Někdejší dlouholetý agent CIA na Blízkém východě popisuje své zkušenosti „terénního pracovníka" v Íránu. Čerpá z osobních cest do sledované oblasti i rozhovorů s pestrou škálou osobností – od bývalého osobního asistenta ajatolláha Chomejního přes šéfa izraelské kontrarozvědky až po obyčejné Íránce, Iráčany nebo Palestince. Kapitola, z níž pochází následující ukázka, se věnuje různým podobám hrůzného fenoménu sebevražedných atentátníků. První část vyšla v Revue Politika 2/2010.
Rozhovor s ajjatoláhem Sáneím, reformistickým velkým ajatolláhem působícím v íránském Qommu, mě pouze utvrdil v dojmu, že se ší’itské vnímání sebevražedných atentátů podstatně liší od pojetí sunnitských radikálů. Ší’ité jsou přinejmenším schopni artikulovat smysl mučednictví.
Sáneí mi vysvětlil, že idea mučednictví není spjata výhradně s islámem, vyskytuje se i v mnoha nemuslimských společnostech. V případě Íránu osmdesátých let se prý mučednictví vrátilo, protože odpovídalo jakési společenské poptávce, byla to prostě otázka sebeobrany v situaci ohrožení.
„Je mučednictví otázkou osobní volby?" zajímal jsem se.
„Je to osobní volba," odpověděl ajatolláh. „Každý se může rozhodnout, jestli půjde, či nikoliv. Ale podle Božího práva by věřící měl jít a bojovat."
Ovlivnilo mučednictví průběh a výsledek íránsko-iráckého konfliktu?
Sáneí se přímé odpovědi na mou otázku vyhnul, omezil se pouze na konstatování: „Neměli jsme na vybranou."
Nedal jsem se odbýt a zeptal se, jestli íránští sebevražední útočníci pomohli demoralizovat iráckou armádu. Nešlo podle ajatolláha jen o zbytečné mrhání životy?
„Mělo to jistý účinek," odpověděl Sáneí. „Avšak nikoliv rozhodující, protože zahraniční mocnosti podporovaly Irák."
Řeknu to tedy za Sáneího: Samotná víra na vítězství ve válce nestačila.
Sáneí přispěchal na obranu ajatolláha Chomejního. Prohlásil, že Chomejní dokázal vyhnat z Íránu všechny irácké jednotky. Jeho vojenská strategie, přijetí mučednictví, se vyplatila.
Zeptal jsem se Sáneího, co by poradil mladíkovi, který by jej dnes vyhledal s otázkou, jestli má vyrazit na sebevražednou misi.
„Poradil bych mu, aby se podíval na světovou politiku, aby přemýšlel o plánech našich nepřátel, aby přemýšlel o lidech," odpověděl mi. „A jestliže mučednictví slouží vyššímu cíli, nu, ať se potom rozhodne sám."
Tlačil jsem na něho dál. Proč tedy nejsou žádní noví íránští mučedníci? Jak se Íráncům podařilo udržet záležitost individuální volby pod tak pozoruhodnou kontrolou? Měli schopnost sebevražedné atentáty spouštět a zastavovat?
Dostával jsem se k otázce disciplíny. Původně jsem se chtěl zeptat přímo, jestli jsou ší’ité disciplinovanější než sunnité. Ale vycítil jsem, že takto konkrétně položená otázka by jej mohla urazit.
„Na konci války," prohlásil, „už Írán sebevražedné útočníky ke svojí obraně nepotřeboval."
Mně se ale ještě nechtělo toto téma opustit. Pár dnů před naším setkáním byli zadrženi židovští Izraelci, kteří se pokusili o pumový útok na jeruzalémskou mešitu Al-Aqsá. Skončili ve vězení. Nedalo se to snad také pokládat za mučednický čin? Za obranu judaismu – legitimní akt obrany víry?
Sáneí se z otázky vyvlékl, jakoby můj argument ani neslyšel. „Každý, kdo chce znesvětit svatá místa, musí být zastaven silou. Do boje za vymýcení útlaku," deklamoval, „musíme vložit celou naši duši." Právě tak, prohlásil, inspirovalo Chomejního duchovní vedení libanonský lid. „Měl ohromný vliv a spasil Libanon před zotročením."
