S pádem tuniského prezidenta Ben Aliho a jeho útěkem do saudskoarabského exilu se vynořila otázka původu majetku politiků. Na to navázaly dnešní egyptské údálosti, které podle bývalého prvního zpravodajce saudského pouštího království, Turki al-Fajsala, musejí Mubárak a jeho lidé ustát -nebo padnout. Pro nečtenáře zdejších diskuzí dodejme, že bývalý tuniský prezident Ben Ali "zmizel" před 14 dny po 23 letech prezidentování s chotí Leilou Ben Ali Trabulsí, letounem a s 20% zlatého státního pokladu Tuniské republiky, tedy 1.500 kilogramy zlata, dále s úsporami v odhadované výši pět miliard dolarů, uložených ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, zemích Zálivu a Karibiku a s nemovitostmi ve Francii a Argentině.
Ben Ali následoval ony stovky "sebe-sama-zabezpečujících" politiků, kteří se profilovali v tomto a minulém století. Nechme stranou mravní a ekonomické konotace (tedy třeba to, zda by neměly být lacinější celosvětové konkursy na schopné ministry- manažery), a zastavme se u toho, zda se to dnešním vládcům, "skutečně vyplatí". Na první pohled zajisté. Avšak srovnáme-li majetek "odebraný" lidu státníky řady zemí a majetek skutečně využitý, podivíme se.
Peruánský prezident Alberto Fujimori, který se vcelku zasloužil o nikoli mírovou likvidaci hnutí Světlá stezka, a který dnes obývá celu limského vězení, uprchl kdysi do své japonské pravlasti s aktivy ve výši jedné miliardy amerických dolarů. Utratil jen 81 milionů dolarů. Haiťan Jean C. Duvalier, zvaný Baby Doc, měl snad majetek v hodnotě 1,6 miliardy USD. Žil vesměs z peněz svého vypečeného otce, které i zdědil. Ke svým se prý nedostal, a proto se letos víceméně vzdal haitským úřadům. Angolský prezident Marcelino Dos Santos, mj. velký přítel Kuby a našich zemí, ale také první gynekolog v úřadu afrického prezidenta, naspořil (podobně rychle jako súdánský maršál Omar al-Bašír) 4,5 miliard dolarů. Stihl utratit 21 milionů. Jeho severní soused, Mobutu Sese Seko, prezident bývalého Zairu potažmo dnešní Konžské lid.dem. republiky, měl 5 miliard dolarů. Neužil je.
Kdybychom, jakkoli zkresleně, propočetli množství tohoto "umístěného" majetku a majetku skutečně užitého, došli bychom z těchto příkladů k závěru, že tito pánové "naspořili" šedesátkrát větší sumy, než které pak skutečně utratili. Skoro je to totéž, jako kdyby tuzemský smrtelník musel se třemi stovkami do pekařství, aby pořídil dva rohlíky. Absurdní, přesto téměř pravdivé, uvážíme-li že "političtí boháči" končívají také jako Indíra Gándhíová, nebo její syn Radžív…a to už nepřipomínáme stvůry typu Hitlera, Goebelse, Göringa.
Být politikem a "dávat sobě", nebo vymýšlet prokorupční prostředí a říkat mu jinak, opačně, je prostě nakonec všude rizikové, jakkoli lze chápat (nebo spíše nechápat) snahu vydělat si za volební či jmenovací období na dva tisíce zlatých rakví, nebo zajistit, zřejmě neschopné potomstvo do roku 4.781 našeho letopočtu. Politici se do tohoto "byznysu" pouštějí jen proto, že nejsou nadáni, peníze je zaslepují , avšak lidé "nahoře" si je nedokáží jinak vydělat. Nejsou kupříkladu, mágy trhu. Kouzelníky můžeme mít rádi, nebo neradi, ale víme, že umí a mívávají úspěch nejen při produkci na školních besídkách.
Tak dnes v situaci, kdy se hovoří o hospodářsky krachujícím Egyptě, a index EGX opravdu padl na historické minimum, Samih Sawiris, jehož káhirská ORASCOM Constructions je zoufale v červených číslech, neváhá a osobně se angažuje při prodeji realit (jak jinak, přirozeně ještě nepostavených) ve švýcarském Andermattu, kanton Uri. Tamní reality mohou nabývat (na základě vyjímky ze zákona) libovolní cizinci .Orascom investuje do přepychových vil, pětihvězdičkových hotelů, osmnáctijamkového golfové hřiště a apartmánů švýcarského horského typu. Samiris, jehož firma proslula při výstavbě Taba Heights, Ras Benas, El Gouny a dalších předvedl úspěšný ústup z Egypta na nové trhy, a tak švýcarský horský Andermatt je dnes jediným světovým lyžařským střediskem, kde nalezneme směrovku "Káhira 2681 km". Sawiris, kdyby totiž musel, absolvoval by pro zdar akce i školu jódlování, což je tak, jak to asi má být. Úsilí a odměna.
Politici volí obecně vždy jinou cestu. Domnělý, protože český Mubárak, (Mubárak začínal za Násira na obraně…) sháněl firmy disponující školními meotary, aby posloužily prezentaci předsednické země EU jako "Země slazené kávy" za tři čtvrti miliardy korun českých. Mubárakové skuteční, egyptští dnes přemýšlejí o tom, kolik času, nejen pozemského, jim ještě zbývá. Oba dva – a vlastně jeden "politický" typ, by potřebovali alespoň vizuální léčbu realitou, jakou dnes krutě a reálně předvádějí Tunisané, jejichž ozbrojenci "sbírají" vnučky a pravnučky Ben Aliho. Shledali by, že nic není (bohužel nebo bohudík) nikdy a natrvalo definitivní. Pod africkými palmami i u staroměstského orloje…
