Netanjahuův zbytečný požadavek

Reklama


A.B. Yehoshua

HAIFA – Nevysoký počet Izraelců, ne výhradně na levici, podporuje myšlenku dvou států jako řešení izraelsko-palestinského konfliktu už od Šestidenní války v červnu 1967. Většina jejich krajanů ji odmítala, stejně jako Palestinci. Izraelci svůj postoj ospravedlňovali otázkou: Kdy že se Palestinci stali národem, který si zaslouží státnost? Palestinci se zase na oplátku ptali: Proč mají mít stát židé, náboženská komunita rozprášená po celém světě?


Muselo utéct hodně vody, než myšlenka dvoustátního řešení začala prosakovat do izraelského a palestinského politického a ideologického prostředí, ať už jako mravní, nebo praktická záležitost. Lidé si postupně uvykli na výraz „palestinský stát“ a ti, kdo si jej osvojili, získali podporu a prestiž na mezinárodní scéně.


Poté, co koncepci dvou států vzali za svou předáci Strany práce Šimon Perez, Jicchak Rabin a Ehud Barak, následovaly v tomto směru první nesmělé kroky členů Likudu: Cipi Livniové, Ehuda Olmerta a Ariela Šarona. Teď se ze samé bašty pravice přidal Benjamin Netanjahu. Můžeme si gratulovat: lépe pozdě než nikdy!


Všichni si uvědomujeme, že na cestě k uskutečnění tohoto snu je spousta překážek a obtíží, jak na izraelské, tak na palestinské straně. Jsem přesvědčen, že některé z podmínek, které ve svém nedávném projevu, hojně komentovaném médii, stanovil izraelský premiér, jsou zcela oprávněné. Jiné jsou však zbytečné a pouze dále komplikují už beztak spletitou a problematickou situaci.


Netanjahuův požadavek, aby byl budoucí palestinský stát demilitarizovaný je správný, uvážlivý a nezbytný. K jeho pochopení stačí jediný pohled do mapy. Demilitarizaci Sinaje akceptoval jako součást mírového procesu s Izraelem i Egypt, velký a suverénní národ. Ostatně právě demilitarizace Sinaje je jedním z nejvýznamnějších prvků stability egyptského míru s Izraelem. Omezením ohledně získávání jistých zbraní a vojenského vybavení byly po desetiletí vystaveny i jiné velké a nezávislé země jako Japonsko, Německo a Rakousko.


Také odmítnutí nároku palestinských uprchlíků na návrat do samotného Izraele je pochopitelné, logické a správné. Jaký smysl by mělo přivádět miliony Palestinců zpět do státu, jehož charakter a symboly jsou jim cizí – do státu, kde majorita náleží jiné etnické skupině? Mají se vrátit do domovů a na farmy, které už neexistují?


Tito uprchlíci by se mohli mnohem příhodněji uchytit v novém palestinském státě, ve své mateřské zemi, mezi svými krajany, pod palestinskou vlajkou a palestinskou samosprávou, pouhých 30 kilometrů od domovů a farem, které před více než 60 lety opustili anebo z nich byli tehdy vyhnáni.


Další podmínka, jejíž splnění Netanjahu požaduje, totiž aby Palestinci uznali právo židovského národa na vlastní stát či existenci židovského národa, je naprostým vrtochem. Žádat Palestince, aby uznali status národa s historií několika tisíc let a státem, který udržuje diplomatické styky se 150 zeměmi po celém světě, je podle mého názoru nadbytečné.


Požadavek tohoto typu nebyl vznesen vůči Egyptu ani Jordánsku, když s nimi Izrael podepisoval mírové dohody, a představuje úplně zbytečnou překážku na cestě k míru s Palestinci. Bude víc než dostatečné požádat Palestince, aby uznali legitimitu státu Izrael, státu, jehož územní hranice a politická identita jsou všem známé. Z naší strany také nebudeme uznávat palestinský lid, který jednou může splynout s lidem jordánským, ale spíše nezávislý a svrchovaný palestinský stát v hranicích z roku 1967.


Formulovat věc tímto způsobem dává smysl ze dvou důvodů. Zaprvé, otázka židovské národnosti je ve skutečnosti velice komplikovaná, a to i pro samotné židy, jelikož mnozí se považují za židy pouze v náboženském smyslu.


Zadruhé, odmítání Palestinců uznat Izrael jako židovský stát plyne mimo jiné z přítomnosti palestinské menšiny v Izraeli. Vztahy mezi izraelskou židovskou většinou a arabskou menšinou je však vnitřní, choulostivou věcí, do níž není moudré zatahovat Palestince žijící mimo Izrael. Těmto dvěma skupinám se už víc než 60 let daří přijatelným způsobem společně žít a s relativní důstojností se vyrovnávat s peklem terorismu a s okupací Západního břehu a pásma Gazy. Všichni doufáme, že s příchodem míru se toto pouto upevní kolem společného izraelského občanství.


Při dojednávání vzniku palestinského státu bude problémů dost, takže bychom se měli vyvarovat přidávání dalších, bezdůvodných překážek. Zaměřme se na nejdůležitější problémy – demilitarizaci, osady, hranice a uprchlíky – a nechme realitu míru, aby se oprostila od řešení problémů, které jsou v zásadě historické nebo teologické, anebo aby je odložila do daleké budoucnosti.

A. B. Jehošua je jedním z nejpřednějších izraelských romanopisců. Jeho posledním románem je Palba do vlastních řad.

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku