Nezávislé iniciativy vydávají snad každý den jedno nezávislé prohlášení. Každý má pocit, že si musí založit svoji iniciativu a vydat nějaké svoje prohlášení. Nejlépe pak takové, které odsoudí současnou politiku a vládu a vyzve k předčasným volbám
Pak se dočteme, že je nutno připravovat revoluci, že z propočtu vládních reforem vychází jediné – generální stávka. Jen počet účastníků té kýžené generální stávky se nějak pořád nedaří nejen dopočítat, ale i obsadit konkrétními rozhořčenými. Okupovat Malou stranu jako Wall Street nejde nikdo. Čteme o tisíci radách, ze kterých také vychází generální stávka jako jediné řešení. Jiní vyzývají tu z Holešova, tu zas odjinud…. Další zase chtějí porazit vládu otevřenou diskusí a mobilizací veřejnosti, která vyústí do formulace alternativ. Ale pro koho?
Všichni vyzývají k něčemu a přitom jim jaksi nedochází, že jsou tomu skutečnému nepříteli, kterým je pravice i současné strany vládního establishmentu, jaksi k smíchu. Jsou k smíchu, protože si neuvědomují, že v takových výzvách se odehrává – z hlediska vládnoucích tříd – to nejdůležitější – upouští se pára nespokojenosti, identifikují a houfují se nejvzpurnější ovce a jinak jde vše pořád ve starých kolejích. Prostě zanadávali si a – večer či zítra – se vrátí zase domů, protože mají rodiny, musí uvařit večeři a uspat děti… A další den jít do práce. Riskovat dráhu nezaměstaneného profesionálního demonstrátora může málokdo. Pouze ten, který demonstruje a má to zaplaceno.
Všichni ti revolucionáři mají plnou pusu revoluce 99% a občanské společnosti, ale vůbec jim nedochází, jak by takový přerod, o kterém sní, chtěli udělat. Vezmou klacky do ruky? K tomu také někdo vyzývá. A vyženou politiky? A co bude potom, až se to stane…?
Celý článek na Britských listech
