(Ne)chtěná kouzla Kalouskových dluhopisů

Reklama


Listopad 07, 2011

Dlouho očekávané státní dluhopisy vtrhly na náš finanční trh a udělaly na něm průvan. Kdo na nich vydělá a pro koho jsou jen vábničkou, na kterou nedosáhnou? Co se za touto dobře vládou mediálně ošetřenou operací skrývá?


V prvním říjnovém týdnu začal prodej státních dluhopisů, určených nikoli jako dosud tzv. institucionálním investorům, tedy bankám a investičním společnostem, případně firmám. Tyto „nové“ dluhopisy mohou nakupovat pouze fyzické osoby – naši občané a cizí státní příslušníci a také, řečeno úředním jazykem, občanská sdružení, nadace, nadační fondy, církve, obecně prospěšné společnosti a zahraniční neziskové společnosti.


Prodej dluhopisů byl delší dobu avizován a ještě mnohem delší dobu se o možnosti prodávat obyvatelstvu státní dluhopisy České republiky diskutovalo. Přitom se poukazovalo na to, že jejich prodej obyvatelstvu má své přednosti – státní dluh zůstává částečně „uvnitř“ ekonomiky a nestává se předmětem nejrůznějších spekulací v takové míře, jako když jde o dluhopisy nakupované institucemi. Obecně také platí, že se zpravidla daří takové dluhopisy prodávat s mírně nižší úrokovou sazbou proti dluhopisům institucionálních investorů.


Proč se banky úporně brání

Přestože tato diskuse vyznívala ve prospěch prodeje dluhopisů obyvatelstvu, dlouhou dobu se s jejich prodejem vyčkávalo. Spíše se hledaly důvody, proč takové dluhopisy nenabízet. Jedním z nich byl tlak bank, neboť státní dluhopisy odvádějí peníze do státní kasy místo na jejich účty.


Je dobré si také uvědomit, že dluhopisy jsou konkurencí vkladům obyvatelstva v bankách. Zejména v současnosti, kdy úrokové sazby z vkladů jsou na bankovních účtech blízké nule. Setkáváme se s úrokovými sazbami pro běžné účty ve výši 0,01 procenta ročně, stejně jako s úrokovými sazbami termínovaných vkladů při ročním vkladu ve výši 0,6 až 0,7 procenta ročně.


Přitom při tak nízkých úrocích z vkladů jsou úrokové sazby úvěrů, jak se někdy uvádí, kolem 5 až 8 procent zcela výjimečné a dosažitelné jen pro nejlepší a největší klienty. Ostatní jsou na tom mnohem hůř. Banky se netají tím, že poskytují za údajně mimořádně výhodných podmínek obyvatelstvu půjčky na cokoli, resp. spotřebitelské úvěry s úrokovou sazbou kolem 14 až 16 procent ročně. No nekupte to…


Aby to bylo zcela jasné – v takovém případě je rozdíl mezi cenou, za kterou banka kupuje naše peníze a za kolik nám je ochotně prodává, zhruba 15násobkem! Kdybychom šli ještě dál – banka má i další náklady než jen úrok, který musí platit vkladatelům za jejich vklady. I tak jsou takové půjčky obyvatelstvu poskytovány se ziskem 300 až 400 procent. Myslíte si, že takový zisk může dosahovat třeba strojírenská firma, farmář či dopravce?


Kdo si plní sen o rentiérském životě

Za podmínek vládnoucích na českém finančním trhu bylo proto jasné, že státní dluhopisy, pokud budou mít atraktivní podmínky, se setkají s velmi příznivou odezvou. To se také stalo. Dluhopisy se prodávaly jen pět dní, a přesto byly přijaty objednávky za více než 21 miliard korun, tedy dvojnásobek původně uvažované částky.


V pozadí diskusí o dluhopisech pro obyvatelstvo zaznívala ještě jedna představa, kterou následující vývoj přesvědčivě vyvrátil. Představa o tom, že dluhopisy bude nakupovat mnoho lidí. Skoro to vypadalo tak, že si každý pořídí dluhopisy – vždyť nejmenší nákup mohl být za 1000 korun. Tato představa do určité míry navazovala na to, co jsme zažili u kuponové privatizace – každý bude akcionářem a bude žít z dividend. Prostě takový malý lidový kapitalizmus, kdy je skoro každý akcionářem a všem se dobře daří.


Také v tomto případě si někdo možná mohl myslet, že s dluhopisy budou moci velké počty jejich držitelů stoupat k bohatství – žít z úroků jako rentiéři.


Nic z toho se nestalo. Našlo se sice pár jedinců, kteří s tisícikorunou spěchali nakoupit nejmenší přípustné množství dluhopisů. Daleko více však bylo těch, kteří objednávali ve velkém, dokonce za více než 100 milionů korun.


I když oficiální data ještě nebyla publikována, z prvních ohlasů bank, které zajišťovaly prodej, je patrné, že průměrná objednávka byla v některých bankách vyšší než 1 milion korun, jinde kolem 500 až 700 tisíc korun. Průběžná data uváděla 25 000 objednávek na přibližně 18 miliard korun, což odpovídá průměrné objednávce kolem 750 000 korun!


V žádném případě proto nelze tvrdit, že dluhopisy byly určeny široké veřejnosti či dokonce – jak říká statistika – průměrnému občanovi. I když se takové mínění mohlo vytvářet, neboť nominál dluhopisů – jedna koruna – tomu nasvědčoval.