Zatlačil jsem na něho ještě víc. „Co si myslíte o sunnitských sebevražedných atentátnících v Iráku a Afghánistánu?" V době našeho setkání se tam sunnitší extremisté odpalovali na tržištích a ve školách každý den. Nedělali snad tito lidé přesně to, co Sáneí navrhoval? Rozhlíželi se, přemýšleli, a když situaci po zralé úvaze vyhodnotili jako netolerovatelné bezpráví, rozhodli se k sebeobraně.
Sáneí začal mírně, skoro šeptal. Chaos v Iráku prý podle jeho názoru nepovede k všeobecné válce mezi ší’ity a sunnity. Ajatolláh Sistání a další vzdělání mudžtahidé v Iráku tomu zabrání, prohlásil.
„Ale co je to za lidi?" naléhal jsem dál. „Tihle sebevražední atentátníci?"
„To jsou zločinci," zahromoval Sáneí. „Jdou proti lidskosti. Nejen, že to nejsou lidské bytosti, oni jsou ještě méně než divoká zvířata. Jsou horší než kojoti."
Sáneí zuřil. A jeho hněv evidentně nevřel v můj prospěch.
A co když sebevražedné útoky neustanou?
„Budou zastaveny silou," ujistil mě Sáneí.
Teď už mi bylo jasné, jak to Sáneí myslí: sebevražedné útoky nejsou pro každého, nejde o rozhodnutí, které může nezávisle učinit každý, kdo cítí křivdu, a pak se odpálit, kdy a kde se mu zamane. Sebevražedné útoky musí někdo kontrolovat, nějaká autorita – armáda či dokonce stát je musí pečlivě směrovat na vojenské cíle. Jinak se zvrhnou v bezúčelné masakrování.
„Mušaraf? No to je samozřejmě žid."
Sebevražední atentátníci z řad sunnitských extrémistů jsou oproti íránským ší’itům méně nábožensky vzdělaní, jednají pod méně důkladným dohledem a nemají dostatečně jasno, čeho vlastně chtějí dosáhnout.
Rozdíl v kvalitě rekrutů se mi nikdy neodhalil tak jasně, jako když jsem v dubnu 2007 hovořil s potenciálním sunnitským sebevražedným atentátníkem.
Setkal jsem se s ním v Kábulu, jednom z měst, jimž se poslední dvě tisíciletí obloukem vyhnula. Se svými kamennými domky, vyhrabanými jako doupata do skalnatých kopců, působí přímo biblicky – čemuž odpovídá i starověký světonázor místních obyvatel. Eskorta mě odvezla do kanceláře v útrobách budovy afghánské zpravodajské služby.
Stráž po chvilce přivedla mladíka a otevřenými dveřmi ho postrčila dovnitř. Byl to skoro ještě chlapec, jeho pubertální pleť pokrývalo akné, ruce se třásly při pomyšlení na setkání s Američanem. Ještě nikdy nemluvil s cizincem, informoval mě pracovník afghánské zpravodajské služby. Kluk byl strachy bez sebe.
Chlapec mi pak jemným hlasem vyprávěl, že vyrůstal v jižním Vazíristánu, hornatém pákistánském regionu na hranicích s Afghánistánem. Všichni členové jeho chudé zemědělské rodiny byli naprosto oddaní muslimští věřící, každý pátek chodili do místní mešity, muži a ženy dle tradice zvlášť.
Právě v mešitě začaly chlapcovy problémy; jeho zbožnosti si všimli dva mladíci z řad Tálibánu a oslovili jej. Zeptali se ho, jestli by se chtěl něco naučit o skutečném islámu. Dva týdny mu pak vymývali mozek a nezralý mladík nakonec kývnul, že se chce stát mučedníkem: až obětuje svůj život, půjde přímo do ráje, kde jej uprostřed svěže zelených luk a průzračných řek přivítá sedmdesát dva panen. Takový popis jsem slýchal od sunnitů – ale nikdy od příslušníků ší’itských íránských milicí Basídž, s jejich racionálnějším a disciplinovanějším pohledem na mučednictví.
