Příspěvek na konferenci "Security in the Middle East" organizované v rámci "21st International Youth Leadership Conference in Prague" (8.1. 2011). Překlad z anglického originálu.
Dobré odpoledne,
doufám, že se Vám pobyt v Praze líbí a že ještě nejste úplně vyčerpáni náročným programem.
Říká se, že nikdy není na škodu začít vtipem, aby se do posluchačů vlila nová energie. Tak tady jeden je. Je to židovský vtip, který v různých podobách koluje na internetu.
V Jeruzalémě se jedna novinářka doslechne o starém muži, který se prý modlí u Zdi nářků každý den dvakrát denně již po dobu mnoha a mnoha let. Novinářka se tedy vypraví na svaté místo a skutečně, starý muž se modlí u Zdi. Počká tedy, až skončí a pak k němu přistoupí:
"Pane, jak dlouho se již modlíte u Zdi nářků?"
"Tak asi 60 let," odvětí muž.
"60 let? To je neuvěřitelné! A za co se modlíte?"
"Modlím se za mír mezi Židy a Palestinci."
"A jak se cítíte po těch 60 letech?" ptá se novinářka muže.
A stařec ji odvětí: "Jak se cítím? Připadá mi, jako bych mluvil do zdi!"
Ukážu Vám ještě jiný pohled na blízkovýchodní problematiku (svlékám si svetr, aby bylo vidět tričko schované pod ním). Nevím, zda to vidíte dobře, ale na tom tričku je napsáno "Mír na blízkém východě?" a kolem nápisu jsou postavičky, co se smějí, až se za břicha popadají. Je evidentní, že někteří dlouhonosí jedlíci "hummusu" udělají kšeft i z konfliktu. Ne, nebojte se, není to antisemitský výrok. Samozřejmě tím myslím palestinského prodavače v Jeruzalémě, který tričko prodával. Odkdy je prosím Vás "hummus" tradiční židovské jídlo? No, možná od té doby, co se šátek "arafatka" do Palestiny dováží z Číny. Svět je opravdu zvláštní místo.
Ale dovolte mi, abych začal svůj příspěvek tím, že se na celé téma, se kterým se zde potýkáme, podívám z velmi odlišné perspektivy než je ta současná "mainstreamová". Zkusme provést takové neutříděné, ale snad stimulující a provokativní, myšlenkové cvičení.
Nejdříve se zkusme vůbec zamyslet, proč jsme vlastně zde. Není to od nás takové typicky eurocentrické, že se neustále scházíme na nekonečných konferencích a u kulatých stolů, kde diskutujeme rozličné problémy v rozličných regionech světa a způsoby, jak tyto problémy vyřešit? Připadá nám to přirozené, ale představme si například Araby, jak na konferencích probírají řešení baskického problému ve Španělsku a Francii, kyperského problému, posilování demokracie v Bělorusku, Maďarsku či Itálii, korupci v Rumunsku a Bulharsku, nebo chování Čechů ke své romské minoritě? Tak trochu absurdní představa, není-liž pravda? A přesto my všechny tyto věci děláme, a nejen ve vztahu s Blízkým východem, a připadá nám to naprosto přirozené, stejně tak, jako nám přišlo a přijde naprosto přirozené v těchto regionech fyzicky intervenovat.
Můžete namítnout: ale vždyť máme v tomto regionu zcela legitimní bezpečnostní zájmy, protože potíže tam se přímo či nepřímo promítnout do našich životů tady. Můžete říci: z toho regionu nám hrozí velké potencionální nebezpečí a proto se musíme angažovat.
Na to se Vás může někdo zeptat: a kdy naposled napadl blízkovýchodní stát území evropského státu? Kdy naposled se pokusil blízkovýchodní stát změnit vládu evropského státu? Kdy naposled zřídil blízkovýchodní stát vojenskou základnu na území evropského státu? Vlastně, která z populací, myslíte si, může cítit větší strach z té druhé – blízkovýchodní nebo evropská? Evropské vojenské základny a vojenští poradci, nemluvě o amerických, jsou rozesety po celém Blízkém východě. Evropské mocnosti nejen napadly území blízkovýchodních států, ale dokonce se v některých případech, například v Alžírsku, pokusily anektovat jejich území a integrovat či asimilovat místní populaci do vlastního státu a kultury. Poslední invaze na území blízkovýchodního státu, na které se Evropané podíleli, se odehrála před pouhými deseti lety.
