Nejzazší oběť: mučedníci a sebevražední atentátníci

Reklama


Únor 26, 2010

Někdejší dlouholetý agent CIA na Blízkém východě popisuje své zkušenosti „terénního pracovníka" v Íránu. Čerpá z osobních cest do sledované oblasti i rozhovorů s pestrou škálou osobností – od bývalého osobního asistenta ajatolláha Chomejního přes šéfa izraelské kontrarozvědky až po obyčejné Íránce, Iráčany nebo Palestince. Kapitola, z níž pochází následující ukázka, se věnuje různým podobám hrůzného fenoménu sebevražedných atentátníků.


Od ukončení íránsko-irácké války v roce 1988 nebyl zaznamenán jediný případ útoku íránského sebevražedného atentátníka. Neexistuje ani důkaz o tom, že by Írán od stažení Izraele z Libanonu v roce 2000 nařídil sebevražedný útok svých bojovníků v řadách Hizballáhu či jiné organizace. Mnozí mohou namítnout, že už pouhý fakt, že Íránci vůbec někdy sebevražedné útoky podporovali, z nich činí iracionální náboženské fanatiky, s kterými není možné vyjednávat. Ale Íránci se na celý problém dívají poněkud jinak.


Sebevražedný atentátník v jejich očích představuje doslovnou „inteligentní bombu", a nijak zvlášť se neliší od klasického vojáka ve válce, který se během útoku na kulometné hnízdo nepřítele řítí vstříc jisté smrti. Írán sebevražedné atentátníky bere jako součást svého vojenského arzenálu, jako zbraně s taktickým vojenským účelem. Oproti tomu sunnité využívají sebevražedné atentátníky pouze pro dosažení nejasného cíle „oslabení nepřítele". Zatímco sunnité nedokážou definovat konkrétní cíle mučednictví, ší’ité toho schopni jsou.


Mnozí Američané se mylně domnívají, že všichni muslimové nenávidí Západ. Nejenom politiku západních zemí, ale také západní kulturu a lidi ze Západu osobně. To je však pravda pouze částečně. Ano, malou část muslimů skutečně pohání slepá nenávist a touha Západ zničit. Většina muslimů si však pouze přeje, aby je Západ nechal na pokoji. Džihád, svatá válka proti Západu, je nezajímá.


V lednu 2008 vstoupil do haly pětihvězdičkového hotelu Serena v Kábulu sebevražedný atentátník doprovázený dvěma komplici vyzbrojenými automatickými puškami a granáty. Odpálil se a zabil osm lidi, včetně Afghánců – věřících muslimů. K útoku se přihlásilo hnutí Tálibán. Tálibán zároveň pohrozil zahájením útoků na restaurace, navštěvované státními příslušníky západních zemí. Tálibánu bylo úplně jedno, že restaurace v Kábulu slouží civilním pracovníkům, kteří se podílejí na rekonstrukci země, nikoliv vojákům z jednotek NATO. Tálibánce zajímalo pouze to, že tyto restaurace jsou symbolem Západu.


Plánovaný terč útoku na hotel Serena, norský ministr zahraničních věcí, nepředstavoval vojenský cíl. Tím nebyli ani lidé, kteří zemřeli v hotelové hale. Jednalo se o obyčejné lidi, kteří se Afgáncům snažili pomáhat. Útok na hotel Serena proto neměl žádný praktický cíl, šlo pouze o krveprolití ve jménu pomýlené ideje „očisty" Afghánistánu.


