Nelíbilo se mi, jak se pan Dušek před pár dny vyjádřil. Na rozdíl od novinářů mne ale hlavně zajímal obsah, a přiblblá forma až na druhém místě. Do dnešního dne se však stále rozebírá pouze formu. Obsah, naznačující naprosto nepřípustný nepotismus, nikdo neřeší. Ba co více, novináři momentálně s nadšením popisují, kdo všechno bude koho za co žalovat.
Základní a nejvíce fascinující drobnost teď v novinářském pojetí světa uniká. Ti samí lidé, kteří vlastně ještě před pár dny byli hlavními negativními hrdiny cyklu Jak se to v dopravě dělat nemá, jak se komu hází jaké klacky pod nohy, jsou najednou ti správní hošani, co se tak strašně snaží o co nejlepší dopravu.
Do prčic (a klidně i dále na delší jarní pochod), ještě v době antiČSSD Jančurovy vzpoury byli na dopravě samí idioti. Co se stalo, že najednou o obsah jejich práce vůbec nejde?
Pokud by čirou náhodou někdo stále nechápal, o co jde, tak buď jde o osobu mdlého rozumu, která věří na liberalistické pohádky o automaticky špatně vedených státních podnicích, nebo o někoho, kdo poslední měsíce a roky prožil v zahraničí. České dráhy jsou dlouhodobě kritizovaným subjektem, jen – čirou náhodou – se celá kritika nikdy netýkala kroků konkrétních osob. Velmi často je dáván za příklad soukromý sektor, kde v případě špatných výsledků je automaticky označen ten, kdo i když za ně přímo nemůže, tak má největší vliv na případnou změnu. A také je nejvíc sledován, a k němu případně i další lidé s jasně definovaným vlivem na výsledky. U ČD si v rámci mediálního pokrytí přitom postačíme pouze s mantrou pro kretény o vždy špatném vlastníkovi, jakým je stát (i když zrovna i v naší zemi je několik nádherných příkladů toho, že jde o blábol) a někdo houkne, jak se možná dalo víc peněz na nějakou reklamu. Tady celá investigativní žurnalistika končí – vyměním diamanty za ořechy, když mi někdo doloží, že někdo konkrétní z vedení ČD byl dlouhodobě propírán novináři jako rozhazovačný či neschopný zhýralec – avšak to, že podnik vedený těmito supermany je rozhazovačný a zhýralý, víme díky stejným poloslepým žurnalistům překvapivě už dávno. Jinde jsou novináři mnohem šťouravější a vydávají personální verdikty, přičemž jde o částky desetkrát či i storkrát menší než na železnici. Kde je problém? Po novinářské impotenci posledních dnů si říkám, jestli v tom opravdu není ta Duškem zmiňovaná tužka, a to nejen na chodbách mašinfírů…
Převzato z Modré šance
Foto: zdroj
