Nediktovat, co je pravda

Reklama


Jak vnímáte jako Francouzka žijící ve Vídni dnešní český antikomunismus?


Donedávna se tu bral jako samozřejmost, přitom viděno ze západní Evropy vypadal spíše jako zastaralá připomínka dogmatických ideologických hnutí ze šedesátých a sedmdesátých let. Zpolitizovaný antikomunismus je zjednodušená ideologie podobně jako komunismus – nabízí snadné odpovědi na všechny otázky. Nejspíš byl dlouho oblíbený proto, že odváděl pozornost od současných problémů, respektive od toho, jestli my sami děláme dost pro to, aby naše demokracie fungovala. Osobně se ale domnívám, že se česká společnost pomalu dožaduje práva na jistou míru nostalgie po komunistickém období. Samozřejmě si nemyslím, že by tady někdo rád vzpomínal na diktaturu a strach, spíše na sociální jistoty, období, kdy měl čas na svou rodinu, kdy mezi lidmi ještě panovala jistá solidarita. Když se někoho zeptáte, jestli lituje konce komunismu, odpoví, že samozřejmě ne, že to byl strašný režim. Ale když se zeptáte, jestli bylo tenkrát něco lepšího než dnes, vyjmenuje hned několik věcí. Ta frustrace roste z toho, že se po roce 1989 ne všichni mohli uplatnit takovým způsobem, v jaký doufali. Velké možnosti se objevily hlavně před těmi, kteří na ně měli energii, případně věk a mohli se vypracovat. Lidé objevili, že demokracie neznamená automaticky životní štěstí.

Největší chybou komunistického režimu bylo podle mě uzavření hranic. Z rozhovorů, které jsem vedla s lidmi žijícími na rakouské hranici, v Českých Velenicích, jsem se přesvědčila, že to je něco, co lidé komunistům nikdy neodpustili. Hodně by si toho nechali líbit, ale to, že byli nuceni žít mezi ostnatými dráty, ne. Mimochodem životní styly na Západě a na Východě se nelišily tolik, jak si dnes představujeme. Hranice západních států sice nebyly uzavřené, ale jejich obyvatelé nijak zvlášť necestovali, létat bylo drahé, takže se většinou jezdilo na dovolenou autem buď po vlastní zemi, nebo k sousedům. A co se týká třeba kariéry, měli obyvatelé západních zemí určitě větší možnosti, na druhou stranu nebylo zvykem měnit zaměstnání. Člověk nastoupil do firmy a v ní pak pracoval celý život, stejně jako bydlel celý život v jednom domě.

A vůbec největším omylem je představa, že na Západě v osmdesátých letech panovala demokracie, jak ji známe dnes. I tam fungovala propaganda a cenzura, alespoň ve Francii, kde jsme měli tři veřejnoprávní televizní kanály, přičemž vláda jmenovala jejich ředitele a do jisté míry dohlížela na způsob, jakým kritizovaly politickou praxi. Když vybuchl Černobyl, v televizi lživě ohlásili, že se radioaktivní mrak zastavil těsně před francouzskou hranicí; stát dodnes nepřiznává odpovědnost za související případy rakoviny. Rozvoji lidských a hlavně občanských práv hodně pomohla až Evropská unie a globalizace v devadesátých letech.


V „pražské kavárně“ je jakákoliv nostalgie po minulosti pořád tabu.

Ideologie sametové revoluce říkala, že od teď bude všechno lepší, protože je přece demokracie, tvrdit opak by znamenalo podkopávat národní morálku. Navíc bylo hned po revoluci, v roce 1993, zákonem stanoveno, že v Československu panoval zločinecký režim – a kdo by chtěl obhajovat zločince? Velké pokušení a velký problém je posuzovat, respektive odsuzovat chování lidí za minulého režimu z dnešního pohledu. Morální meze se posunuly, ale jestli chceme chápat, proč se ten či onen choval, jak se choval, musíme brát v úvahu, co říkaly tehdejší normy: udávat byla občas zákonná povinnost (třeba v hraničním pásmu) a část obyvatelstva se prostě chovala podle norem vlastního státu, ať už ze strachu, či protože systému věřili, nebo tuto povinnost používali jako alibi. Někteří lidé zase měli tendenci se chovat patrioticky, chtěli „pomoct svému táboru“. Další byli vydíráni. A tak dále. Vždycky je potřeba přidat historický kontext a osobní okolnosti, a ne aby nám bylo dopředu jasné, kdo byl hajzl. Vezměte si třeba velký problém seznamů spolupracovníků StB. Dalo by se předpokládat, že každý člověk na seznamu je zavrženíhodný, ale jak skutečně poznám jen z jeho jména, pod jakým tlakem byl, kdo ho ohrožoval? Navíc zrovna tyto zdroje jsou kontroverzní a nelze brát za bernou minci všechno, co je v nich zapsáno – ostatně psali je pracovníci StB.

(pozn.: Murial Blaive se hlásí do výběrového řízení na ředitelku ÚSTR)

 

Celý rozhovor najdete v deníku Právo z 23. 1. 2014, nebo zde

Přejít do diskuze k článku