Na obranu švýcarského bankovnictví

ŽENEVA – Čelní představitelé skupiny G-20 právě prohlásili, že „éra bankovních tajností skončila“ a pohrozili, že podniknou opatření proti „nespolupracujícím jurisdikcím, včetně daňových rájů“. Nikdo by mezi ně neměl počítat Švýcarsko, neboť švýcarská vláda už nabídla, že mezinárodní spolupráci zlepší přijetím standardu OECD pro mezinárodní správní pomoc v daňových záležitostech.

Pro pochopení toho, jaké to má důsledky, je důležité znát okolnosti. Švýcarské banky mají ze zákona povinnost uplatňovat u všech svých klientů, tuzemských i zahraničních, velice vysoký stupeň mlčenlivosti. Bankéř, který před neoprávněnou třetí stranou odhalí podrobnosti o záležitostech svého klienta, páchá ve Švýcarsku trestný čin.

Tato důvěrnost mezi bankou a klientem ale nikdy nebyla absolutní a švýcarská legislativa dává zcela jasně najevo, co chrání a co ne. Nepředstavuje například naprostou žádnou překážku pro vyšetřování zločinů.

Jedním příznačným rysem švýcarského práva je, že rozlišuje mezi daňovým únikem a daňovým podvodem. Odevzdání neúplného daňového přiznání například představuje daňový únik a řeší se správními opatřeními, v případě potřeby včetně přísných pokut.

Takže navzdory některým zprávám v zahraničních médiích nejsou daňové úniky ve Švýcarsku legální; prostě se jen nejedná o trestný čin. Každý, komu se prokáže, že se nelegálně vyhýbá daňovým povinnostem, čelí ve Švýcarsku přísným finančním postihům.

Naproti tomu daňový podvod zahrnuje padělání listin, a tudíž mnohem více zločinného jednání. Daňový podvod je ve Švýcarsku trestným činem.

Mezinárodním důsledkem je, že Švýcarsko dosud tradičně nabízelo mezinárodní pomoc v případech daňových deliktů, které měly prvky podvodu, leč nikoli úniku. Souhlasem s přijetím standardu výměny informací stanoveného v článku 26 Modelové daňové úmluvy OECD teď Švýcarsko administrativní pomoc rozšíří tak, že bude zahrnovat všechny daňové delikty, včetně daňových úniků.

Státy, které zavedly článek 26, souhlasí s výměnou informací na požádání, ale nikoli s automatickým odhalením informací. To znamená, že země, která o získání informací usiluje, musí předložit opodstatněnou žádost, uvést jméno osoby podléhající dani a konkrétní banku, které se dotaz týká, anebo je dostatečně podrobně popsat. Takzvané „rybářské expedice“ – paušální pročesávání bankovních účtů – zůstávají nepřípustné.

Soukromí klientů mimo podezření tak bude i nadále chráněno švýcarskou důvěrností vztahu mezi bankou a klientem. V demokratickém státě by občané své vládě nikdy nedovolili mít automatické právo násilného vstupu do jejich domovů pro případ, že by snad našla kradené zboží, takže proč by měl mít stát automatické právo násilného vstupu do bankovních účtů pro případ, že by snad našel hrstku lidí, kteří se dopustili daňového úniku nebo zločinu?

Jakmile se Švýcarsko zaváže, že něco udělá, udělá to důkladně, efektivně a včas. Realizace dohody s Evropskou unií o zdanění úspor je toho dobrým příkladem.

Jsem přesvědčený, že tatáž spolehlivost se prokáže i u švýcarského závazku, že zavede standard OECD, který bude začleněn do budoucích bilaterálních dohod o dvojím zdanění. Nepatřičná kritika Švýcarska a jeho právního systému by po tomto závazku měla ustat a stejně tak různé pohrůžky, že se Švýcarsko dostane na takzvanou „černou listinu“.

Ještě jsem se ale plně nevypořádal s OECD. Jedná se o mezistátní uskupení 30 zemí založené před bezmála půlstoletím a Švýcarsko je členem. OECD není mezinárodní organizace a nemá zákonnou pravomoc hovořit za svět ani určovat pravidla, normy či standardy pro státy mimo okruh svých členů – meze její působnosti zřetelně dokládá fakt, že Čína jejím členem není. Zakládající úmluva OECD organizaci vyzývá, aby napomáhala zdravému hospodářskému rozmachu a přispívala k růstu ve světovém obchodu na multilaterálním, nediskriminačním základě.

To, jak se OECD nedávno zachovala ke Švýcarsku, však bylo hanebné. Tajné sestavení černé listiny za zády jednoho z členů je nepřijatelné a podle mého názoru seriózně poškozuje věrohodnost OECD.

Mimochodem, myslím si, že by bylo mnohem sdělnější, kdyby se sestavil seznam států, které mezi sebou a svými občany zničily nebo narušily vztah založený důvěře natolik, že si příjmy z daní dokážou zajistit pouze kriminalizací daňových úniků a pošlapáváním soukromí.

Obvinění, že Švýcarsko je daňový ráj, přicházejí obvykle ze zemí, kde mezi plátci daně panuje nízká míra poctivosti. Švýcarský stát má naproti tomu se svými daňovými poplatníky výborný vztah a tomu odpovídá i adekvátně vysoká míra daňové poctivosti. Švýcarský lid si volí vlastní daně, má vysokou míru kontroly nad tím, jak se příjmy z daní utratí, a je přesvědčen, že jeho daňová soustava je spravedlivá, transparentní a srozumitelná.

Kritici by si měli švýcarský model nastudovat s cílem zlepšit situaci ve svých domovských zemích. Samotná OECD na švýcarský Kodex slušnosti pro daňové úřady, daňové poplatníky a daňové poradce poukázala jako na příklad toho, jak propagovat to, co označuje za „zkvalitněný vztah mezi daňovými poplatníky a finančními orgány“.

Bankovní účet ve Švýcarsku sice nemá 99,99% světových delikventů vyhýbajících se daňové povinnosti, ale Švýcarsko je snadný terč. Nehrozí žádné politické riziko, Švýcaři nemají žádnou mocnou lobby ve Spojených státech ani v EU, kterou by mohli mobilizovat, jako kolébka soukromého bankovnictví má Švýcarsko obrovskou symbolickou hodnotu a jako světová jednička soukromého bankovnictví vyvolává žárlivost.

V současných hospodářsky nelehkých dobách Švýcarsko slouží jako užitečný obětní beránek, který finančně postiženým zemím umožňuje vylít si vztek a odvrátit pozornost občanů od nedostatků v tamních komplikovaných a neefektivních daňových soustavách. Právě z tohoto hlediska by se útoky na Švýcarsko měly hodnotit a analyzovat.