Na borůvky!

Reklama


A nejhorší ze všeho mi tenkrát připadaly borůvky. To mne jako pětiletého vytáhli z postele ve čtyři ráno. Nebylo to k vydržení a usínal jsem za stolem. Říkali mi, že mám jíst, že v lese bude hlad, že tam budu zdržovat. Nejedl jsem, nepil čaj a tvářil se strašně ukřivděně. Ale řekli mi, že půjdeme do lesa na borovky, a to vypadalo až napínavě.

Pak jsme já, máma, táta, babička, strejda Větrák a teta Anča nastoupili do našeho spartaku a vyrazili do lesa. Seděl jsem vepředu strejdovi na klíně, všechny policajty by z toho dnes klepla pepka. Bylo mi jen náramně divné, proč s sebou bereme všechny ty kbelíky na vodu, piksly, plechovky, hrnky a mísy.

Dojeli jsme na to pravé místo. Byly tam tři chalupy a říkalo se tam U třech chalup. Za nimi byl nejhlubší borový les. Takový, co o něm napsal J. V. Sládek básničku. Teta Anča mi ji přerecitovala, a hned to tam vypadalo líp. Ale taky to byl nejspíš podvod, protože básnička slibovala křišťálovou studánku. Křišťálová studánka tam není, ušklíbla se babička. Teta Anča se na ni podívala káravě, a řekla, že mám hledat. Kdo prý hledá, nalézá, dodala maminka mentorsky. To bylo moje první zklamání. Za celý den jsem tu studánku nenašel. Jen jednu velkou louži.

V tom nejhlubším lese byly borůvky. Teda borovky, na Vysočině u Pejřimova se jim jinak neřeklo. V pět naši vytáhli hrnky a začali škubat borovky. Deset minut to vypadalo dost napínavě, bylo to takové akční, pak napětí trochu opadlo, po půl hodině to byla až trochu nuda, pak dost nuda a potom strašná nuda. Nakonec mi strčili do ruky hrnek, abych prý taky trhal. Popadl jsem borůvku, trhl, a světe div se, šlo to. Vhodil jsem borůvku do svého hrnečku a čekal, co jako bude dál. Ale řekli mi, abych trhal další borůvky. Natrhal jsem jich tak deset, a ptal jsem se s nadějí v hlase, jestli mám trhat ještě. A oni, že prý mám natrhat celý hrnek.

Zmocnila se mne beznaděj. Totální. Natrhat pohár borůvek je něco jako vydrhnout tělocvičnu kartáčkem na zuby nebo nabírat vodu cedníkem. Hrníček je bezedný. A kdyby bezedný. Dno se naopak pořád šklebí. Nikdy mne nezaplníš, směje se. Borůvky přibývají neuvěřitelně pomalu. Po nezměrném úsilí jsem nakonec natrhal asi třetinu skromné nádobky. Běžel jsem to ukázat. Čekal jsem pochvalu. Ale zakopl jsem o kořen a borůvky se mi vysypaly. Rozplakal jsem se.

Pochopil jsem náhle, že se vrátíme domů, až naplníme všechny ty obrovské nádoby, které jsme s sebou přinesli. Došlo mi, že nám návrat nehrozí. Že na těch borůvkách strávíme zbytek léta. Začali kousat komáři a po každém jejich štípnutí mi naběhl šťavnatý pupenec. Lehl jsem si bezmocně na jehličí, ale byli tam mravenci. Utíkal jsem. Ale komárům jsem neutekl.

Kýble na borůvky se plnily zoufale pomalu. Vystřídal jsem řadu dalších poslání. Stal jsem se specializovaným vysypávačem hrnků naší výpravy. Kontrolorem rychlosti trhání. Zpravodajem soutěže Kdo trhá rychleji. Hledačem hub, lovcem komárů a plašičem divokých prasat (žádná tam nebyla).

Strejda mne nechal zkusit česání borůvek hřebenem. Myslel jsem si, že hřebenem to jde samo. Nešlo, chtělo to nějaký grif. Šlo mi o s ním pomaleji než rukama. Nadešly čtyři hodiny, slunce pálilo do pozdního odpoledne. Seděl jsem zcela zbědovaný, modrý od borůvek a zpitoměle trhal a trhal. Táta zatroubil a jelo se domů. Všechny ty kyblíky, piksly, plechovky mísy a dokonce i hrnečky byly plné. Doma jsem hned usnul a probudil se až další den.

Borůvky byly hrozné. Čas od času proto přemýšlím, koho bych za trest poslal na borůvky. Představa je to ohromně lákavá. Jenže, dost možná, bych si měl ty borůvky zopakovat sám. Důvod by se určitě našel. A kromě toho, tam mezi Pelhřimovem a Červenou Řečicí někde ta křišťálová studánka musí být.

Převzato z blogu autora na www.aktualne.cz

 
Stanův komentář: Autor především napsal literárně velmi zdařilou úvahu, dále se trefil do kolektivního povědomí spousty lidí, a nakonec v tom někteří mohou vidět i jakousi šifrovanou zprávu o současném dění v ČSSD. Jó, je to fuška trhat borůvky!

Přejít do diskuze k článku