Letošní Nobelovu cenu za lékařství a fyziologii získal britský pětaosmdesátiletý fyziolog Robert Edwards, bývalý profesor na univerzitě v Cambridge, průkopník umělého oplodňování a tedy léčby neplodnosti u lidí. Jeho výzkum prováděný v 60. letech 20. století spolu s jeho již zesnulým kolegou gynekologem Patrickem Steptoem umožnil řešení problému, který trápí více než deset procent všech párů na světě. Díky práci tohoto týmu se v roce 1978 narodilo první dítě "ze zkumavky" a následně se mohly miliony neplodných párů těšit z potomků.
Edwards získal už v roce 2001 prestižní americkou lékařskou cenu Alberta Laskera.
Na metodě mimotělního oplodnění (resp. „asistované reprodukce, in vitro fertilizace“) začal Edwards pracovat počátkem 50. let minulého století. Během svého výzkumu Edwards popsal princip dozrávání vajíček, objasnil význam hormonů pro tento proces a objevil podmínky, za kterých jsou vajíčko a spermie schopny oplodnění.
V roce 1969 se Edwardsovi poprvé podařilo uměle oplodnit lidské vajíčko mimo tělo ženy. Louisa Brownová, první dítě "ze zkumavky", se narodila 25. července 1978. Edwards se Steptoem v roce 1980 rovněž založili první kliniku zaměřenou na umělé oplodňování, Bourn Hall v Cambridge.
Od té doby se tímto způsobem podařilo počít přibližně čtyři miliony osob lidí.
"Dnes je vize Roberta Edwardse realitou a přináší radost neplodným lidem na celém světě," stojí v prohlášení Nobelovského výboru.
Udělení této Nobelovy ceny bylo tak trochu překvapením, protože tyto ceny se v minulosti dávaly převážně za objevy základního výzkumu (např. základní genetické mechanismy, mechanismy dělení buněk, objevy důležitých virů, fungování hormonů, atd.)
Cen udělených za přímo prakticky využitelné léčebné nebo diagnostické postupy bylo zatím poměrně málo.
Nespokojenost s volbou nového držitele Nobelovy ceny za lékařství však vyjádřil Vatikán.
"Myslím, že ocenění Roberta Edwardse je zcela nevhodné. Bez Edwardse by neexistoval trh na kterém jsou prodávány miliony oocytů a nebyla by spousta mrazicích boxů naplněných embryi. Ta jsou v lepším případě přenesena do dělohy, ale s největší pravděpodobností skončí opuštěná nebo mrtvá, a to je problém, za který je zodpovědný nynější nositel Nobelovy ceny" řekl tiskové agentuře ANSA předseda Papežské akademie Ignacio Carrasco de Paula. Později tato svá slova v prohlášení citovaném agenturou AFP zmírnil.
Velmi podobný postoj zaujal v sobotní příloze Lidových novin bývalý děkan 1. lékařské fakulty (1. LF) University Karlovy (a od roku 1996 přednosta Ústavu pro histologii a embryologii 1. LF, jakož i předseda etické komise Ministerstva zdravotnictví) docent Petr Hach.
Musím říci, že rozhovor s ním mě dosti „nadzvedl“.
Pan docent říká, že z této Nobelovy ceny je „trochu smutný“, že by se in vitro fertilizace neměly dělat a že to, že některé páry nemohou mít děti přirozenou cestou je prostě potřeba přijmout, že „některé touhy se občas nenaplní“, pohoršuje ho, že „onen manipulátor s pohlavními buňkami rozhoduje nad každým z mnoha oplodněných vajíček, kdo smí žít a kdo ne, tedy kdo půjde do dělohy, kdo do mrazáku a kdo do koše“ (všimněme si, že ona několikabuněčná embrya zjevně považuje za osoby – viz používání slova „kdo“) a dokonce zcela falešně naznačuje, že zvýšené množství předčasně narozených novorozenců („přeplněné inkubátory“) souvisí s in vitro fertilizací, či že takto počaté děti jsou často defektní.
To je lež jako věž!
Velmi mě zlobí, že vedení katolické církve má v záležitostech kolem lidského rozmnožování (antikoncepce, asistovaná reprodukce, embryonální kmenové buňky) konzervativní či spíše vyloženě zpátečnické názory.
Podobně přinejmenším rezervovaný postoj měli někteří křesťané i k transplantacím orgánů ze zemřelých dárců; Svědci Jehovovi mají jak známo zásadní problémy i s transfuzí krve (což je de facto technicky nejjednodušší transplantace naší tekuté tkáně, krve).
Je samozřejmě pravda, že nelze překračovat určité etické hranice (např. používání „náhradních matek“ resp. „pronájem dělohy“, reprodukční klonování, obchodování s orgány pro transplantace), ale zdá se mi absurdní, aby z pochybných náboženských (či spíše pseudonáboženských) důvodům lidé zbytečně trpěli.
Možná mu křivdím, ale ve vyjádření profesora Hacha dokonce „mezi řádky“ vidím, že by snad nejraději zrušil i ty inkubátory pro předčasně narozené – vždyť je to přece „nepřirozené“, „hrajeme si na Boha“!
Nevím, kde tihle lidé berou svoji jistotu, že „vědí, co chce Bůh“?
