Nedotknutelná hvězda: Nádech a výdech, světlo a tma

Reklama






Yves netrpělivě sešlápl spojku a z výfuku se vyvalil oblak dýmu, jako kouzelný džin z láhve. Pouliční lampy se opět daly do tance. Neonové nápisy na obchodech mi připomínaly bludičky blikající v lese, lákající poutníky do močálu dluhů na kreditních kartách. Tmavomodrý baldachýn nebes byl posázen třpytkami hvězd a jižní vítr přinášel příslib dobrodružství.

V setmělém řadovém domku se ozývalo pravidelné dýchání spící Delphine a předení kočky. Když jsme s Yvesem vstoupili do dveří, mourovatá šelma se rozkošnicky protáhla na gauči a zívla. Rozžehli jsme svíčku a sedli si na podlahu v obýváku jako kdysi za starých časů. Pařížské studentské byty zřídka přesahovaly velikost desítky čtverečních metrů. A přece jsme se nikdy necítili stísněně. Prostor našich snů se zdál být nekonečný. Vzpomínala jsem si, jak jsme se jednou s Yvesem opili na Montmartru a pak jsem mu celou noc přezpívala hitparádu národních hymen. Sousedi bušili do zdi a já se v záchvatu smíchu stavěla v posteli do pozoru a salutovala: Allons enfants de la Patrie! Le jour de gloire est arrivé!

„Kde jsou ty časy?“ Hořce jsem se pousmála. „Den slávy se nedostavil. Jenom jsme zestárli a ani trochu nezmoudřeli.“

Plamen svíčky se mihotal a vrhal panoptikum stínů napříč dlouhou místností. Yvesův stále ještě mladistvý obličej najednou jevil známky životní únavy. Jemné vějíře vrásek kolem očí se rozevřely jako stránky pohozených knih. Pokusila jsem se v nich číst.

„Připadá ti normální, že čas plyne v kruzích?“ Zeptala jsem se ho. „Jako by se život skládal z mnoha paralelních příběhů, které se spřádají a rozpřádají. Podle toho jak pilně kmitáš pletacími jehlicemi své artikulované mysli ve snaze vyplnit prázdná místa v síti svého vnímaní.“

„Pro mě je časoprostor, tak jak jej známe, utvořen z odrazů záblesků naší skutečné existence.“ Yves zamnul tabák v tenkém papírku a olízl lepkavou čárku na jeho okraji. Cvaknul zapalovač. „Někde jsem vyčetl,“ vydechl kouř. „Že částečky hmoty pulsují vysokou frekvencí, jako když bliká laser. Tak rychle, že nedokážeš vnímat přechod mezi světlem a tmou. Můžeš si ale vybrat mezi dvěma extrémy. Buď se naladíš na světelný impuls, nebo na tmu. Do té si pak můžeš promítat podvědomé záblesky skutečného života. Ty v naší duši probouzejí pocit touhy po intenzivnější existenci. Falešně nás motivují k snaze dotknout se svých nejzazších mezí, místo abychom v sobě hledali tolik potřebnou rovnováhu.“

„Všechno funguje na principu nádechu a výdechu,“ Yvesovy oči zářily jako uhlíky. „Nezáleží na tom, jak hluboko anebo vysoko se vzepneš proti svému osudu. Jde o to dokázat najít hladinu svého dechu a položit se na ni. Vzduch prochází solným roztokem těla jako nitka jehlou. Hořící kyslík vyrábí napětí. Průnik elektrického náboje naši inteligentní tkání spojuje naše mimosmyslové vnímaní universální existence s naší omezenou percepcí existence tělesné.“

„No tohle,“ otevřela jsem pusu v úžasu. „To sis teď vymyslel.“

„Jo, jak jsi na to přišla?“ přiznal se můj kamarád. „ Ale když nad tím teď přemýšlím, tak se mi zdá, že by to klidně mohla být pravda. Člověk podle mě ví daleko víc, než si myslí. Stačí se jenom umět ptát a pokorně naslouchat šplouchání vln, chřestění škebliček a kamínků nebo šumění stromů.“

„Já nejradši poslouchám, jak mi šplouchá na maják.“

„Cože?“ Yves nepochopil můj vtip. Některé české výšplechty se prostě nedají přeložit. „Jaký maják?“

Na to, že jsou Češi národ bez moře, náš jazyk oplývá metaforami nedohledných horizontů. Obraz majáku—světla vědomí na březích oceánu neartikulovaných emocí je dokonalý.

