Nedejme prelátům ani korunu

Reklama


Sociální demokracie svádí předem prohraný boj. Snaží se získat majetkové ústupky z uzavřených církevních restitucí od katolických prelátů, pro které je dnes právě majetek prvním smyslem jejich duchovního usilování. Proto neustoupí sociálně demokratickým prosbám ani o píď, ani haléř nepustí ze šťastné ruky, které se podařilo zverbovat od náhle zlaskavělého státu nemovitý majetek nezmérné ceny – a to bez předchozího majetkového soupisu (jež jediný by tuto kořist mohl zdůvodnit či ospravelnit), a která shrábla od tohoto blahovolného státu – a tedy od nás všech – zhruba čtyřnásobně vyšší ceny za jeden čtvereční metr nedohledných restituovaných polností, než s jakými se museli smířit všichni restituenti dřívější.


A teď, když má církev tohleto všechno šťastně na hromádce a chystá se s ní zkatolizovat pokud možno všechny sociální i kulturní služby ve státě, by si z té požehnané hromádky měla něco ubírat? Vždyť by to bylo proti samotnému božímu úradku na díle, vedeném s pouhou hrstkou světských pomocníků, jakými byli např. bratři Topolánek, Kalousek či Nečas, těmi nejvražednějšími soutěskami jinak bezbožného národa, krok za krokem po nejošemetnější uzké stezce, na níž jediný chybný či nesprávně našlépnutý mohl dílo vrhnout do propasti. Vždyť vzpomeňme, kolik zde bylo ohrožení: zákon o restitucích se v dolní sněmovně schvaloval v hluboké noci a nebýt souhlasného hlasu nově ustanoveného poslance, který měl být v ten okamžik již ve vězení, byli by parlamentní bezbožnici zákon chladokrevně zardousili. Nebo kdyby se tehdejší Nečasově vládě a církvím nepodařil doslova zázračný kousek: totiž držet datum definitivního podpisu restitučních smluv po celý dlouhý týden v absolutním a dříve nepoznaném utajení, čímž se krásně utnula možnost jakýchkoliv naplánovaných protestů veřejnosti proti nim.


Byla to zkrátka přešťastná boží cesta, jež položila na dlaň především církve katolické nesmírný dar, a už pro toto přešťastné a tedy i boží vedení po této cestě – a tedy nikoliv z pouhé hamižnosti – nepustí církev z toho, co se jí od Nečasovy vlády dostalo, ani pověstný chlup. Že tu vládu podporovala tehdy už jen pouhá pětina národa a zhruba stejná pětina byla ochotna se s darem církvím smířit, už katolíky nezajímá. Což ovšem neznamená nic jiného, než že je nezajímá ani demokracie, která v překladu z latiny znamená vládu lidu. V takovémto případě je ovšem morálním ospravedlněním i povinností tohoto lidu postavit proti neústupnosti církve neústupnost svoji. A v referendu k této otázce prokázat, co si občané republiky přejí či nepřejí. Dát jim zkrátka konečně právo na jejich slovo.

Přejít do diskuze k článku