Také 11. září 2001 motivovala prachobyčejná slepá nenávist vůči Západu. Útoky nesledovaly žádný vojenský cíl, či vůbec nějaký jasný cíl. Světové obchodní centrum nemohl nikdo se špetkou zdravého rozumu považovat za vojenský objekt – „normální" terč takového útoku. Část muslimských duchovních nicméně jeho zničení ospravedlňovala tvrzením, že oběti z 11. září platili daně, čímž podporovali armádu vraždící muslimy. Takový argument nemůže obstát v žádné racionální debatě


Vynikající studentka Hanádí Džaradatová

V luxusním restaurantu Maxim, stojícím na konci přístavního mola v izraelské Haifě, vypadala devětadvacetiletá Palestinka Hanádí Džaradatová ve svém hidžábu jaksi nepatřičně. Nebyla však zas tolik podezřelá, aby ji pracovník ostrahy odmítnul pustit dovnitř – mnoho v Izraeli žijících Arabů se oblékalo konzervativně. Krom toho ji na místo přivezl známý taxikář, izraelský občan arabského původu, a Hanádí hovořila plynnou angličtinou.


Restaurant Maxim, vlastněný napůl Arabem a židem, působil jako příslib budoucího sekulárního Izraele, v němž budou muslimové a židé žít bok po boku. Velkou část personálu tvořili právě Arabové. Haifa, nejdůležitější izraelský přístav, je kosmopolitnější místo než většina ostatních izraelských měst.


Hanádí se usadila u jednoho ze stolků, naproti taxikáři. Vyzvednul ji na přechodu z palestinského Západního břehu. Tento přechod slouží obyvatelům města Džanín.


Řidič později vypověděl, že Hanádí působila naprosto klidným a příčetným dojmem, cestou si s ním prý normálně povídala o svojí rodině a životě v Džanínu. Byla neděle, 4. října 2003, židovský šabat.


Hanádí chvilku pozorovala surfaře, snažící se naskočit na hřbety příbojových vln. Přestože studovala práva v jordánském Džaraši, svět za hranicemi rodného Džanínu jí připadal cizí. Většinu života trčela na Západním břehu, jakoby uvězněná ve společnosti, která nehodlala přijmout ženy coby bytosti zcela rovnocenné mužům. Do hnutí odporu ji vlastně zavlekli navzdory její spíše opatrné povaze: její snoubenec a bratr byli aktivisté palestinského Islámského džihádu, na rukou nepochybně měli izraelskou krev. Izraelci je zastřelili při „cílené likvidaci" v Džanínu. Hanádí stála vedle svého bratra, když umíral.


Taxikář dále vypověděl, že Hanádí poslouchala rozhovor asi šesti arabských zaměstnanců restaurace, kteří měli pauzu na oběd. Ale nejen to, Hanádí sledovala také dvě židovské rodiny u jejich svátečního oběda. Kolem stolu se sešly tři generace, lidé se smáli, užívali si volný den. Hanádí se prý nahlas rozplývala nad roztomilostí dětí, jež se honily mezi stoly.


Taxikář, dnes uvězněný za nelegální převoz palestinské osoby bez patřičného povolení ze Západního břehu do Izraele, není důvěryhodným svědkem. Příběh, který později vyprávěl policistům, si nepochybně přikrášlil, aby ospravedlnil sám sebe. Hanádí si však těch malých dětí musela všimnout, musela vidět jejich nevinnost. Nebyly nijak zodpovědné za smrt jejího snoubence a bratra, nemohly za chudobu v Džanínu.


S taxikářem se rozloučila slovy: „Jsem v pořádku. Už byste raději měl jet."

Jen co taxík zmizel za rohem, Hanádí se postavila, došla mezi dvě obědvající rodiny a stiskla spoušť na své sebevražedné vestě. Zabila sebe a dalších jednadvacet lidí. Dvě rodiny, tři generace.


O několik let později jsem v Džanínu vyhledal Hanádiny rodiče. Byla to báječná holka, řekl mi její otec. Přátelská povaha, vynikající studentka. Měla budoucnost. Prý neměli tušení, co chystá – přišlo to jako naprostý šok. No jistě. Rodiny vrahů vždycky tvrdí, že neměly žádné podezření.


Překvapil mě bídný stav jejich bytu. Izraelská armáda den po útoku na restauraci Maxim vychodila v rámci odvetné akce dům Džaradatových do vzduchu. Rodina se musela přestěhovat do špinavého bytu v úzké ulici, s hromadami odpadků před vchodovými dveřmi. Když jsem přijel, Hanádina matka zrovna v kuchyni vařila oběd. Pokrm však vůbec nepřipomínal propracované pohoštění o mnoha chodech, kterými Palestinci obvykle uctívají své hosty. Nejvýmluvnější bylo, že mi ani nenabídli, abych zůstal na oběd. Tahle rodina prostě rezignovala, byť jsem netušil, jestli už před útokem v Maximu, nebo až po něm.


Umělohmotné klíče od ráje

Před několika lety jsem v Teheránu strávil několik dní s někdejšími příslušníky milic Basídž, které slouží jako zálohy Revolučních gard. Těmhle dobrovolníkům mnohdy nebylo ani osmnáct let, když je poprvé poslali na frontu íránsko-irácké války.


S jedním členem Basídže jsem si povídal na střeše hotelu s výhledem na Teherán. Od jižního Teheránu, chudé čtvrti města, odkud pocházela většina dobrovolníků z milic Basídž, jakoby nás dělily celé světy – v íránsko-irácké válce, stejně jako v mnoha jiných konfliktech, nejčastěji bojovali a umírali právě ti nejchudší. Pokud v sobě nyní tento muž ve středních letech skrýval nějakou hořkost či zášť, nedával to najevo. Írán byl jeho vlastí a on pouze konal svoji povinnost. Zeptal jsem se ho na ony pověstné umělohmotné klíče, které prý členové Basídž nosili do boje jako příslib, že se dostanou do ráje, pokud padnou. Otázka ho popudila.


„Našim cílem nebylo nechat se zabít," řekl. „Odjeli jsme na frontu, abychom bránili naši vlast proti útoku nepřítele. A přitom jsme věděli, že umírání prostě k válce patří. Říkám si, jak byste asi mluvil o vojákovi, který padnul při obraně vaší země? Asi byste nepoužil slova ‚nechal se zabít‘, nebo ano? Pro to by snad měl existovat nějaký jiný, zdvořilejší výraz, ne?"


S pokračujícím rozhovorem bylo stále jasnější, že mučednictví ztotožňuje s vlastenectvím – s ničím víc než obětováním se za Írán. Tvrdil, že nikdy neviděl žádné umělohmotné klíče. Odmítl i těch sedmdesát dva panen slibovaných mučedníkům. Ráj pro něho byl až příliš abstraktní pojem, aby o něm dokázal hovořit. Slibované pany zjevně považoval za západní výmysl, který měl banalizovat vlastenectví mužů z milic Basídž.


Podobné uvažování jsem zaznamenal už v přístupu Hizballáhu k sebevražedným atentátům. Šlo prostě o další vojenskou taktiku, ne o způsob, jak se rychle dostat do nebe. Z řad Hizballáhu vzešlo všeho všudy třináct potvrzených sebevražedných atentátníků. Tyto levné a smrtonosné živé zbraně měly izraelskou armádu donutit, aby se stáhla z určité části území, nikoliv sloužit k jejímu víceméně neúčelnému „oslabování". Na rozdíl od útoku Hanádí Džaradatové v Haifě šlo v případě sebevražedných atentátníků Hizballáhu o přesné zbraně, namířené proti konkrétním vojenským cílům.


Malý velký mučedník

11. listopadu 1982 panoval kolem hlavního velitelství izraelské armády v libanonském městě Týros obvyklý ranní shon, ve vzduchu se vznášel sebevědomý optimismus.


Izraelská invaze do Libanonu probíhala úspěšně. Izraelské obranné síly zcela rozprášily jednotky OOP a jejich zbytky zahnaly do údolí Biqá‘ a odlehlých oblastí na severu, odkud jejich rakety nemohly zasáhnout severní Izrael. Jásir Arafat byl odepsaný. Vypadalo to, že se Izraelcům konečně podaří Blízký východ vyčistit od guerillových bojůvek, nebo přinejmenším zlomit odpor Palestinců.