Muži zmanipulovanému chlapci ukázali sebevražednou vestu s tlačítkem od rozbušky a napovídali mu, že když ten knoflík stiskne, vyšle jím zprávu Bohu. Bůh potom rozhodně, jestli je hoden mučednictví. Pokud bude hoden, Bůh vestu odpálí.
Chlapcovým úkolem bylo obléknout sebevražednou vestu, přiblížit se ke starostovi afghánského Džalálábádu a vyhodit jej do vzduchu – i se všemi, kteří budou náhodou stát kolem. Nejenže starosta nepředstavoval vojenský terč, bomba měla zabít i desítky civilistů, nevinných přihlížejících. To však chlapce ani jeho manipulátory nezajímalo, řídili se logikou, že pokud stojíte v blízkosti zamýšleného terče, jste automaticky také nějak vinni. (Afghánská policie naštěstí pro starostu Džalálábádu plán útoku včas odhalila a chlapec se k němu nikdy nepřiblížil.)
Ve snaze proniknout hlouběji do jeho bezbřehé naivity jsem se zeptal, jestli někdy slyšel o válce v Iráku. Trochu, odpověděl nejistě. Nedokázal však určit rok, kdy začala, nebo mi říct, kde Irák leží. Neměl rovněž nejmenší ponětí o palestinsko-izraelském konfliktu. Nakonec jsem se ho zeptal na generála Mušarafa, prezidenta Pákistánu.
„No to je samozřejmě žid," odpověděl kluk. „Nevěřící, který si zaslouží smrt."
Nevěřil jsem vlastním uším. Tohle že měl být elitní rekrut sunnitů, jejich doslovná „inteligentní bomba"? Chlapec tak naivní a nevzdělaný, že prezidenta Pákistánu považoval za žida? Byl jsem zase jednou nemilosrdně konfrontován se zjištěním, že sunnité, do nichž jsme celé roky vkládali takovou důvěru, jsou duševně vyšinutí lidé. Ve srovnání s nimi jsou Íránci a ší’ité vůbec – pokud tedy lze morálnost sebevražedného atentátu jakkoliv poměřovat či vážit – mnohem racionálnější, téměř čitelní.
Oslava kultu smrti
Mučednictví bylo oporou Chomejního revoluce. Stačí navštívit teheránský hřbitov mučedníků Behešte Zahrá a spatříte důkaz čiré, neumdlévající připravenosti obětovat se. Rudé tulipány na hrobech, z vodotrysků prýští rudá voda – symboly prolité krve mučedníků. Z popraskávajících tlampačů donekonečna burácejí recitace veršů Koránu.
První pár, který jsem potkal, tvořil padesátník ve vybledlém tričku a bavlněných volných kalhotách, a jeho manželka v čádoru sepnutém těsně pod nosem. Seděli na trávníku vedle do země zapuštěného náhrobního kamene s podobenkou hladce oholeného chlapce.
Muž mluvil za svojí ženu. Její bratr Násir padnul na frontě, během bojů o místo zvané Masdžid Sulejmán. Patřil k Revolučním gardám. Jednoho rána u nich zazvonil telefon a hlas na druhém konci je vyzval, aby si přišli pro Násirovo tělo. Po příjezdu do vojenské márnice spatřili jeho šrapnelem na kusy roztrhané ostatky.
„Stojí mučednictví za to?" zeptal jsem se.
„Jsme muslimové," odpověděl. „Pokud věříme, že se naše vlast nebo naše víra ocitla v nebezpečí, musíme je bránit až do poslední kapky krve."
Zeptal jsem se jich, kde teď Násir podle nich je.
„Věříme, že je v nebi. Kdokoliv padne mučednickou smrtí pro svoje náboženské přesvědčení, odchází do nebe, aby byl nablízku našim imámům."
Zeptal jsem se ženy, jestli se jí někdy o bratrovi zdá. Znovu mi šlo o podobnosti i odlišnosti mezi ší’ity a sunnity.