Já si naopak myslím, že Bůh dal lidem rozum, aby se vydali na cestu racionálního poznávání světa a s pomocí získaných poznatků dokázali zmenšovat utrpení nemocných a nešťastných lidí.
Tenhle zpátečnický postoj katolické církve (mému srdci jinak blízké) přitom kontrastuje s jejím velmi moderním přístupem k jiným vědeckým poznatkům (evoluce, kosmologie)…
*****************************************
V souvislosti s udělováním Nobelových cen jsem zaznamenal otázky novinářů a la “proč Češi získali zatím jen 2 Nobelovy ceny (Jaroslav Heyrovský (chemie, 1958), Jaroslav Seifert (literatura, 1984)? Není to málo, když třeba Američané jich získali už 324?“
Skutečnost je taková, že v poměru k počtu obyvatel je Česko v počtu Nobelových cen „na hlavu“ 20. na světě, těsně za Maďarskem, Austrálií a Itálií, před zeměmi, jako je Španělsko, Polsko, Japonsko, Čína nebo Nový Zéland.
Myslím, že není příliš mnoho věcí, ve kterých jsme alespoň dvacátí na světě (zajisté kromě spotřeby piva či počtu hokejových medailí).
Asi nepřekvapuje, že mezi nejúspěšnějšími v „počtu Nobelovek na hlavu“ jsou kompletně všechny skandinávské země; USA jsou až jedenácté…
(V tom přehledu nějakým nedopatřením není Rusko (asi proto, že jeho Nobelisté byli vedeni pod hlavičkou dnes již neexistujícího SSSR); také tam na 13.místě figuruje Slovensko, což má ovšem být Slovinsko).
Je málo známo, že Nobelovu cenu získali ještě tři další pražští (ovšem německy mluvící) rodáci – biochemici manželé Carl Ferdinand Cori a Gerty Cori a Bertha von Suttner (význačná pacifistka, cena za mír).
Velmi mě udivuje, že u nás o nich skoro nikdo neví – evidentně je to součást onoho smutného nacionalistického dědictví.
Jistě je oprávněná otázka, jestli mezi současnými českými vědci jsou nějací vážní kandidáti na tuto nejprestižnější světovou cenu.
Pokud vím, byl na tuto cenu opakovaně nominován Antonín Holý (světově významná virostatika vyvinutá spolu s belgickými a americkými spolupracovníky) a Jiří Bartek (zásadní objevy v biologii nádorových buněk; působí v posledních 15 letech převážně v Kodani, ale v posledních 2-3 letech zčásti i v Česku). Nominováni byli nepochybně i další žijící badatelé českého původu, kteří emigrovali do zahraničí (např. biolog Jan Klein, či chemici Josef Michl a Josef Paldus).
Je dobře známo, že na Nobelovu cenu míru byl opakovaně nominován Václav Havel (pokud vím, nikoli pro své výzvy k podpoře některých amerických vojenských akcí); proslýchá se, že na ekonomickou Nobelovu cenu byl též opakovaně nominován jeden český světově významný teoretický i praktický ekonom, politik a nověji i klimatolog…
V Česku je momentálně nepochybně mnohem méně badatelů „nobelovské třídy“ než třeba ve srovnatelně lidnatém Švýcarsku, Švédsku, Nizozemsku, Rakousku, atd.
Byl by zázrak, pokud by tomu bylo jinak – podmínky pro vědu zde byly až donedávna mnohem horší. Až teprve v posledních cca 5 letech se to opravdu zlepšilo (avšak loni opět nastala „zásluhou“ M.Kopicové a spol. destabilizační krize…). Než ovšem vyroste vědecká škola světového kalibru, trvá to nejméně 10-20 let…
***********************************
Závěrečná faktická poznámka o Nobelových cenách
Nobelovy ceny se udělují za fyziologii a lékařství, fyziku, chemii, literaturu a za mír.
Prestižní ocenění nesou jméno švédského vynálezce dynamitu Alfreda Nobela (1833-1896). Ten ve své závěti rozhodl, že jeho majetek bude vložen do fondu, z něhož bude každoročně udělována cena za významné vědecké objevy, literární tvorbu a zásluhy o mír ve světě. První Nobelovy ceny byly uděleny v roce 1901.
Součástí prestižního ocenění je odměna nyní ve výši deset milionů švédských korun (zhruba 26,5 milionů korun českých).
Od roku 1969 je udělována také cena zvaná nepřesně „Nobelova cena za ekonomii“ (správně „Cena Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela“).
Myslím, že opravdu úctyhodné jsou v posledních letech jen ty přírodovědecké ceny – ceny za literaturu, ekonomii a zvláště za mír jsou dosti často „podivné“ (Kissinger, Arafat, Peres, Rabin, Gore, Obama).
Je dobře známo, že to, kdo získá Nobelovu cenu, je do určité míry „loterie“- každoročně je vážných a na cenu nominovaných kandidátů přibližně stejného „kalibru“ mnoho desítek. Ve vědě tedy existuje mnohonásobně větší počet badatelů všeobecně vnímaných jako „nobelovská třída“, kteří by si cenu zasloužili.
Seznamy osobností nominovaných (navržených) na cenu se nezveřejňují, o nominacích se ví jen neoficiálně.
Převzato z blogu autora na Aktuálně
