V rámci příprav na následující kolo debat prezidentských kandidátů USA nastává čas prohlášení na témata zahraniční politiky.
Při svém vystoupení před posluchači ve Vojenské akademii ve městě Lexington (stát Virginia) Romney prohlásil, že Obamovi chybí blízkovýchodní politika a že se USA v tomto regionu “prostě nechají unášet proudem”. Romney samozřejmě nemá pravdu.
Politika republikánů na Blízkém Východě byla samozřejmě také promyšlená, byla ovšem neskutečně drahá. Naprosto neskutečné náklady na války v Iráku a Afganistánu se fakticky staly jednou z těch posledních kapek, které odstartovaly krizi v USA. Trilión dolarů, to není legrace ani pro USA. Přitom tyto náklady stačily na zničení a vykrvácení pouhých dvou zemí z patnácti. A když se podíváme na dnešní – průběžný – výsledek těchto válek, zjistíme, že všechny ty peníze USA fakticky darovaly svému hlavnímu protivníkovi v této oblasti – Íránu.
V každém případě získal Írán v důsledku porážky Iráku na svých západních hranicích spřátelený šíitský režim Malíkího. I irácký Kurdistán Barzaího se stal zcela předvídatelným. Proud narkotik z Afgánistánu po pádu Tálibánu se sice zvětšil, nikoliv však řádově, jako severním směrem. Což svědčí o tom, že iránský režim dokázal navázat celkem těsné vztahy s paštunskými kmeny a gubernátory a nabídl jim výhodnější spolupráci, než riskantní pašování opia.
Obama tedy v průběhu svých čtyřech let toho dokázal více, než oba Bushové dohromady – za naprosto směšné peníze dokázal dezintegrovat zcela srovnatelné území – jak velikostí, tak i počtem obyvatel. Jiná otázka je to, že na rozdíl od svého předchůdce nemůže konečný cíl americké politiky pronést veřejně nahlas, neboť ten se příliš jasně a otevřeně liší od veřejně pronášených hesel a prohlášení.
Spojené státy se zjevně snaží vyvázat z přímé přítomnosti v regionu. Jenomže logika je nutně musí dovézt ke zcela pragmatickému řešení – potřebují ponechat v regionu ostrůvky stability schopné ve svém vlastním zájmu udržovat v regionu vzniklý chaos. V islámském světě nám logika napovídá využití naprosto neřešitelného rozporu mezi šíity a sunity.
Právě proto Arabské jaro, jehož jedním z nejdůležitějších cílů je likvidace všech světských a národních projektů v regionu bez výjimky, zcela a úplně odpovídá zájmům USA. Šíitský koridor od Iránu do Sýrie se stává infrastrukturním problémem pro druhé centrum síly v regiónu – arabské monarchie – nepřátelskou Sýrií, Irákem a Íránem jsou odříznuty od nejdůležitějšího a nejbližšího evropského trhu.
Chaotizace okolního sunitského prostoru dává arabským monarchiím – z vojenského hlediska velmi slabým, ve srovnání se solidně vyzbrojenými a vybavenými šíitskými protivníky – k dispozici nevyčerpatelné lidské rezervy. Připočteme-li finanční zdroje Arábie, boj slibuje býti dlouhým, nákladným, přitom s naprosto nepředvídatelným koncem. Úkolem USA je udržovat rovnováhu sil mezi těmito dvěma ostrovy stability a dodávat zbraně. A něco na tom i vydělat. Jenom samo (saúdské – pozn. edit.) Království nakupuje od Američanů zbraně za 50 miliard dolarů. A k tomu máme aktivně přezbrojující Katar, Emiráty, také Irák plánuje v rozpočtu velmi slušnou sumu na přezbrojení.
Co se Romnyemu, hájícímu zájmy vojenskoprůmyslového komplexu, nelíbí, není úplně jasné. Jiná věc je, že v případě příchodu do Bílého domu bude bezpochyby v této politice pokračovat, i když možná s určitými úpravami.
I když, jak se zdá, jeho příchod – to je příliš fantastický scénář. Obama americkému establishmentu zcela vyhovuje – problémy řeší chytře, citlivě a za velmi rozumnou cenu. Do té ceny se klidně vejdou i američtí velvyslanci – v takovém případě platí, že "Amerika über alles". A Romneyho argumenty o tom, že za Obamy začali zabíjet americké velvyslance, vypadají v daném případě poněkud přitažené za uši. Lépe jednoho, dva diplomaty, než tisícovku vojáků.
Převzato z ostrova Janiky
