Na okraj venezuelsko-kolumbijského sporu

Reklama






Ponecháme-li stranou skutečnost, že rokem 1811 se rozevírají dějinné nůžky mezi oběma zeměmi a to vydělením Venezuely z Velké Kolumbie, povšimněme si roku 1830, kdy se ve Venezuele dostávají k moci první vůdci, caudillové. Jde o období přinejmenším stoleté, končící v roce 1935 přirozenou smrtí několikanásobného prezidenta Juana Vincenta Goméze, prvního prezidenta země s indiánskou krví, a také politika, který byl, je a bude (alespoň v některých španělsky psaných zdrojích), srovnáván s prezidentem dnešním, Hugo Chávezem.

Osobně jsem ovšem toho názoru, že  venezuelské „Zeitgeschichte“, soudobé dějiny, začínají už za jeho předchůdce, Cipriana Castra. Jaká byla situace Venezuely ve světě tehdy, na konci oné „belle epoque“ 19. století?

Američané rozpracovávali svoji Monroeovu doktrínu (např. Plattovým dodatkem), což jim v Karibiku umožnilo podřízené postavení Kuby a téměř koloniální závislost Portorika. Nicméně, velká řada karibských ostrovů byla v rukou tehdejších mocností: Francie (Martinik), Britské říše (Trinidad a Tobago), i menších evropských zemí, jakými bylo Nizozemí (Curacao). Nejsvízelněji byla spatřována (Američany i Venezuelci) britská přítomnost v Guayaně. Ta totiž dávala Britům impuls k tomu, aby vedli neustálé půtky s jakoukoli legální venezuelskou vládou, neboť se potřebovali pomocí rozhraničovací komise dobrat k tomu, aby alespoň jeden z přítoků Orinoka ležel v Britské Guyaně, nikoli na venezuelském území, a aby zavdal důvod k nárokům na již tehdy zjištěná naleziště diamantů a zlata. Rozhraničovací komise však rozhodla ve prospěch Venezuely, a povodí Orinoka, které objevil na své třetí cestě Cristobal Colón, řečený Kolumbus, zůstalo přesně v tom stavu, v jakém je zakreslili první španělští kartografové a zeměmeřiči. Protože bývalý stát venezuelská Guyana se stýká s brazilským státem Pará, bylo v zájmu Španělska i Portugalska, které smlouvou z Tordesillas začaly "poledníkové" dělení jižní Ameriky již v 15. století, zachovat status quo.

Sedmdesátá a osmdesátá léta 19. století přesto znamenala značné obchodní vměšování evropských zemí do osudu země. Nejvýkonnější v tom byly Britská říše, Holandsko a Německo. Británie si pletla Orinoko s čínskou Žlutou řekou, a prosadila na vnitrozemské cestě Venezuelou pravidla, platná pro řeky, spojující více zemí. Britové jednoduše z Trinidadu a přístavu Port of Spain kdykoli „hlídkovali“ na „mezinárodní“ řece, a zasahovali tím do chodu hospodářství suverénní země. Taktéž Curacao se stalo holandským překladištěm nelegálního obchodu a místem azylu všech venezuelských pučistů.

Sousední Kolumbie tehdy žila pádem akcií francouzských spekulantů, spjatých s výstavbou kanálu, a pak i odtržením Panamy, iniciovaným Spojenými státy. Venezuela se začíná rozvíjet zejména v 80. letech 19. století, kdy v zemi podniká Horatio R. Hamilton a jeho New York and Bermudez Company, která první začíná exportovat ze země suroviny – vzácná dřeva a asfalt, respektive některé frakce ropy. Právě to – a výhledový odhad výtěžnosti "asfaltu" z Venezuely – vedlo americkou diplomacii k tajnému návrhu Lordu Salisburymu (tedy britské diplomacii) směřující k výměně britských ostrovů v Karibiku za Filipíny. Návrh se nerealizoval jen díky tomu, že Británie začala být koncem 19. století vázána v Africe (Angloegyptský Súdán a bitva u Fašody 1898), ale zejména pak búrskou válkou na jihu afrického kontinentu. Za této situace vyklízet Karibik a "přebírat" filipínské ostrovy (Luzon, Mindanao a další) bylo nereálné, ba nemožné.