Odpověděla, že se jí jednou zdálo, jak přišla sem, na hřbitov Behešte Zahrá, aby bratra vykopala z jeho hrobu. On se však rozhněval a nařídil jí, aby přestala – nechtěl, aby vnější svět proniknul tam, kde se teď nachází. Potom jí ukázal klíč. „Mám klíč od Božího domu," prohlásil. Prosila ho, aby tam klíč nechal a vrátil se k nim. „Ne!" odvětil. „O čem to mluvíš?! Po tomto klíči přeci všichni touží." Umělohmotné klíče sebevražedných vojáků jsou podle ší’itů jenom mýtus, klíč od Božího domu však zůstává mocnou metaforou.
O kousek dál jsem spatřil asi pětačtyřicetiletou ženu, která si nadzdvihávala čádor, aby jej nevláčela po zemi. Klečela nad hrobem s vyleptaným portrétem mladého chlapce.
„To byl váš syn?" zeptal jsem se.
Přikývla. „Sajíd Mustafá."
„Kolik mu bylo let?"
„Patnáct."
„Bače búd," odpověděl jsem ve snaze vzkřísit svou zaprášenou perštinu. Bylo to ještě dítě.
„Patnáct let a dva měsíce."
Vyprávěla mi, že zrovna začal chodit na střední školu, když se rozhodl dobrovolně přihlásit na frontu. Byl členem milicí Basídž. Matka namítala, že by měl nejprve dokončit zkoušky, než půjde bojovat. On však odpověděl, že potom už by mohlo být příliš pozdě.
„Řekl mi, že opravdovou zkoušku složí ve válce," vyprávěla mi jeho matka.
Nakonec polevila a podepsala rodičovský souhlas, aby mohl narukovat na frontu. Tam dorazil uprostřed zuřivého iráckého náporu.
„Nikdo ho nenutil," ujišťovala mě opakovaně.
Má výčitky, že mu to dovolila?
„Ne. Obětoval se pro dobrou věc," odpověděla. „Jsem matka. Chybí mi. Ale jsem šťastná, že to udělal pro dobrou věc. Pro Boha!" Byla přesvědčená, že mučedníci Íránu vyhráli válku. A krom toho, dodala, „Všichni jednou odejdeme."
Kde je teď její syn?
„Je s našimi imámy. Je jejich hostem, spolu s Chomejním."
O synovi se jí čas od času zdá – když stonala, přišel za ní, objal jí. Zeptala se, kde tak dlouho byl. Zasmál se a řekl: „Teď jsem tady."
Lituje synovy smrti? „Kdepak. Sama bych šla, kdyby mě někdo vyzval." Řekla mi, že i další dva synové bojovali na frontě, ale vrátili se domů.
„Bůh si je jako mučedníky nepřál." Trvala na tom, že si musím dát kousek melounu, který přinesla s sebou. Měl jsem se také podílet na oslavě kultu smrti.
„Přijměte právo Alláhovo a budete mít pokojný život."
7. července 2005 se tři sebevražední atentátníci odpálili v londýnském metru. Exploze načasovali na 8:50 ráno, aby v ranní špičce způsobili co největší masakr. Krátce nato se čtvrtý sebevražedný terorista odpálil v autobuse městské dopravy. Celková bilance útoků – padesát dva mrtvých, sedm stovek zraněných. Tři z útočníků byli britští občané pákistánského původu. Všichni byli sunnitští muslimové.
Útoky Velkou Británii šokovaly. Útočníci vyrůstali v prostředí západní demokracie skýtající více než dostatek způsobů a příležitostí měnit vládu zevnitř a nenásilně. Ani jeden z nich nevyrostl na Blízkém východě. Nikdo z nich neuměl číst Korán v originále. Místo toho si mohli libovolné ospravedlnění pro svoje činy – o návodech na zhotovení jejich podomácku vyrobených výbušnin ani nemluvě – najít na internetu.
Londýnské bombové útoky se v něčem podobaly Íránem podpořeným pumovým atentátům v Paříži osmdesátých let – ty také mířily na civilní cíle včetně obchodních domů. Ale byl tu také jeden podstatný rozdíl. Írán byl v době pařížských útoků ve válce, situace na irácké frontě připomínala houpačku a íránský stát čelil přímé existenční hrozbě. Útoky v Paříži měly donutit francouzskou vládu, aby přestala Iráku dodávat rakety. Takže útoky – nesnažím se je jakkoliv morálně ospravedlňovat, pouze vysvětluji způsob uvažování v jejich pozadí – měly na rozdíl od teroristického činu ze 7. července 2005 jasně definovaný vojenský cíl.
Ponecháme-li stranou otázky morálky a etiky, strategie pařížských pumových útoků zabrala. Francouzi zasedli k tajným jednáním s Íránem, jejichž výsledkem bylo zastavení dodávek zbraní pro Saddáma Husajna. Francouzi znali zpáteční adresu pařížského terorismu, věděli, s kým mohou vyjednávat. Francie dostala na stůl seznam jasných a politicky splnitelných požadavků. Vše mělo nějakou logiku – jistě, krvavou, ale stále logiku. Šlo o to, že Francouzi dostali alespoň na vybranou.
Naopak Britové nemohli mluvit – natož vyjednávat a dohodnout se – s nikým, aby zjistili, co útočníky ze 7. července motivovalo. Ze závěti, kterou po sobě útočníci z londýnského metra zanechali, není jasné, o co přesně jim šlo. Požadovali zastavení „útlaku muslimů", jenže to je zatraceně široký termín, zahrnující všechno možné od ruského vraždění Čečenců až po zabíjení příslušníků muslimské menšiny v indickém Kašmíru. S těmito konflikty nemohla Británie nic udělat.
Brity po útocích z července 2005 šokovala uzavřenost britské pákistánské komunity, její nepřátelství k většinové společnosti i neochota projevit lítost nad stupiditou útoků, natož je přímo odsoudit.
Útoky ze 7. července 2005 ohlásily prudký propad do čiré nenávisti, kterou tito sunnitští muslimové cítí k Západu. Dokonce i Íránem podporovaný Hamás byl uprostřed vzájemného ostřelování s Izraelem stále připraven vyjednávat. Ani ti nejradikálnější členové Hamásu nezabouchávali před novináři dveře – stále se dalo o něčem mluvit, o něčem vyjednávat.
Tito britští Pákistánci však byli jiní. Připomínali spíše vojáky Rudých Khmérů, s nimiž jsem se v minulosti setkal. Muslimům, s nimiž jsem na Blízkém východě prožil čtvrt století, se nepodobali vůbec v ničem. Byli si tak jistí spravedlností svého boje, tak jistí, že je součástí existenčního střetu civilizací, že už pro svojí vražednou taktiku nepotřebovali hledat žádná vysvětlení. Chtěli systém rozložit zevnitř, očistit islám, začít znovu od nuly a přijmout Korán jako svoji ústavu.
Muhammad Khan žije v Derby, malém průmyslovém městě v anglickém vnitrozemí, kde se po uzavření továren žije ještě hůř než předtím. Na dvoře jeho přízemního domku se válely rozházené umělohmotné hračky. Do obýváku jsem vešel přes oprýskanou kuchyni, kolem haldy špinavého nádobí navršené ve dřezu.
Jeden bratranec Muhammada Khana zemřel krátce po teroristické akci v Tel Avivu – zúčastnil se sebevražedného útoku na v americkém stylu zařízenou hospodu U Mikea. Bratranec si nasadil sebevražednou vestu a spolu s dalším útočníkem vyrazil do baru. Když se druhý muž ve dveřích podniku vyhodil do vzduchu, bratrancova vesta buď selhala, nebo ztratil nervy a utekl. O několik dnů později našli jeho tělo v moři, kam se buď zahanben svým selháním vrhnul sám, nebo mu někdo pomohl.
S Muhammadem jsem hovořil rok po londýnských atentátech. Stále se snažil čin ospravedlňovat.
