Jsem dlouholetým příznivcem ODS a jako takového mě nade vší možnou představivost zraňuje stále klesající počet potenciálních voličů této strany. Živě si např. vzpomínám, jakým šokem na mě před lety – ještě za Topolánkova šéfování – zapůsobila zpráva, že preference ODS poprvé klesly pod 20 procent. Víte, představa, že pouze každý pátý potenciální volič v ČR vyznává ušlechtilé ideály naší strany (termín "ušlechtilé ideály naší strany" jsem si vypůjčil od našeho prezidentského kandidáta Přemysla Sobotky, protože jej (ten termín) považuji za vůbec to nejvýstižnější, co bylo k charakteru naší strany kdy vyřčeno.)
Těmi dvaceti procenty (a později i méně procenty) jsem se pochopitelně trápil, měsíce, roky, promýšlel jsem, jak tento neblahý trend obrátit znovu vzhůru, až jsem na to nakonec přišel. Stranu, především pak její vedení, je nutno zkategorizovat. Hned uvedu, co tím míním. V těch letech dumání jsem samozřejmě sledoval vystoupení našich předáků v novinách, televizi, rozhlase, a docházel jsem k přesvědčení, že pro stranu by bylo nejen výhodné, ale doslova spásné, kdyby většina z nich nikde na veřejnosti nevystupovala, mlčela, a k mikrofonu či do televize by s povolením strany chodil jen zcela omezený počet našich lidí, kteří by ji svými projevy nepoškozovali, ale naopak svým šarmem, vzletem i rozhledem lidi uchvacovali, a tak pro ODS získávali nové zapálené příznivce i členy.
No a tím jsem se octl u těch kategorií. Byly by čtyři:
Do první kategorie by byli zařazeni ti politici naší strany, které je možno označit za u lidu oblíbené, většinu z nich dokonce i za miláčky národa – a právě jen těmto by byl přístup do médií povolen.
V kategorii druhé, nazvané méně oblíbení, by pak byli ti, kterým by byl přístup do médií povolen jen při zastupování oněch politiků z kategoie u lidu oblíbených, momentálně se však nacházejících buď mimo území ČR, či v různých léčebnách.
Politici z kategorie třetí (neoblíbení), a kategorie čtvrté (absolutně neoblíbení), by pak měli přístup k médiím tvrdě zapovězen, a platila by zde zásada, že už při při pouhém zahlédnutí filmové, televizní kamery, či známého novináře atd., bude jejich povinností prchat co nejrychleji z jejich dosahu. Budou-li i tak dostiženi, nesmí z úst vypustit jediné slovo, a co možná nejvěrohodněji předstírat hluchoněmotu, akutní ochoření hrdla, tanec svatého Víta či náhlou mdlobu. V případě dohadování s médiem, které může též neústupně trvat na pozvání či hovor s politikem kategorie třetí či čtvrté, je povinností všech odpovědných omlouvat vyžadovaného nemocí, pobytem v zahraničí atd., a jako náhradu tvrdošíjně nabízet zase jen výhradně politiky z kategorie první, u lidu oblíbených.
Otázkou ovšem zůstavá, jestli dost osamocení Alexandr Vondra, Marek Benda, Jan Vidím, Petr Bendl, Ivan Langer, Jan Kubice (nevím, je-li i formálně členem strany, ale je určitě náš), a Přemysl Sobotka budou schopni utáhnout celou tu velkou mediální káru, se kterou bude mít naše strana v budoucnu co dělat. V každém případě jí však i případné mediální výpadky vyjdou laciněji, než kdyby k médiím pustila kohokoliv ze tří kategorií dalších…
