Čeští juvenilové jsou v pomykove. Kde je ten Pomykov, ptají se teď oslovení výři, protože pravidla českého pravopisu ovládají pouze rámcově, esemeskově. A slovensky už neumějí vůbec.
Jsou v rozpacích, na vahách: česká dospělá pravice dnes vložila do rukou těchhle evidentních trdel osud národa a mobilisovala je skrze mnohonásobně zvětšené přirození Marthy Issové (vydávané ovšem za Kunderovo): mají nás zachránit před levicí, přemluvit bábu, účastnit se propagačních studentských a potom i opravdických voleb. A oni se na to necítí, tuší, že na záchranu čehokoliv nemají koule, vždyť mají spíše dělat sami co se sebou, svými hormony, koulemi a kadlásky, jebáky, hloupou, drzou a nagelovanou hlavou. A podvědomě zakrývají svou nepochybnou intelektuální i charakterovou nedostatečnost chlapáckým pořváváním, frajerskou chůzí a dívky pak vzájemným oslovováním „vole“.A chystají se k volbám.
Pánbůh s námi a zlé pryč.
Lidský života běh není stejnoměrný; v prvnich dvaceti letech po narození se vleče jako hlemýžď a rok, od Ježíška k Ježíškovi, je neuvěřitelně dlouhý, prázdniny trvají skutečně dva roky a průzkumy pod gumičkou trenýrek soudedovic Martičky vydávají netušená tajemství. (Teď tohle průzkumnictví ovšem trochu harantíkům pokazila Martha.)
V druhých dvaceti letech to ještě jakžtakž jde v jejich první polovině. Jakmile ale člověk dosáhne na kristova léta, zapne se nějaká forsáž a za okny začne krajina ubíhat jak z ICE.
Třetí dvacetiletí pak přeletí asi tak rychle, jako trvaly stalinské pětiletky. Z Boeingu nebo Airbusu. A po šedesátce usedá člověk do rakety a prožívání tohoto slzavého údolí se přešaltuje nejprve na první a potom i na druhou kosmickou rychlost. A končí velmi rychle únikem z přitažlivosti Země, Galaxie, Vesmíru.
Pasažér, který už vyzkoušel všechny vyjmenované dopravní prostředky, si někdy říká: Zaplať Pánbůh za druhou kosmickou. Zvláště pak, když se zaposlouchá do zpráv, přečte si noviny, kymácí se se svou umělou kyčlí v tramvaji nad zvláště vyvedeným (avšak pohodlně sedícím) kusem telecího bravu, nebo omylem zabloudí na Facebook.
Tohle všechno náctiletí a dvacetiletí netuší, nechápou, myslí si, že mají před sebou nekonečné množství času a staří nebudou snad nikdy. My a Kaufland, kdepak.
Omyl, máte to za pár, hlupáci.
Někdo mi teď vyčte, že mládeži nadávám, že ji nemám rád a že juvenily podceňuji. Nepodceňuji, jenom si pamatuji, jak neuvěřitelně hloupý jsem byl v době, kdy jsem si už o sobě myslel, že jsem sežral Šalamounovo todlencto. A protože si to pamatuji velice ostře a přesně, tak poměrně jasně vidím, jak strašlivě a zcela zásadně se mýlí dnešní moderní, globální a na mládí sázící svět, směřující celkem nepochybně do ďáblovy řiti.
Jistě, modří mladí teď velmi cool, byť i s pravopisnými chybami, poznamenají, že ta moje hloupost mě od mládí neopustila ani na okamžik, že si mám spíše vyndat zuby ze skleničky a najít ztracené brýle, které mám na nose, než poučovat někoho, kdo umí otočit miliony na finančním trhu. Nebo alespoň otočit peněžní automat.
A pak to oslavit.
Rovněž velmi chladně, i my staří umíme být cool, poznamenávám, že v nedávné minulosti oba režimy, které sázely na mladé, mládí pochlebovaly a vytvářely dojem, že staří ničemu nerozumí a že jenom v mládí je spása, že tyto dvě formace, tedy stalinismus a nacizmus, byly těžce nemocné, zločinné, patologicky nehumánní, a skončily po právu v propasti hlubokého opovržení.
Stejně nemocný, zhoubný a nehumánní je i současný světový kapitalismus, hospodářský vlastnický systém, který není schopen vyřešit jediný skutečný problém a zajistit lidem alespoň trochu klidný a spokojený život.
Ze zad hlemýždě ani z okna ICE či z paluby Boeingu (samozřejmě businesss class) to tak nevypadá. Teprve když nastoupíte do rakety (zuby napřed odložíte do speciálního držáku, aby se vám při startu nedostaly do zažívacího traktu) a opouštíte stratosféru, tak vám začne být ledacos jasnější.
Jenže už je to prd platný.
Pleš si totiž nenagelujete.
A když ano, tak je to prd platný.
Ale aspoň máte pravdu.
Ale je vám to prd platný.
(Diskuze k článku je otevřena také ZDE.)
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