„Řeknu vám to asi takhle – klobouk dolů před každým, kdo se obětuje pro Alláha," prohlásil.
Zeptal jsem se, jestli se považuje za Brita či za muslima.
„Jsem Muslim," nezaváhal. „Ne britský muslim."
Jeho tvrzení zpochybnil britský přízvuk. Muhammad to ale viděl tak, že narodit se v Británii byla prostě náhoda. Jeho identitu to nijak neovlivnilo. Znovu na mě dýchla ta plíživá anomie, jakou jsem cítil i při rozhovorech s ostatními sunnitskými extremisty. Tihle lidé jakoby ztratili svůj sociální, geografický i etnický kompas. Khan během našeho rozhovoru donekonečna omílal jednu frázi z Koránu: „Zasít strach do srdcí kuffár – nevěřících."
K tomu, aby se člověk stal pravověrným muslimem, stačilo podle Muhammada opakovat šahádu, vyznání víry: „Není boha kromě Boha a Muhammad je jeho poslem." Stát se sebevražedným atentátníkem pak neznamená nic jiného, než dosvědčit tuto víru krví. Vlastní, mučednickou i krví obětí.
Co si tedy myslí o obětech, které 7. července 2005 zemřely v londýnském metru?
„Ti šli také do nebe," prohlásil Khan. „Nevinní lidé jdou do nebe."
Co potom musí Británie udělat, aby se vyhnula dalšímu 7. červenci?
„Přijmout právo Alláhovo," odpověděl. „Tečka. Přijměte právo Alláhovo a já myslím, že budete mít pokojný život."
Jinak řečeno, musíme všichni konvertovat na islám, nebo zemřít.
S těmito lidmi není možné rozumně diskutovat. Nepochybuji, že radikální sunnitská hnutí jednoho dne vymizí – v den, kdy se proti nim obrátí samotní muslimové. Zatím však netušíme, co se stane mezitím.
Kniha Jak naložit s ďáblem vyšla česky v nakladatelství Volvox Globator.
Připravil Vít Mlejnek
Robert Baer (*1952), někdejší dlouholetý agent CIA na Blízkém východě, své zkušenosti ze služby v neklidném regionu zúročil již v knize Nevidět zlo (česky Volvox Globator, 2006), jež se stala předlohou oscarového „geopolitického thrilleru" Syriana. Ve své další publikaci Sleeping with the Devil se pak zaměřil na strasti partnerství z rozumu mezi USA a saúdskoarabskou královskou rodinou. Nejnovější kniha Jak naložit s ďáblem přináší originální pohled na vývoj, současnost i perspektivy vztahů Íránu a Spojených států, potažmo celého Západu. Baer, věren své původní profesi, se nenechává strhnout emocemi a střízlivě posuzuje šance, úspěchy i přehmaty obou stran v tomto „nevyhlášeném třicetiletém konfliktu". Bushově administrativě nespílá do „největších světových teroristů", spíše věcně lituje, že neuváženým zásahem v Iráku zničila přirozenou protiváhu Íránu v oblasti Perského zálivu. Na druhou stranu se snaží dokázat, že dnešnímu Íránu nevládnou ani tak „náboženští fanatici" jako spíše racionálně uvažující mezinárodněpolitičtí hráči, kteří svůj vliv nechtějí šířit pomocí hypotetické atomové bomby, ale spíše podporou svých zástupných organizací na periferii „nového perského impéria". Tato taktika Teheránu podle Baera již vychází – například v podobě úspěšného protiizraelského odboje Hizballáhu v Libanonu. Jeho odvěké velmocenské ambice navíc nejsou vázány výlučně na režim duchovních vůdců. Írán se jich nevzdá, ani pokud stávající režim v budoucnu padne a nahradí jej jakákoli jiná (sekulárnější, pragmatičtější a možná i prozápadnější) vláda. Spojené státy, oslabené válkami v Iráku a Afghánistánu, přitom nebudou mít dostatek financí ani morálních sil, aby tomuto vývoji dokázaly účinně čelit.
Převzato z Revue Politika
Foto: zdroj
