Prošla jsem šumící nádražní halou a prokličkovala parkoviště plné plechových kočárů bez koňských potahů. Nikomu nepřipadá divné, že se některým z lepších modelů vejde stovka koní do poměrně malého kufru. Na Boulevard Magenta jich v obou směrech popojíždělo nespočet a valil se z nich mrtvolný puch, jako z konečníku tisícihlavé dračí potvory.
Fuj, zacpala jsem si nos a zahnula do příčné uličky. Rychlým krokem jsem zamířila ke kanálu St. Martin. Tam sice také hrčela auta, ale jenom dolů směrem na Bastillu. Vítr tam foukal o poznání víc a zelené koruny stromů změkčovaly sluneční světlo, odrážející se od střech domů.
Tady mi bývalo kdysi tak dobře, vzpomněla jsem si při pohledu na temně zelenou hladinu úzkého kanálu. Křídla vodních vrat se otevírala proti proudu. Mezi kamennými břehy se klenula lávka pro pěší. O kousek níž povrzával otáčecí most pod koly těžkotonážních vozidel. Tady jsem prožila svá studentská léta. Na té lavičce jsem se líbala se svou první láskou. Pod tou lampou jsme se rozcházeli. Tam za tím rohem jsem měsíc bydlela v podnájmu, kde mi jednou v noci vlezli do otevřeného okna zloději. Naproti v té kavárně jsem si dávala Pastis a tancovala celé noci v rytmu Salsy. Bylo mi dvacet. Studovala jsem divadlo v Mezinárodní škole mistra Jacquesa Lecoqa a prožívala pravou pařížskou Bohému.
La Boheme. La Boheme.
Lkavě trilkoval Charles Aznavour kdesi v pozadí, ovšem jestli jsem si to nevsugerovala.
La Boheme. La Boheme. To znamená, byli jsme tenkrát šťastní.
La Boheme. La Boheme. A přitom jsme jedli nanejvýš obden.
Ano. Cpali jsme se indickým Curry v pasáži Brady a tvořili jsme do svítání. Cvičili pantomimu v parku, zapíjeli trému ze zkoušek u Chez Jeanette a bili jsme se navzájem o privilegium stát se synem Boha. Naším bohem byl samozřejmě Jacques Lecoq sám. A přestože již sám tři vlastní syny měl, každý z jeho žáků přímo biblicky usiloval o jeho požehnání v touze stát se jeho následovníkem.
“Tůůůůt! Tůůůůůt!” Zařvala trubka kousek od mého ucha za doprovodu skřípající oceli. “Dávej pozor,” osopil se na mě řidič samojedoucího dostavníku, který mě málem přimáčkl k čarovné tyči, co podle nějakého vyššího řádu reguluje provoz na kulatém náměstí La Bastille.
Přede mnou se blýštila socha okřídleného člověka, stojícího na pozlacené zeměkouli. Na schodech Opery se hubičkovali dlouhovlasí mladíci v texaskách. Po chodníku ťapkali přežraní holubi mezi nohama spěchajících měšťanů. Kanál St. Martin se už dávno potopil pod zem, jako mýtická řeka Styx. Někde v břiše pekla zakručelo a ozvalo se rachocení železných koles. Z podzemního východu metra zavanul zkažený vzduch a dav úpících ubožáků s taškami v rukách a strhanými výrazy v tvářích vyrazil úprkem po schodech nahoru.
Zachraň se, kdo můžeš!
V honbě za výdělkem lidé ztrácí drahocenný čas, takže si pak svůj výdělek ani nemají kdy užít. Zvýšené životní náklady, zvláště nájmy, srovnávají vyšší úroveň platů. Neustálý stres, hluk, energetické vibrace vytvářejí v těle člověka prostředí podobné válečnému stavu.
Přidala jsem do kroku a zahnula za roh do širokého bulváru vedoucího na Lyonské nádraží. Mohla jsem se samozřejmě svézt podzemkou z nádraží Est. Avšak vzhledem k tomu, že jsem měla mezi vlakovými spoji dost času, chtěla jsem se před nadcházející poutí trochu rozchodit. Chůze mi prokrvila mozek a dobře se mi přemýšlelo. Najednou se mi všechny střípky jednotlivých prožitků z Paříže poskládaly do mozaiky.
Kolesa Schierding expresu směřujícího do Paříže, jež každé ráno v osm prorachotila kolem základní školy v Radotíně, kde jsem za zamlženým oknem snila o lepším životě za železnou oponou. O pět let později cáry mraků, valící se nad Trocaderem. Zvířená hladina Seiny. Vítr, fackující tváře milenců. Hluboký nádech z hořící cigarety a pocit svobody. Myšlenky, jež proudí hlavou a nadnáší celé tělo jako na křídlech. Zoufalé pokusy začínajícího básníka zpřetrhat vlákna osudu. Samota na stránkách starých knih a vyhořelé svíce na oltářích poloprázdných kostelů. Strmé schody do kanceláře mistra Lecoqa. Rozbušené srdce. “Co máte v úmyslu dělat po škole?” Patriarchovy přimhouřené oči za brýlemi a jeho šelmovský úsměv. “To chce čas.” Pokývnutí hlavou. “Ono se to samo nějak vyvrbí.”
Jeho hlas se stále ještě s ozvěnou nesl mou myslí. Ale kolik toho času bude zapotřebí, neřekl. Za posledních deset let jsem se nevyvrbila. Mistr Jakub mezitím zemřel a nad jeho mramorovým hrobem v Montagny ve Vexinu visí má úpěnlivá modlitba, kterou jsem mu tiše zazpívala. To tam jsem před rokem slíbila, že se vydám na svatojakubskou pouť, abych si vyprosila své vyvrbení. Pane Bože, obrátila jsem své oči k náhle zachmuřenému nebi, nabodnutému na štítu Lyonského nádraží. Ať už jsi anebo nejsi. Dej ať se najdu. Mistře Jakube, Svatý Jakube, Starozákonní Jakube, veďte mě na mojí cestě sebepoznání. Nedopusťte, abych promrhala svůj čas a životní energii neustálým blouděním.
Amen.
Jedině každý sám za sebe musí dát smysl svému životu. Nejde o to chodit po vyšlapaných cestách. Naši přátele jsou tu od toho, aby nám pomohli nalézt správný směr, a naši nepřátelé nás mají za úkol mást. Záleží na nás, abychom rozpoznali dobro od zla.