Přesto, pokud řeknete, že máme své bezpečnostní zájmy na Blízkém východě, máte samozřejmě pravdu. Máme přinejmenším tři důvody, proč se na Blízkém východě angažovat:
1) Blízkost. Blízkost tohoto regionu našemu umožnila evropským mocnostem využít jeho území pro různé mocenské hry a koloniální zájmy. Blízkost je ale také důležitá z hlediska otázky migrace a v souvislosti s exportem našich výrobků.
2) Náboženská problematika. Nejen že islám znamená pro křesťanství velkou výzvu jako konkurenční monoteistické náboženství, ale Blízký východ je současně kolébkou monoteismu a místem, kde se nacházejí nejdůležitější svatá místa těchto náboženství. Žijí tam také velké křesťanské menšiny, které často evropským mocnostem sloužily jako záminka pro intervenci jak z geostrategických, tak z ideologických důvodů. A také se v tomto regionu nedávno vytvořil židovský stát, který je pevně spjatý s evropskou historií, politikou a dokonce s některými křesťanskými denominacemi.
3) A poslední, ovšem ne nepodstatný bod: leží tam dvě třetiny světových zásob ropy. To činí tento region nejstrategičtějším regionem světa.
Takže, abych to shrnul. Angažujeme se na Blízkém východě:
1) Protože se chceme ujistit, že nebudeme mít menší vliv než jiní světový hráči a že místní vlády nám budou přátelsky nakloněné; že k nám nebudou přicházet vlny imigrantů; a že budeme mít obchodní odbytiště.
2) Protože chceme zajistit existenci židovského státu, zaručit blaho křesťanských menšin a kontrolovat vývoj islámu.
3) Protože chceme zaručit nepřerušované dodávky ropy pro světovou ekonomiku.
A tak, abychom dosáhli všech těchto cílů, zvolili jsme si cestu intervencionismu. Byli jsme to my, kdo po První světové válce vytvořil hranice současných blízkovýchodních států, když si Británie, Francie a v menší míře Itálie rozdělily region mezi sebe, v rozporu se sliby, které před tím daly Arabům. Byla to Velká Británie, která umožnila vznik státu Izraele, tedy toho, co Arabové vnímají jako nejvyšší produkt evropského koloniálního vměšování. Byla to Velká Británie a USA, které si rozdělily blízkovýchodní ropné bohatství – perská (íránská) ropa připadla Británii, ropa Perského zálivu byla sdílena a saúdskoarabská ropa připadla Spojeným státům. Byla to americká CIA, která pomohla svrhnout zvolenou vládu Sýrie a nahradit ji diktaturou v roce 1979. Byla to americká CIA, která pomohla svrhnout zvolenou íránskou vládu a nahradit ji diktaturou šáha v roce 1952. Byly to Británie a Francie, které upekly plán na kontrolu suezského kanálu za asistence Izraele v roce 1956. Byli to, mimo jiné, Američané a Evropané, kteří povzbudili a pomohli Iráku, aby napadl Irán a rozpoutal krvavou osmiletou válku v roce 1980. Byli to Američané a Evropané, kteří pomohli přemísťovat a vyzbrojovat mudžáhidy směřující do Afghánistánu. Byli jsme to my, kdo dvakrát podnikl invazi do Iráku a rozmístil naše vojenské základny na území, které muslimové považují za posvátné. A tak dále a tak dále, seznam intervencí tím zdaleka nekončí.
Tento výčet nemá naznačovat, že by obyvatelé Blízkého východu (přesněji řečeno mocenské elity) byli pouhými bezradnými přihlížeči a oběťmi záludných koloniálních a neokoloniálních plánů Západu. Zdaleka ne. Blízkovýchodní režimy se s radostí účastnily těchto hrátek a střídaly své spojence podle potřeby. A ti, kteří se nepřizpůsobili, ti, kteří prokazovali nezávislý politický intelekt a měli skutečnou podporu obyčejných lidí, byli svrženi, zavražděni, zdiskreditováni nebo "povýšeni" na nějaké teplé místečko, zahrnuti penězi a umělou prestiží, ale s nulovým vlivem, aby se tam následně potichu vytratili z obecného povědomí. Pouze ti servilní, neschopní, tupě následující a nekvalifikovaní pěšáci se udrželi na nejvyšších místech, drženi na uzdě hierarchickým systémem bohatství distribujících tyranů a závislých příjemců.