Muži a ženy – často teprve dívky – v izraelských uniformách a se samopaly M-16 přes rameno se jako hejno kachen seběhli v budově velitelství, aby se schovali před deštěm. Než toho rána začalo pršet, mohli se zatajeným dechem obdivovat krásu modravé libanonské oblohy, stříbřitého moře a pobřeží v okolí Týru.


Mladí izraelští vojáci žasli, jaký je v Libanonu klid, jak se k nim všichni chovají přátelsky a mávají na jejich kontrolní stanoviště. Izraelcům se dostalo vřelého přijetí zejména od místních ší’itských muslimů. Historky o růžích házených před tanky izraelských osvoboditelů sice nejsou pravdivé, ale na libanonských ší’itech byla skutečně patrná úleva, že se konečně zbavili palestinských milicí. Izraelci byli natolik sebevědomí, že dokonce se ší’ity jednali o převedení části jižního Libanonu do jejich správy. Odhodlaní a vyzbrojení ší’ité by se pak sami postarali, aby území znovu neobsadili Palestinci.


Jistě, vyskytly se i problémy. Tank přejel a zničil políčko místního zemědělce. Někteří izraelští vojáci se na kontrolních stanovištích nechovali k ší’itům úplně zdvořile. Žádná ze stran z toho však nedělala vědu – šlo prostě o politováníhodné chybičky, na které se v lomozu vrcholící invaze rychle zapomínalo.


Krátce po osmé hodině ranní přijel k osmipodlažní budově izraelského velitelství dospívající chlapec v malé dodávce. Kluk se zeptal hlídkujícího izraelského vojáka, jestli by se mohl otočit na prostranství uvnitř areálu. Nikdo nic nečekal, dokud se dodávka plnou rychlostí nerozjela proti hlavní bráně, do níž právě zašla skupinka vojáků. Pak už bylo příliš pozdě.


Dodávka najela do budovy velitelství a explodovala. Zahynulo sedmdesát pět izraelských vojáků a čtrnáct arabských civilistů. Událost Izraelci otřásla tak hluboce, že oficiální internetové stránky izraelských úřadů jako příčinu výbuchu dodnes uvádějí únik plynu.


Řidičem dodávky byl Ahmad Qásir, patnáctiletý kluk z nedaleké vesnice Dajr Qanún an-Nahár. O mnoho let později jsem se vydal za jeho rodinou.


Domov Qásirových připomínal spíše jeskyni, vytesanou do stěny vápencové skály. Ahmadova matka mě uvedla do potemnělého obývacího pokoje. Rozsvítila a světlo odhalilo několik velkých portrétů rozvěšených po stěnách.


Ahmadovu podobu jsem znal z fotografií v novinách – obtloustlý kluk se zasmušilých výrazem. Poté, co jej Hizballáh v roce 1985 označil za řidiče smrtící dodávky, dům Qásirových oblehli novináři z Libanonu i celého arabského světa a plakáty s jeho portrétem brzy visely na každém rohu. Pro toho obyčejného kluka na obrázku byste však slovo „hrdina" asi nepoužili.


Další portrét zobrazoval Músu, druhého syna Qásirových, který zemřel jako mučedník. Na třetím obraze byl Abd-al-Mun’im Qásir, příbuzný rodiny, jenž také kdesi padnul v boji proti Izraelcům. Uprostřed zdi se vyjímal největší obraz ajatolláha Chameneího. O politických sympatiích této rodiny nemohlo být pochyb.


Zeptal jsem se matky, kolik Izraelců Ahmad zabil. Myslela si, že tři stovky.

„Bylo jich víc jak tři sta sedmdesát pět," ozval se hlas za mými zády.

Patřil Ahmadově sestře, které jsem byl představen po svém příjezdu. Přestože ona i matka skutečný počet obětí značně nadsazovaly, nepokoušel jsem se ji opravit.