Jenže i nemožné se občas uděje. Tak tomu bylo u německo-britské aliance, kdy mezi 9. prosincem 1902 a 14. únorem 1903 obě flotily, tedy německá i britská, hermeticky uzavřely přístup do Venezuely po moři, což byl jediný způsob, jak si mohly obě země vynutit platby pro své občany (Venezuelci museli zaplatit fiktivní pohledávky Němců i Britů), a ještě přitom poškodit Američany. Ne nadlouho – blokáda skončila tak rychle proto, že americký tisk se opřel do britských konzervativců. Poté, kdy prokázal, že válčící Búrové mají masivní podporu z německé východní Afriky, vláda v Londýně zkolabovala – ale hlavně skončilo ono německo-britské "spojenectví".

Prezident Castro pak nařídil, aby byla plně akceptována tzv. Calvova doktrína, podle níž se navrhovatel a odpůrce setkávají zásadně u venezuelského soudu a jemu předkládají své důkazy. Situace předtím vypadala tak, že cizinci, "podnikající" v zemi, podávali žaloby v Port of Spain, soud určil Venezuelu  a její občany jako povinnou, a diplomatické nóty nutily státní pokladnu hradit soukromé ztráty spekulantů, například britských. Castro také téměř eliminoval činnost britské Orinoko Shipping and Trading Company, která chtěla po řece "mírově proniknout" do Brazilského císařství. Cipriano Castro je neprávem opomíjený státník.

Generál Juan Vicente Gomez byl jeho viceprezidentem a v roce 1908 zaujal jeho místo. Prezidentem se stal několikrát, jemu země vděčí za neutralitu v 1. světové válc. i za dobré dopravní (železniční) spojení. Když v roce 1935 umíral, byla Venezuela nejdůležitějším zahraničním dodavatelem ropy do USA. Mohlo by se zdát, že akce obou prezidentů (jakož i dalších) byly "proamerické". Byly. V tom smyslu, že Venezuelci si jasně uvědomovali, že jim bohatě postačí na těle přisáté jedno tučné klíště, to americké, ale rozhodně jich nemusí být více. Byly doby, kdy Venezuelci nuceně platili miliony zlatých bolivarů Belgičanům, kteří se v 19. století v zemi ani neobjevili. (Sic!) Mělo a má to stejnou logiku, jako platba stamilionů zlatých franků Francii v roce 1919 "za osvobození", k níž byla donucena Republika československá. Nebo zde snad vaši pradědové viděli francouzská vojska, osvobozující nás od Habsburků? (zdroj: státní rozpočet na rok 1919, digiarchiv PSP ČR).

Politika Hugo Cháveze v sobě tedy má jistou logiku. Svým karibským zaměřením, ambivalencí ke Spojeným státům, které sice obchodně potřebuje, ale nerad vidí, když mu do "politické" kuchyně shlížejí z bezpilotních letounů startujících ze sousední Kolumbie. Je skutečností, že FARC vznikla ještě před vstupem Cháveze do politiky, jako jiná hnutí si vytkla za cíl „osvobodit i ty, kteří o to nestojí“ a způsobila tak exodus 3 milionů Kolumbijců do Venezuely. Marxismus čínského stylu s příchutí polpotismu ovšem Chávez, který je vojákem, nikoli filozofem, neumí rozpoznat – dosti značně se totiž liší od jeho myšlenek, u jejichž zdroje je ovšem Fidel Castro, nejenom Simon Bolivar. Budiž.

Chybou Cháveze bylo, že se jal v roce 2007 vyjednávat s FARC o propuštění rukojmí, vyčlenil na to i finance, a nelíbilo se mu, že systémem osoba za osobu (terorista za rukojmí) může výměna trvat roky. Byli lidé, kteří v zajetí v džungli prožili i deset let, a Chávez – jako místní – věděl, že džungle není palmový skleník v botanické zahradě. Chtěl vše rychle, Kolumbijci zase vše-jinak. Došlo k přepadení ekvádorské základny, získání dat o pohybu velení FARC a nakonec i k dnešní situaci.

Latinská Amerika má ovšem 22 integračních seskupení typu Unasur, Mercosur apod. Šance, že by diplomaté místo oblíbeného planého tlachání pustili vojáky z řetězu, není velká, byť existuje. Ale reziduum koloniálních mocností, ony ostrůvky, které Američané nutně potřebovali k realizaci Monroeovy doktríny, jsou dnes zámořskými územími či samostatnými zeměmi. Šance na plné americké ovládnutí kolumbijsko-venezuelského konfliktu, s ohledem na stav věcí i v těchto zemích, podle mého soudu dnes neexistuje. Lhostejno, kolik Kubánců (mj. výtečných vojáků) nebo Američanů je tu i onde.

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku