Nechoď, Jochu, s pány na led

Reklama


Říjen 03, 2012


Usoudil-li jsem na souběžném blogu, že atentát na Václava Klause nelze racionálně komentovat, neboť spirála absurdit jím iniciovaná se roztáčí tak, že každý den přináší její nové a nové vrcholy, nezbývá než s povzdechem odkázat a hledat, co komentovat lze, aniž by komentátorova slova nepřebily titulní stránky hned zítřejších deníků.


Snad jen tedy k věcem skončeným a uzavřeným, příkladmo k Jochovu vyhazovu. Samozřejmě, že Roman Joch 100% pravdu, leč je to pravda o královské nahotě a jako taková může být mezi služebnictvem a vyššími dvořany, mezi něž se tento do včerejška cítil náležet, než šeptána. Hysterie, s níž střelený president na útok zareagoval, odpovídá vzorci jednání, jež je obecně vnímáno jako konkomitantní k homosexuální orientaci u mužů, a věru obtížno věřit, že je to pouhá náhoda.


V kavárenské debatě, kde se R. Joch uvolil nahradit mne coby sparing partner Františku Kostlánovi, byla řeč o svobodě slova, a je trpkou ironií, že je to právě Roman Joch, který v debatě význam svobody slova relativisoval, stavěje ji do podřízeného postavení ku svobodám jiným, dle Jocha fundamentálnějším, kdo za několik týdnů poté sám na její absenci v české společnosti doplatil.


Byly-li tu dosud pochybnosti, zda smí mít úředník pracující pro vládu (ano, i poradce je úředník, zaměstnanec občanů) kritický postoj k presidentovi země, ty nyní byly drsně rozptýleny: státní zaměstnanci smějí presidenta toliko chválit, my President, right or wrong. Není, myslím, důvodu Jocha litovat, jsem přesvědčen, že pro takového premiera, jakým se Nečas ukázal být, by stejně pracovat nechtěl.


Druhou věcí, nad níž se chci krátce zamyslet, jsou následky eventuálního atentátu skutečného. V prosincovém článku o havlovské funebrální hysterii jsem vyjádřil obavy z toho, co by se stalo, kdyby tuto zemi postihla skutečná krisová událost, a jako jednu z možností jsem uvedl právě úspěšný atentát na některého politika. Má dozajista pravdu Pavel Hasenkopf, líčí-li chaos a hysterická bezpečnostní opatření (a mýlí se, jestliže se zároveň zastává ochranky), k čemuž dlužno dodat, že s pravděpodobností hraničící s jistotou by došlo i v tomto případě k suspendaci demokracie a k projevům náhle vzplanulé lásky občanů k jejich vrchnosti. Kdo nepláče, není Čech.


Buďme tedy rádi, že munice byla jen plastová; příště může být hůř, nejen pro Romana Jocha.

 

Převzato ze Slepecké hole

Přejít do diskuze k článku