Ahmadova sestra znala příběh do nejmenších podrobností. Líčila, jak přijel k izraelské hlídce a zeptal se, jestli se může otočit. A jak místo toho, zatímco stráže jen bezmocně přihlížely, prorazil dodávkou přední bránu.


Ženy nepřekvapilo, že Izraelci nic netušili. Izraelci totiž nevědí nic o mučednictví, řekla Ahmadova sestra. Podcenili lekci íránsko-irácké války, tehdy probíhající druhým rokem – desítky tisíc mladých mužů, kteří bezhlavě útočili na irácké frontové linie a obětovali své životy. Vlna íránských mučedníků v Iráku musela Izraelcům připadat spíše jako rituální porážka stáda ovcí než vojenská taktika.


Ahmadova sestra mi tím připomněla, že Íránci mučednickou taktiku přenesli do Libanonu. A prvním libanonským mučedníkem se stal její bratr.


Napadla mě jedna citlivá otázka. V malé vesnici, jako je tato, byla představa agnosticismu nebo odpadlictví – opuštění víry – něčím nemyslitelným. Náboženství zde prolínalo každodenním životem jako nikde jinde na světě.


Po krátkém váhání jsem se přeci jen zeptal: „Byl Ahmad silně věřící?"

„Samozřejmě. Pravidelně se modlil a postil."

Sestra pochopila, na co se chci zeptat vzápětí – jestli mohl být Ahmad naprogramován, nebo zda si nemusel být plně vědom toho, co dělá. Dlouho jsme se domnívali, že sebevražední atentátníci jsou verbováni mezi mentálně postiženými a slaboduchými lidmi. Na mou otázku odpověděla dříve, než jsem ji stačil položit.

„K odporu vás nic nemotivuje tolik jako útlak, nemám pravdu?" řekla mi. „Odpor se rodí z útlaku. Díváte se, jak Izraelci útočí a vraždí lidi, zatímco vy jen sedíte a nebráníte se, jak se to děje v Palestině. Nebojujete a neumíráte. Bojovat a zemřít je lepší než jenom zemřít."

Chtěl jsem zavést řeč zpět k Ahmadovi – „princi mučedníků", jak se mu dnes říká mezi bojovníky Hizballáhu.

„Když byl v Saudské Arábii, začal říkat, že nikdo neotřese Izraelem více než on," prozradila mi jeho sestra. „Kamarádi z vesnice se ho ptali, co tedy proti Izraeli udělá. ‚Však uvidíte, co jim udělám,‘ odpovídal jim."


Ahmad své rodině nic nenaznačil ani osudného rána před útokem. Když odcházel z domova, zeptal se, co bude k obědu. Cokoliv si budeš přát, odvětila mu matka. Na jeho chování nebylo nic neobvyklého.

„Stál vedle mě, když jsem umývala nádobí," vyprávěla mi Ahmadova matka. Rodina však zanedlouho po jeho odchodu zaslechla explozi.


Po stažení Izraelců z města byla Ahmadova totožnost uchovávána v tajnosti, aby se Izrael nemohl pomstít jeho rodině. Ani samotným Qásirovým po celé dva roky neřekli, že to byl jejich syn, kdo najel dodávkou do izraelského vojenského velitelství.

„Nejdřív nám tvrdili, že byl zatčen," řekla matka. „Hledali jsme ho ve vězení. Ze začátku jsme se po něm ptali také v nemocnicích."

Zeptal jsem se, jakou roli sehrál v mučednické smrti Ahmada Qásira Írán.

„Během pobytu v Saudské Arábii se na to začal psychologicky připravovat," odpověděla matka ve snaze vyhnout se mojí původní otázce.

Jeho sestra pak zasadila mučednictví do historického kontextu.

