazích: doma i venku podle hesla „kam vítr, tam plášť".
Klíčovým problémem naší politiky není to, zda někdo jedná či nejedná s Rusy, ale to, že pokud s nimi jedná (ale i pokud s nimi nejedná), činí tak nikoliv na základě nějaké dlouhodobé a promyšlené koncepce, nýbrž dle momentální situace a s vyhlídkou na svůj aktuální zájem. Žije se ze dne na den a prakticky každý český politik hledá oporu u někoho silnějšího, než je on sám; nejčastěji je exponentem nějakého ekonomického nebo ekonomicko-politického žraloka (či hejna žraloků), mezi nimiž různě kličkuje, a pokud mu to jde nebo má-li prostě kliku, může se udržet i docela dlouho. (Chtěl jsem původně napsat „udržet u moci", ale to by nebylo přesné. Prostě udržet, to je výstižnější.)
Letošní plynová válka bude mít nicméně s velkou pravděpodobností jinou podobu i logiku. Loni se ukrajinská reprezentace na souboj s Ruskem připravila a snažila se pro sebe uhrát maximum. Letos ale společně se zimou udeří nejen mrazy, ale též horká volební kampaň – 17. ledna 2010 se uskuteční první kolo ukrajinských prezidentských voleb.
Soudě dle dosavadních průzkumů jsou hlavními favority současná premiérka Julija Tymošenková a „ataman východní Ukrajiny" Viktor Janukovyč. Ten, jehož zmanipulované vítězství v posledních prezidentských volbách v roce 2004 zavdalo příčinu k oranžové revoluci, která vynesla do prezidentského úřadu skutečného vítěze prezidentského klání, Viktora Juščenka. Hrdina oranžové revoluce však svůj politický kapitál, zdá se, definitivně promarnil a jeho preference se potácejí u dna.
Mezi Ukrajinci převládá spíše deziluze z vývoje po oranžové revoluci a mnozí z nich by uvítali nástup nových osobností. Z této atmosféry se pokouší těžit „ukrajinský Obama" Arsenij Jacenjuk, mladý, pětatřicetiletý, leč již mnoha funkcemi ověnčený politik, který začínal svou dráhu jako Juščenkův chráněnec. Pokud se ale ukáže, že dosavadní průzkumy zrcadlily rozložení politických preferencí na Ukrajině víceméně věrně, skončí Jacenjuk jako třetí vzadu, a tedy před branami druhého kola.
V něm mimo jiné rozhodne i to, jak se zachovají jeho voliči. Očekávaný souboj mezi Tymošenkovou a Janukovyčem bude podle všeho dost těsný; rozhodnout mohou i zdánlivě nepodstatné detaily. A samozřejmě kampaň, která se v létě a na začátku podzimu teprve rozbíhala.
A plyn. Rusko do ukrajinského prezidentského souboje samozřejmě vstoupí a těžko čekat, že by nepoužilo jednu ze svých nejmocnějších zbraní. Můžeme tak snadno zažít nemilý paradox: nám bude zima, neboť nepoteče plyn, ale dojde k tomu proto, že na Ukrajině bude politicky pěkně horko.
Konkrétní podobu prezidentsko-plynové války nelze přesně předvídat. Ostatně třeba k ní ani nedojde, neboť v Kremlu nemusejí případné vítězství Tymošenkové vnímat jako katastrofu. V posledních letech dala mnohokrát najevo, že si je dobře vědoma dvou podstatných skutečností: za prvé, nelze vládnout celé Ukrajině pouze v opoře o její západní část, a za druhé, nabízí-li Západ pouze slova a deklarace, zatímco Rusko reálné obchody, přestává platit dilema prozápadní versus proruský.
Nás může hořce těšit jen jedno: vzhledem k trvalé absenci české východní politiky můžeme dění na Ukrajině jen trpně sledovat a doufat, že shodou okolností, na něž formálně suverénní Česká republika nebude mít vliv, nám bude i letos za českou pecí příjemně teploučko.
Převzato z Revue Politika