Kdybyste podnikli výlet v čase do šedesátých let a zpět do současnosti, shledali byste u moci ty samé režimy, většinou i ty samé osoby, nebo jejich přímé potomky. Tyto režimy jsou většinou skrz naskrz zkorumpované a neschopné řešit moderní ekonomicko-sociální problémy svých populací. Současně jsou ale tyto režimy ve své pozici zachovávány částečně i naším přispěním z hrůzy možné alternativy. Frustrovaná místní populace ve velké míře rezignovala na politický aktivismus, zlomená pronásledováním a perzekucí z řad bezpečnostních složek. Blízkovýchodní liberálové buď žijí na Západě, kde jsou naprosto bezvýznamní, nebo doma zůstávají tichou, možná i, většinou. A zatím se velká část populace obrací k politickému islámu, který se stal jediným relevantním nástrojem opozice, protože ani vládní režimy nemohou či nechtějí náboženské instituce dostat zcela úplně pod vlastní kontrolu. Vycházející hvězda politického islámu a především jeho radikální větve straší Západ a ospravedlňuje naši tendenci intervenovat.
Dostáváme se tak do začarovaného kruhu intervencí, následovaných nárůstem protizápadního sentimentu, který vyžaduje další intervence. Situace je navíc komplikovaná a zhoršená rolí, které si naše vlastní instituce pro sebe určily. Na jednu stranu americké a evropské instituce ve světovém měřítku podporují a hájí řadu hodnot, a na stranu druhou jsou pak jejich akce motivované čistě realpolitickým uvažováním, které deklarované univerzální hodnoty negují. Vytváříme tak uměle nadnesená očekávání, zvyšujeme si vlastní morální laťku, ale nejsme schopni dostát vlastním slovům. Následkem toho jsme přinejlepším obviňováni z pokrytectví, přinejhorším začínají lidé spřádat různé konspirativní teorie, které mají vysvětlit, proč se chováme, tak jak se chováme.
A co je nejhorší, jak blízkovýchodní, tak západní společnost si začaly jedna o druhé utvářet řadu velmi silných předsudků. Lidé na Západě, často včetně tzv. expertů a komentátorů mezinárodního dění (lidé, kteří významně ovlivňují veřejné mínění), se při diskusi o Blízkém východě dopouštějí přehánění, zjednodušování a faktických chyb.
Hamas se tak ocitá v jednom košíku s al-Kájdou, navzdory nepřátelství, které mezi nimi panují, a navzdory rozdílu v jejich ideologiích a volbou nástrojů k dosažení jejich cílů. Všichni sunnité jsou zákonitě nepřátelé všech šíitů a naopak. Všichni muslimové mají čtyři ženy a pravidelně je bijí. A teroristé (někdy tato kategorie splývá se všemi muslimy) k nám cítí iracionální nenávist za náš životní styl, za naší kulturu, za naši svobodu nebo za naše náboženství (či jeho absenci).
Vezměme si například Čínu. Číňané nejsou ani ti, o kterých Korán referuje jako o Lidech Knihy (tedy nejsou to až na výjimky ani křesťané ani židé). Modlí se k mnoha bohům, což by z nich, pokud budeme číst Korán jako radikální islámští teroristé, mělo učinit jeden z hlavních cílů nábožensky motivovaných teroristických útoků. Proč tomu tak není? Nemá to něco společného s historií angažovanosti Číňanů na Blízkém východě v porovnání s angažovaností Američanů nebo Evropanů? Nemluvě o tom, že Čína má (také) životní zájem na nepřerušovaném toku ropy z Blízkého východu a přesto se nemusela uchylovat ke stejnému typu intervencí jako západní svět. A nikdo nemá s Čínou žádné problémy na Blízkém východě. Pro ujasnění, to nemá sloužit jako omluva za teroristické hrůzy spáchané na nevinných civilistech. Účelem tohoto zamyšlení je poukázání na fakt, že primární motivace těchto útoků jsou politického charakteru, ne náboženského nebo kulturního, a že tyto útoky jsou, svým vlastním perverzním způsobem, zcela racionální a nikoli iracionální, s řadou konkrétních důvodů, požadavků a cílů. Bohužel, reakce na tyto radikály, kteří v populaci jedné a půl miliardy muslimů čítali několik set lidí, byla taková, že jejich organizacím přivedla mnoho nových rekrutů a spojenců z řad protiokupačních hnutí napadených území.