 

Fenomén rozporu slepé víry a vševědoucího rozumu odedávna zaměstnával osvícené mozky. Kyvadlo času posouvá názor na věc buď napravo nebo nalevo. Nikdy však nedochází ke kýžené rovnováze, přestože je jasné, že se bez víry ani bez rozumu prokazatelně nedá dobře žít. Každé náboženství se zaštiťuje praktickými zkušenostmi předků. Rozum se zase opírá o víru v objektivitu mozku a jeho schopnosti vnímání. Ale proč by se naše víra nemohla stát rozumnou a náš rozum důvěřivým?

 

„Přestaňme už s tím filosofováním,“ neubránila jsem se zívnutí. „Pořád se jenom šťouráme v myšlenkách o smyslu existence, a pak nám nezbývá čas na život. Nechci dopadnout jako Goethův Faust. Já jsem se narodila v těle Markétky a teď se bojím, že mi nenávratně uvadá.“ Koutky mých úst se nekontrolovatelně stáhly a já jsem na chvíli pocítila těžkou vůni lilií. Jakoby se moje blizna začínala hroutit sama do sebe.

„Je strašný pocit být ženou, která nedosáhla opylení.“ Pokračovala jsem.“ Nedá se to nijak racionálně vysvětlit. Jako když umírá měsíc, nebo jako když se kazí ryba. Moje hmota naříká jako živá, jakoby to nebyl jenom obyčejný cár masa bez vůle. Moje krev se bouří hněvem tisíce generací, které obětovaly svoji energii k zajištění přežití svých genů. Cítím to. Těla mých předků vstávají z hrobů a armáda jejich rozzlobených duchů pochoduje po poli, které nevydalo plody. ‚Že se nestydíš, ty rozumbrado!‘ Zlověstně mručí. ‚Takhle mrhat drahocennými dary, které ti byly propůjčeny do vínku!“

„Vždyť ještě není všem dnům konec,“ chlácholil mě Yves. „Doufej a bude ti dáno. Neboj se toužit po štěstí. Natáhni ruce a nastav dlaně. Zavři oči a pros o odpuštění. Zasaď semeno touhy do země tvých snů a zalij ho poslední kapkou lásky, která ti zbyla ve scvrklém srdci.“

„To se snadno řekne,“ svěsila jsem ramena.

„Já vím, že jsi prožila peklo pochybností o lásce. Zraňovala jsi se prostřednictvím druhých, jen aby sis dokázala, že skrze osobní oběť cesta k vykoupení lidstva nevede.“ Yves mě jemně vzal za ruku. „Přestaň už si konečně hrát na mesiáše. Zachraň sama sebe.“

 

Kristova oběť, zneužitá politickou ideologií individuálních mocenských ambicí, stejně tak jako mučednictví všech dalších „Prométheů“, představuje daň, kterou inteligentní duše doplácí za omezenost duší nízkých. Činí tak z lásky k ideálu kolektivního dobra (které můžeme třeba nazývat Bohem) bez jakékoli naděje na bezprostřední individuální zisk. Jejich cílem a hnací myšlenkou je však následující logická úvaha: dokud ráj nenastane všude na zemi a pro všechny, každá jednotlivá rajská zahrada musí být chráněna zdí. Proto nemůže být rájem, nýbrž pouhým ghettem.

 

„Děkuju ti, kamaráde,“ oplatila jsem mu stisk a oči se mi zalily slzami. „Udělám všechno, co je v mých silách. Odrazím se ode dna oceánu svých duchovních ambicí. Přestanu jít sama proti sobě. Vyberu si tu nejvyšší horu, ze které je vidět celý svět, a nezastavím se, dokud na ní nevylezu. Ne pro ten jediný pohled z výšky, ale pro cestu nahoru, která mě zároveň posílí a vyčerpá. Abych pak mohla roztáhnout svá křídla a povznést se nad svou malost. Chci akceptovat svůj úděl, ať už je jakýkoli, a probudit své tělo z ochrnutí.“

„Budu ti fandit,“ usmál se Yves. „Lidské tělo je úžasný prostředek k duchovnímu naplnění. Nejlepší věc, jakou kdy příroda sestrojila. Je zapotřebí si jej vážit a umět je používat. Dobře se o ně na své pouti starej. A pamatuj, můžeš dělat všechno, co ti dělá potěšení, ale nic nepřeháněj.“

„Slibuju,“ vstala jsem a objala jsem ho. „Jsem tak šťastná, že tě mám. Ať půjdu, kam půjdu, budeš stále se mnou.“

Přejít do diskuze k článku