Dluhopisy nakupovali lidé s vysokými úsporami, tedy i s vysokými příjmy, pro které to je velmi zajímavý způsob zhodnocení peněz.


Haléřová zástěrka na nezdanění milionů

Tyto dluhopisy v sobě skrývají ještě další kouzlo, které nejlépe ocení lidé s velkými úsporami. Dluhopisy nejsou zdaněné! Ministerstvo financí kočírované Miroslavem Kalouskem využilo ustanovení zákona, podle něhož se daň z příjmu nevybírá tam, kde by šlo o bagatelní částku. Protože nominální hodnota jednoho dluhopisu je jedna koruna, pak i úrok z jednoho dluhopisu, tedy jedné koruny, činí u ročního dluhopisu 2 haléře. Z těchto dvou haléřů je pak daň 0,3 (tři desetiny) haléře. Tedy částka, kterou nelze vybírat. Co na tom, že někdo má dluhopisů za miliony – prostě daň se nedá vybrat.


V těchto dluhopisech se tak naplnila myšlenka, kterou v minulém roce uvedli francouzští ekonomové ve svém Manifestu zdrcených ekonomů (je v českém překladu na www.cmkos.cz), když kritizovali současný systém neoliberálního kapitalismu. Kromě ústřední myšlenky o tom, že neoliberální přístupy k tvorbě hospodářské politiky v uplynulých třiceti letech selhaly a jsou příčinou současné krize, a přesto se v nich stále hledá záchrana jak se dostat z této krize, přináší i další úvahu o dluhopisech.


Jak se točí kolotoč příčin a důsledků

Stojí za to ji ocitovat. Už také proto, že co se děje v České republice, nevybočuje z toho, co probíhá jinde ve světě. „Snižování daní a příspěvků na sociální zabezpečení (úlevy při zdanění firemních zisků, příjmů nejbohatších lidí, z majetku, z příspěvků zaměstnavatele atd.) vede k potlačování přerozdělovací daňové politiky a souhrnně zvyšuje sociální nerovnosti a schodky veřejných financí. Kvůli této daňové politice jsou si vlády nuceny půjčovat peníze na finančních trzích, aby mohly profinancovat deficity veřejných financí vytvořených tímto způsobem.


Tak se stane, že bohatí si za peníze ušetřené díky jejich nižšímu zdanění mohou nakupovat dobře úročené a bezpečné státní cenné papíry, které jsou státy nuceny emitovat, aby mohly profinancovat deficity veřejných financí vyvolané daňovými škrty… Je nad slunce jasnější, že političtí lídři přesvědčili veřejnosti, že za narůstající veřejný dluh jsou odpovědni zaměstnanci, důchodci a nemocní.“


V čí prospěch je ušlechtilé gesto

Není snad potvrzením těchto myšlenek to, co se stalo s českými dluhopisy? Nebyl snad záměr se stanovením nominální hodnoty dluhopisu elegantním způsobem jak se vyhnout placení daní? Nenakupovali je právě bohatí, kteří mají víc než dostatečné úspory? Nebyly snad emitovány s cílem pokrýt rostoucí státní dluh vyvolaný tím, že se trvale snižují daně a příspěvky na sociální pojištění lidem s nejvyššími příjmy a podnikatelům?


Má smysl hledat na tyto otázky odpovědi? Vždyť jde především o úhel pohledu. Můžeme dokonce říci, že to bylo ušlechtilé gesto – přispěchat na pomoc státu a pomoci mu pokrýt dluh, který vznikl „rozmařilostí sociálního systému“. Tak nějak to přece česká média a někteří nezávislí analytici také vykládají.


Když to vyjádříme ve zkratce: české dluhopisy určené na pokrytí státního dluhu nakoupili v drtivé většině ti, kterým stát v předchozím období umožnil realizovat velké úspory při placení daní a také výrazným snížením příspěvku na zdravotní a sociální pojištění.


A aby se tento okruh logicky uzavřel – musela přijít závěrečná fáze – stát jim nabídl, že si od nich tyto „ušetřené“ peníze zase vypůjčí, a za to jim ještě zaplatí.


Je jisté, že vláda tímto způsobem dál pokračuje v prohlubování rozdílů mezi úzkou bohatou vrstvou společnosti a daleko početnější skupinou s nízkými příjmy. Je to jen další krok k likvidaci solidarity ve společnosti a jak vytvářet stále obtížněji překročitelné bariéry mezi skupinami obyvatel.


Současná vláda tak využívá hospodářské krize k tomu, aby ještě ve větší míře přenášela daňové břemeno – jak jsme již několikrát poukázali – na zaměstnance. Není snad zřejmé, že na splácení úroků z dluhopisů se podílejí všichni daňoví poplatníci? Tedy i ti chudí, kteří platí daně relativně nejvíce? Chudší část populace tak přispívá na splácení úroků dluhopisů, které si bohatší nakoupili.

Proto lze říci, že současné české dluhopisy se staly tím, co bychom mohli nazvat nástrojem přerozdělení bohatství ve společnosti ve prospěch – jakkoli to někomu může znít paradoxně – těch nejbohatších.


(Vyšlo v Sondách č. 15/11)

Zdroj: eSondy.cz

Přejít do diskuze k článku