Premiér Fischer se odmítl účastnit kulatého stolu o financování vědy. Zdůvodnil to v dopise předsedovi Akademie věd Drahošovi tím, že se nenechá vydírat („Víckrát jsem zdůraznil, a to i veřejně, že cestou k nalezení řešení nejsou demonstrace a vydírání vlády. S vládou i se mnou osobně je možné věcně jednat za jednacím stolem a hledat řešení, nebo lze demonstrovat a křičet, že vláda ‚vraždí českou vědu‘."), a obratem přitlačil předsedu Akademie ke zdi s tím, že s ním jednat nebude, dokud se pan předseda zřetelně nedistancuje od nespokojených vědců („Důrazně Vás proto žádám, abyste se jako představitel vědecké obce a Akademie věd ČR od nátlakových akcí distancoval a pomohl tak obnovit elementární důvěru, která je podmínkou pro skutečná jednání, která mají přinést všestranně užitečné výsledky.")
Ponechme nyní stranou, že za zhruba měsíc nás oslavy jedné také nátlakové akce z roku 1989 čekají, a zamysleme se nad tím, co zde pan premiér panu předsedovi (ale vlastně všem, kteří by chtěli, aby jim vláda neškodila) vzkazuje: Dokud nebudete žmoulat čepice v ministerských kancelářích, škemrat a slibovat, dokud se jednání nepovede za zavřenými dveřmi, aby zůstalo jen mezi námi, čím jsme vás přesvědčili, tak se s vámi nikdo bavit nebude. Nebudeme tolerovat, že jste své problémy zveřejnili, že jste si drze řekli o podporu veřejnosti proti vrchnosti, a že jste tím poukázali na to, co mělo zůstat skryto – na rozpor mezi proklamacemi o podpoře vědy a výzkumu a realitou jejího omezování a podvazování.
Nelze se ubránit dojmu, že se jen pan premiér chopil příležitosti a akce nespokojených vědců využil co záminku k tomu, aby nemusel odpovídat na nepříjemné otázky.
Převzato z blogu Tribun
Foto: zdroj