„V ší’itském islámu vychází koncept mučednictví ze smrti Imáma Husajna" – mučedníka ze sedmého století, který zemřel u Karbaly a je oslavován při svátku ášúrá – „jenž je symbolem mučednictví a odporu. Moderní pojetí mučednictví se zrodilo v Íránu, odkud se posléze šířilo dál. Ale myšlenka mučednictví je přítomna v mysli každého člověka. Není pravda, že mučedníci v Libanonu existují jenom díky mučedníkům z Íránu. Ne."


Zeptal jsem se jí na detaily, předcházející Ahmadovu útoku. Byla vyhlášena fatwa? Naverboval jej místní imám? Jak se útok připravoval?

„Odpovědi na tyto otázky zná jenom Bůh."

Ze všeho nejvíc mě zajímala fatwa, protože zapadala do mojí zevrubné představy o disciplíně mezi ší’ity.

Sestra odpověděla, že fatwa nebyla nutná. K odporu vám stačí pouze útlak, příklad Imáma Husajna, Korán.

Zeptal jsem se jí, jestli obětování jejího bratra splnilo účel, jestli se vyplatilo.

Měřila si mě s ironickým úsměvem, který ve mně vyvolal podezření, že o všem věděla od samého začátku. Probírala to s Ahmadem, tlačila na něj, podporovala jeho odhodlání?

„Samozřejmě, že se to vyplatilo," pronesla nakonec. „Izrael do toho dne nikdy neokusil porážku."

Nedalo mi to, abych se nezeptal, kde se teď Ahmad nachází?

„V ráji, po boku Imáma Husajna," odpověděla matka.


Sestra ji doplnila: „Svatý Korán nás učí, že kráse ráje se nevyrovná nic, co jsme viděli během života. Ti, co se tam dostanou, museli vykonat velké věci. Nejvyšší sféry ráje jsou vyhrazeny pro mučedníky."


Robert Baer (*1952), někdejší dlouholetý agent CIA na Blízkém východě, své zkušenosti ze služby v neklidném regionu zúročil již v knize Nevidět zlo (česky Volvox Globator, 2006), jež se stala předlohou oscarového „geopolitického thrilleru" Syriana. Ve své další publikaci Sleeping with the Devil se pak zaměřil na strasti partnerství z rozumu mezi USA a saúdskoarabskou královskou rodinou. Nejnovější kniha Jak naložit s ďáblem přináší originální pohled na vývoj, současnost i perspektivy vztahů Íránu a Spojených států, potažmo celého Západu. Baer, věren své původní profesi, se nenechává strhnout emocemi a střízlivě posuzuje šance, úspěchy i přehmaty obou stran v tomto „nevyhlášeném třicetiletém konfliktu". Bushově administrativě nespílá do „největších světových teroristů", spíše věcně lituje, že neuváženým zásahem v Iráku zničila přirozenou protiváhu Íránu v oblasti Perského zálivu. Na druhou stranu se snaží dokázat, že dnešnímu Íránu nevládnou ani tak „náboženští fanatici" jako spíše racionálně uvažující mezinárodněpolitičtí hráči, kteří svůj vliv nechtějí šířit pomocí hypotetické atomové bomby, ale spíše podporou svých zástupných organizací na periferii „nového perského impéria". Tato taktika Teheránu podle Baera již vychází – například v podobě úspěšného protiizraelského odboje Hizballáhu v Libanonu. Jeho odvěké velmocenské ambice navíc nejsou vázány výlučně na režim duchovních vůdců. Írán se jich nevzdá, ani pokud stávající režim v budoucnu padne a nahradí jej jakákoli jiná (sekulárnější, pragmatičtější a možná i prozápadnější) vláda. Spojené státy, oslabené válkami v Iráku a Afghánistánu, přitom nebudou mít dostatek financí ani morálních sil, aby tomuto vývoji dokázaly účinně čelit.


Kniha Jak naložit s ďáblem vyšla česky v nakladatelství Volvox Globator.

Připravil Vít Mlejnek.

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku