11. října 2013 jsem se zde, na Outsiderovi, svěřil se svými pochybnostmi a nervozitou z toho, že, uprostřed lidové zábavy kolem schvalování dalšího navýšení „stropu“ pro zadlužování USA (mimochodem, k překročení rozpočtového limitu došlo již na počátku května 2013, ale politický humbuk sám začal až na konci září 2013), uprostřed zoufalého hledání vítězné Anděly k získání takové většiny v německém Bundestagu, který by jí umožnil ústavní většinu (proč asi?), uprostřed hrátek pimprlového divadla české politiky a avantýr jejího prezidenta na mezinárodním poli, je globálně a geopoliticky „Ticho po pěšině“.
Nečtu český tisk, od TV nic nečekám, a tak mohu sotva tvrdit, že do českých médií někde nepronikla zpráva, kterou jsem objevil na renomovaném, byť ekonomicky disidentském, serveru. Ať již ta zpráva k českému čtenáři či posluchači dorazila nebo ne, pochybuji o tom, že byla komentována tak, aby vynikl její význam v záplavě bleskově presstitutské produkce českého mainstreamu.
10. října 2013 uzavřela EU swapovou dohodu Euro-Jüan s Čínskou lidovou republikou. A to pár měsíců poté, co ČLR podepsala dohodu s Rothschildovým bankovním impériem o exkluzivním zastupování čínských bankovních a finančních zájmů v Evropě. Rothschildovy banky se tak staly exkluzivním čínským agentem na finančních trzích EU a zúčtovacími centry pro obchod s ČLR v JÜANech.
Neekonom si řekne: „No, co. Nějaká další smlouva, užší provázání ČLR s jejím největším obchodním partnerem ve světě. Nic moc, co by změnilo nějak náš život, se nestalo.“
Problém se v tom, že se stalo. A moc. Kdyby v New Yorku řízeně destruovali půl Wall Streetu, nebo ve Washingtonu vyletěla do vzduchu budova U.S. Federal Reserve, nebyla by ta rána větší, s větším, dlouhodobým a globálním dopadem, než jaký musel být poprask v amerických koridorech moci na konci 2. týdne letošního října. Dost možná, že za dohodou demokratů a republikánů o odkladu řešení státní dluhové krize na únor 2014 stály ty ještě schnoucí podpisy na dohodě Pánů EU a ČLR.
Proč? Cca 500 milionů Evropanů a 1,3 miliardy Číňanů vyslovily svůj hrubý nesouhlas se zneužíváním statusu světové měny U.S. FEDem a jeho poskoky ve Washingtonu, a svoje znechucení nelenily vyjádřit kopnutím do symbolu globálního parazitismu – US dolaru. Postupně lze očekávat vymizení US dolaru z obchodu a zároveň z devizových rezerv první a třetí největší ekonomiky světa. Stejně tak lze čekat i návrat těchto inflačních dolarů zpět do USA, dolarů, které už US FED nezvládne „sterilizovat“ cestou zvyšujících se povinných rezerv US bankovního sektoru – a to v praxi znamená silné inflační tlaky v USA, ale dokud bude fungovat Kissingerův petrodolar i dramaticky se zvyšující ceny ropných produktů a v řadě zemí, i elektřiny, tepla a potravin.
Dohodu lze i interpretovat tak, že Evropa, pilíř euro-atlantického partnerství, dává od USA ruce pryč, a otevírá pole pro ústup od petrodolaru pro celý ropu vyvážející svět. Pro US dluhopisy se zmenšil trh a pro vládu USA i svět. Implikací dohody je určitě více. Např. že manipulované burzy USA, manipulované ekonomické informace, celý podvody a podrazy prožraný finanční trh USA přestává být, alespoň pro vládce Evropy a Číny relevantní. I se zpolitizovanými výstupy US ratingových společností.
Zkrátka 10. října 2013 se „dělala historie“, aniž bychom to tušili. Aniž by nám to někdo řekl a vysvětlil. Ve světě, kde peníze a jejich toky hovoří daleko srozumitelnější řečí než politické deklarace, se nám pohnula země pod nohama a americké impérium dostalo ránu, možná i „z milosti“.
Kdo viděl kopii londýnské City na pravém břehu řeky Jang-c‘-ťiang v novém ekonomickém středu světa – Šanghaji, tuší, že se 10. října 2013 strojovna Impéria přestěhovala i formálně. Změna globálního paradigmatu byla dovršena. Money talk. A v americkém a proamerickém světě velké minulosti a současné zabedněnosti a sebestřednosti – zaryté ticho. Původně čínský symbol obedience – tři opice – jedna, co raději nemluví, druhá, co se bojí slyšet a třetí, co raději nevidí v USA upgradovali čtvrtou – stojí za těmi třemi s velkým klackem a udržuje disciplínu těch tří autocenzurních opic 2. řádu.
Možná zase slyším trávu růst, ale monetární zlato opouští po stovkách tun sejfy západních megabank hlavně na cestě do Číny, Sorosové a Buffetové prodávají akcie vlastních US firem jako o závod, z US ráje mizí miliardy USD v daňových rájích, multinacionální firmy se sídlem v USA odmítají repatriovat zisky svých zahraničních filiálek do USA, burza je více než 30 % nad 200 denním průměrem, US FED kupuje od svých členů špatné pohledávky po bilionech USD za 100 % nominální hodnoty, a přitom ta aktiva nemají cenu víc než 10 % nominálu, globálně chybí kolaterál na další nafukování bubliny státních obligací, a vždy Impériu úslužné ratingové společnosti varují před dalším snížením ratingu USA. Nad tím vším ční Mt. Everest globálního šedého bankovního sektoru zvíci 1000 + bilionů US dolarů a dýmá. A je toho daleko více. Hlavně krize důvěry.
To ticho po pěšině v Evropě brzo skončí, tenhle podraz zřejmě Wall Street tvrdě potrestá. Kopne do toho evropského domku z FEDem financovaných řeckých, španělských a jiných falešných karet, že v Evropě nebudeme vědět, kde je napravo a nalevo, nahoře a dole. Vsadil bych si na to. Mršina kope nejvíce. Statut světové měny bude bránit do posledního dechu.