Závěrem se zamysleme nad největšími bezpečnostními výzvami na Blízkém východě. Experti by pravděpodobně zmínili izraelsko-palestinský (arabský) konflikt, íránské jaderné ambice, spory o vodní zdroje a degradaci životního prostředí, situaci v Libanonu, islámský radikalismus nebo různé kombinace alarmujícího sociálně-ekonomického vývoje.
Vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu by jistě pomohlo mnoha věcem, ale nebyl by to zázračný lék na všechny problémy Blízkého východu. Bohužel, v současné době se zdá, že mírové řešení konfliktu je mimo dosah. O Íránu dnes mluví leckdo a o jeho jaderném programu vyšlo několik zpravodajských zpráv, které si navzájem odporují. I kdyby Írán zkonstruoval jednu nebo dvě atomové bomby, což by bylo z hlediska snah o celosvětové jaderné odzbrojení velmi nešťastné, největší hrozbou, kterou by tyto bomby představovaly, by bylo omezení manévrovacího prostoru některých světových a regionálních mocností v této oblasti. Pokud Irán směřuje k výrobě nukleárních zbraní, je to z důvodu odstrašení možného útoku na vlastní území (jako byl například útok ze strany Iráku) nebo na své spojence v regionu a samozřejmě by tím získal velkou prestiž a potvrzení statusu regionální velmoci. Íránské vedení není skupinou iracionálních bláznů a je si dobře vědomo, že jakýkoli náznak použití atomové zbraně, i skrze síť spřátelených organizací, by vyústilo v totální zničení Iránu. Je dokonce možné, že se íránský režim snaží dosáhnout virtuálního odstrašení pouhou možností konstrukce jaderné zbraně v určitém časovém úseku nebo samozřejmě prostřednictvím nepotvrzeného vlastnictví této zbraně, podobně jako v případě dosud oficiálně neexistujícího izraelského jaderného arzenálu. Co se týče sporů o vodní zdroje, je dnes jasné, že se černé předpovědi všemožných expertů nepotvrdili a že byl tento problém vysoce přeceněn. K této ale i k dalším tématům se můžeme vrátit v rámci Vašich otázek.
Stručně k pointě závěru. Domnívám se, že naší největší výzvou je nechat blízkovýchodní společnost zvolit si vlastní cestu, prodělat to, co evropská společnost prodělala v průběhu mnoha často bouřlivých stoletích, bez pokušení tuto cestu kontrolovat nebo zvrátit nešikovnými intervencemi, které jsou v delším časovém horizontu více škodlivé než užitečné.
Příklad Francie. Za posledních 200 let se ve Francii vystřídaly tři různé monarchické režimy, dvě císařství, pět republik a několik revolucí. Na Blízký východ jsme ale k použití vyexportovali hotové ideologie a technologie, které se století a desetiletí formovaly v našich specifických podmínkách. Nejdříve jsem vytvořili hranice blízkovýchodních států a někdy i jejich vládní režimy. Pak jsme je zakonzervovali, abychom udrželi pro nás výhodný status quo. A i když jsme se někdy rozhodli podpořit změny v tomto zakonzervovaném stavu, byly to změny, které jsme my pomáhali schválit, vytvářet a do určité míry kontrolovat. Nebyly to změny "zdola".
Bude mít tato myšlenka za následek zformování islamistických vlád? V některých zemích pravděpodobně ano. Ale i islamisté budou muset uspokojit ekonomické a sociální potřeby svých obyvatel a budou velmi opatrní, aby nedali západním zemím záminku vojenské intervence. Ropa poteče. Navíc, většina blízkovýchodní populace si nepřeje žít v systému autoritářské teokracie a ve svobodných volbách budou muset islamisté uzavírat koalice s dalšími stranami. Objeví se liberální vlády západního střihu? Pravděpodobně také – časem. Ale jedno je jisté, museli bychom si zvyknout na to, že se ani blízkovýchodní liberálové ani konzervativci nebudou úplně podobat západním liberálům a konzervativcům. Museli bychom se vzdát přesvědčení, které nám nyní připadá tak přirozené, že bychom se měli pokoušet tvarovat politiku a společnost na Blízkém východě. To není výzva k úplné neangažovanosti, ale spíše k přehodnocení našeho chování vůči tomuto regionu. Chování, které je v podstatě projevem pokryteckého realismu, o kterém se domníváme, jak je pro naší společnost výhodný, Není. Je jen rozdmýcháváním ohně pod papiňákem.
Převzato z blogu autora na Aktuálně
