Netanjahu: Chceme mír s Egyptem i s Palestinci, za krizi s Tureckem nemůžeme

Reklama


Září 10, 2011

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu pronesl s napětím očekávaný projev k nočnímu útoku na izraelskou ambasádu v Káhiře – a v zásadě lze konstatovat spolu s Cimrmanem, že prvek očekávání byl vystřídán prvkem zklamání.

Podle Netanjahua bude Izrael dál dodržovat mírovou smlouvu s Egyptem, smlouva je v zájmu obou zemí, přičemž prý existuje spojitost mezi útokem na izraelské velvyslanectví a umrtveným blízkovýchodním mírovým procesem. „Blízký východ prochází zemětřesením historických proporcí, takovým, který nikdo nezažil od zemětřesení v Evropě během druhé světové války," prohlásil Netanjahu s tím, že je na Izraeli, aby „bránil své zájmy v regionu." A jedním z izraelských zájmů je podle premiéra „boj za mír s Palestinci"… tady někde už ho všichni Arabové a mnozí Izraelci přestali poslouchat, nicméně ke krizi s Tureckem Netanjahu ještě stihl prohlásit, že Izrael si „tuto cestu nezvolil".

Podle Haarecu se Netanjahu spolu s ministrem obrany Barakem během dne několikrát pokoušeli spojit s šéfem egyptské vojenské junty Tantávím, ale marně. Prý nebyl k sehnání…

 

Netanjahuův projev bohužel nezklamal, a tak se snad hodí výběr komentářů k premiérově politice, které v posledních dnech vyšly v Haarecu (já vím, že v Izraeli existují i jiné noviny a jiné názory, ale Haarec je mi sympatický, tak proto!)

Třeba Aluf Ben píše o politickém tsunami: „Týden poté, co byl izraelský velvyslanec z podobných důvodů – vzteku kvůli zabití tureckých účastníků flotily do Gazy — vypovězen z Ankary, byl izraelský velvyslanec vypovězen i z Káhiry. Jediným rozdílem je, že v Turecku se vztahy rozhodla zhoršit vláda, zatímco v Egyptě to udělali sami lidé, proti vůli svých vládců.

Natanjahu a jeho vláda se vždy pyšnili neochvějnou oddaností národním ideálům a premiér je přesvědčený, že konal správně, když se odmítl Turecku omluvit za zabití jeho občanů. Z Netanjahuova pohledu arabský svět bedlivě sleduje izraelské akce a omluva by mohla být vnímána jako neodpustitelná slabost.

Netanjahu a Lieberman jsou sice hrdiny izraelských médií, ale když nadšení opadne, ukazuje se, že Izrael už nemá na Egypt žádný přímý vliv. Proto se musel Netanjahu obrátit o pomoc k Obamovi, svému velkému protivníkovi. Je stále jasnější, že Izrael už bez pomoci USA nemůže skoro nic.

Netanjahu doufá, že se mu podaří sblížit Izrael se Saúdskou Arábií a dalšími státy Perského zálivu, které se také snaží zablokovat šíření arabského jara v regionu. Na Západě se zase snaží obejít Turecko posilováním vztahů s Řeckem, Bulharskem a Rumunskem. Během své cesty po Balkáně mu nedávno ukazovali fotky a sochy národních hrdinů, které na smrt poslali osmanští Turci. Skutečný základ přátelství. To jsou ale útěchy velmi slabé. Politické tsunami, o němž mluvil (ministr obrany) Ehud Barak, přišlo ještě před jednostranným vyhlášením palestinského státu. Izrael zůstal izolován a čelí Íránu, Turecku a Egyptu, které v minulosti považoval za blízké spojence. Netanjahu je přesvědčený, že arabské jaro je do značné míry dílem osudu a neponechává Izraeli na výběr nic jiného, než zůstat pevně na pozicích.

Izrael nemohl zabránit vzestupu Erdogana nebo pádu Mubaraka, stejně jako nemůže zastavit íránský vojenský jaderný program. Ani pád americké supervelmoci není Netanjahuovou chybou. On ale neudělal vůbec nic, čím by zmírnil dopady tohoto vývoje. Pod jeho vedením se izraelské politické a strategické pozice velmi zhoršují."

Další komentář je z jiného soudku: „Žádná vojenská akce Izraele nikdy neskončila tím, že by se nepřítel zcela vzdal, a to je jeden z důvodů, proč jsme v nekončící válce. Pokud nejsme připraveni své nepřátele jednou a provždy porážet konvenčními zbraněmi, jaký smysl pak má hrozit odvetou jinými způsoby?"

A Gideon Levy zase z opačného úhlu: „Po létě přichází podzim; tak to bývá. A podzim 2011 je plný katastrof: Turecko, Amerika, září v OSN – a náš osud byl přitom svěřen do rukou pár cynických politiků v čele s Benjaminem Netanjahuem, který si myslí, že národní čest znamená ztratit našeho posledního spojence v regionu; že národní čest znamená přimět Izraelce, aby se báli jezdit do své oblíbené země; že národní čest znamená, že Izraelci musejí podstupovat ponižující bezpečnostní kontroly v Istanbulu a že vojáci možná budou muset v zámoří stanout před soudem; že národní čest znamená ztratit strategického spojence, významnou muslimskou zemi, vlastně jedinou, která nás v regionu, v němž jsme si zvolili žít, ještě akceptovala."

Yoel Marcus zase už v titulku konstatuje, že Netanjahu musí jít: „Izraelská zastrašovací síla mizí a „náš přítel" Amerika je izolovaný a neoblíbený. Nejen kvůli pochybným Obamovým schopnostem doma i v zahraničí, ale proto, že nebyla dost silná vůči Izraeli a protože otevřeně nevystupuje proti Bibiho vměšování do americké vnitřní politiky. Izrael k Valnému shromáždění OSN kráčí slabý a nenáviděný, za velmi složitých okolností pro vyjednávání.

Není těžké si představit, jak si muž, který je doma takový slaboch, s chutí zahrává s osudem celé země. Blahobyt koalice je mu dražší než blahobyt státu, zatímco lidé typu Dana Meridora a Ehuda Baraka si zase svých křesel cení víc než osudu národa.

S tmavými mraky nad námi Netanjahuovi už zbývá jen pronést historickou větu, která byla v roce 1940 řečena Nevillu Chamberlainovi: „Odejděte, ať již máme od vás pokoj! Ve jménu Boha, jděte!"

 

Faktem je, že se izraelské diplomacii pod vedením dua Netanjahu-Lieberman příliš nedaří. Existenciální hrozbu vidí prakticky ve všem, Íránem počínaje, přes akce bojkotu hnutí BDS až po kroky Ankary nebo Káhiry, přičemž skutečnou diplomacii nahrazují píárovým vytvářením image, aniž by přitom byť jen o krok ustoupili ve 44 let trvající okupaci Západního břehu a Gazy, což je přitom ale základ všech tlaků, kterým je Izrael vystaven. Zároveň s tím se jim oběma ale daří zatahovat americkou zahraniční politiku do svých slepých uliček a snižovat tak její vliv na Blízkém východě, jistě k velké radosti všech radikálů, kteří neuznávají jakoukoli legitimitu izraelského státu. Vzhledem k tomu, že žádná skutečná hrozba nad Izraelem přitom nevisí, nelze vyloučit, že to nejhorší ještě teprve přijde.

 

Oproti původním zprávám není zatím zcela jasné, zda izraelský velvyslanec z Káhiry už opravdu odletěl, nebo zda s rodinou a zaměstnanci velvyslanectví dál čekají na káhirském letišti na izraelský vojenský speciál. Při nočních bojích demonstrantů s vojenskou policií před velvyslanectvím bylo zraněno na 64 policistů a nejméně 17 lidí bylo zatčeno. Egyptský ministr zahraničí přerušil svou cestu po Evropě a vrátil se do Káhiry na mimořádné zasedání vlády. Spekuluje se, že prozatímní kabinet premiéra Šaráfa může po „dobytí" izraelské ambasády podat demisi, televize ale oznámila, že vojenská junta možnost Šaráfovy rezignace odmítla. Egypt ústy nejmenovaného činitele navíc prohlásil, že mírovou smlouvu s Izraelem hodlá dodržovat.

Šestou obětí izraelské střelby přes hranice do Egypta se stal voják, který dnes v nemocnici podlehl svým zraněním. Z hlediska možné eskalace napětí nemohl umřít v horší dobu…

 

A dál:

Francouzská Liga na obranu Židů pořádá „výlet solidarity" na okupovaná palestinská území. Přihlásit se mají lidé s vojenskou zkušeností. Cílem expedice je „podat ruku naším bratřím tváří v tvář agresi palestinských okupantů a posílit tak bezpečnost židovských měst v Judei a Samaří".

 

Turecký premiér Erdogan zkritizoval Obamu za jeho mlčení k zabíjení na palubě Mavi Marmara – jeden ze zabitých měl americké občanství — a zopakoval odhodlání své země podat v Haagu žalobu na izraelskou blokádu Gazy. Svět uvidí, kdo stojí na straně obětí, dodal.

 

 

A stručně z kultury:

Na nátlak proizraelských skupin z oblasti San Franciska Bay Oaklandské muzeum dětské kresby zrušilo výstavu kreseb dětí z pásma Gazy. Američtí židovští lídři kritizují rozhodnutí Warner Bros. natočit film o Judovi Makabejském, mimo jiné i proto, že producentem má být Mel Gibson. A Americké muzeum stavebnictví pro změnu zrušilo akci na počest firmy Caterpillar, a to po stížnosti Nadace Rachel Corrieové, kterou právě buldozer této značky zabil, když se snažila vlastním tělem zabránit demolici palestinského domu v Rafahu v Gaze. Izraelská armáda používá buldozery Caterpillar upravené pro vojenské potřeby na okupovaných palestinských územích.

 

Převzato z Literárek

 

Přejít do diskuze k článku