Nové lidské společenství

Reklama


Srpen 06, 2011

Uvěznění Tymošenkové bylo průzračnější než uvěznění Chodorkovského. V záležitosti Chodorkovského viděli mnozí přinejmenším "na první pohled" (podle mne nikoliv bez příčiny) i když jen částečně, čistě ekonomické motivy, neplacení daní, atd. Kauza Tymošenkové, bývalé předsedkyně vlády, kandidátky na prezidenta, vůdkyně opozice atd., je jasně politická.

Je celkem pravděpodobné, že Tymošenková porušovala nějaké zákony. Mimo veškeré pochybnosti konala v rámci ukrajinské politické kultury (je také jedním z tvůrců této kultury), ve které je volné nakládání se zákony v řádu věcí. Sama tato skutečnost, a ne její soud a vazba, dává společnosti zcela určitý politický signál.

Hřmotný, nepěkně zastřižený, avšak již elegantně oblečený Janukovič by na to jaktěživ nepřistoupil, kdyby nebyl na 101 procent přesvědčen o úspěchu. Úspěchem bude beztrestnost. Beztrestnost znamená, že podle Janukoviče je rusifikace Ukrajiny dokončena. Neznamená to ustanovení ruského jazyka jako druhého státního – to tak! Co se nemá stát, to se nestane… Mám na mysli zavedení "ruských metod" jako hlavních a určujících v ukrajinské politice. Upevnění bezpečnostních složek, od nichž se vyžaduje politická loajálnost na oplátku za administrativní nepostižitelnost. Autocenzura v TV. Marginalizace opozice. A pak budete šťastní.

Takovémuto vztahu s Ruskem je samozřejmě lepší se vyhnout. Avšak Janukoviče nemusí trápit Rusko a vybudování "vlastního Ruska" uvnitř Ukrajiny. Tento úkol bude splněn. Nikoliv proto, že je Janukovič takový superman. Ale protože se ukazuje, že pro ukrajinskou společnost je to přirozené. A stejně tak pro Rusko a všechny postsovětské země. To je ta demokracie, kterou lid (národy) žádají. Přesněji – lid pro to hlasuje. Bez ohledu na to, jak moc přitom krčí rameny, rozhazuje rukama a kroutí hubou. Tahle mimika nemá na celou věc žádný vliv. K této věci se vztahuje jediné – SKUTKY. Politické činy lidu, které se nakonec přetavují v politický režim.

Dobrá, v Rusku máme zvláštní cestu – Putina.

V Bělorusku je jedním slovem – baťka.

Střední Asie, Kazachstán – inu jasně…

Ázerbajdžán – dědičná vláda.

Ukrajinská revoluce byla završena demokracií s tváří Janukoviče.

V Gruzii je bezpochyby silný vůdce. Mimochodem přítel USA, Lukašenka, Íránu a Izraele. Přitom je opozice okrajová, TV pod kontrolou a ministerstvo vnitra všemohoucí.

O demokracii v Arménii lze říci mnoho, pokud je možno věřit mediím. O bití a zadržování opozice, o "mafiánské vládě", atd. I když výměna prezidentů se děje regulérně.

Moldavsko? Upřímně řečeno, nerozumím tomu, jaká je tam demokracie, ale soudě podle toho, co se říká, jde o volbu mezi komunisty a tvrdými nacionalisty.

Kdo nám ještě zbyl? Á, naše evropská tvář – Pobaltí. Skutečně, mají poctivé volby i poctivější soudy než v SNS. To není málo. Ale mají jiné problémy a z nich první je nepřekonatelný – hloupý, provinční nacionalismus, často přecházející až do rusofobie. Tak, jako Rusko stále ještě vede televizní válku se Spojenými státy, pobaltské země ji vedou se Sovětským svazem. Rozdíl je v tom, že v Ruské federaci Američané nejsou, kdežto v Pobaltí Rusové ano.

Litva je „nemocný muž Evropy“. Postavení Rusů a Poláků v Litvě (přece jsou všichni občané Litvy) lze dokonce přibližně porovnat s postavením kompaktně žijících národnostních menšin v Rusku (Tataři, Baškirci, Severokavkazané). Litevci se však nemusejí bát asimilace, v populaci je jich 85 %. Zakazují výuku v rodném jazyce menšin (naproti tomu v době SSSR zůstaly v Litvě polské školy, od 1. září t.r. je v nich nařízeno vyučovat základní předměty v litevštině. Proč? No, protože v litevštině! Heslo „Litva Litevcům“ je prakticky oficiální. O tom, že by odsoudili byť jen jednoho Litevce, který se účastnil genocidy Židů, odsoudili jej třeba jen symbolicky, odsoudili účast Litevců v holokaustu třeba jen jedním vynuceným slovem, tak jako to udělali na Ukrajině, nemůže být řeči. Esesáci – naše hrdost, naše sláva, naši veteráni!

V Lotyšsku je situace s menšinami lepší – je tam více Rusů, a ti si mohou jakž takž obránit svá práva, avšak stále existují „neobčané“, nacionalistická propaganda probíhá na státní úrovni a v takové síle, o jaké se nám v Rusku ani nesní.

Zdá se, že jen v droboučkém Estonsku odpovídá situace evropským standardům demokracie a lidských práv.

Samozřejmě, že Rusové z baltských zemí nejdou do Ruska – nejsou přece hlupáci. Z Pobaltí je ohromná emigrace do EU, mimochodem neodjíždějí jenom Rusové, ale především „starousedlíci“. Samozřejmě, že především z důvodů ekonomických. Avšak ani morální ovzduší mnohé mladé neuspokojuje.

Různé jazyky. Různá zeměpisná poloha. Různá náboženství, etnika, fenotypy i genotypy, různá úroveň HDP, absolutně odlišné spotřebitelské návyky a úroveň spotřeby. Ale i různé formy vládnutí. Téměř všude prezidentské „carské" republiky“, ale někde (Moldavsko, Pobaltí) i parlamentní systémy.

Ale existuje tu něco společného – „Nové lidské společenství – sovětský lid“. Ukázalo se, že to nejsou prázdná slova. Vyjadřují jakousi realitu. To společenství existuje. Není to v životním stylu. Ani v ideologii. Ani v kultuře. Ale v něčem velmi podstatném.

Je možné tento poznatek rozšířit a hovořit o „socialistické psychologii“ všech dřívějších zemí RVHP, Varšavské smlouvy? Ne. Existuje reálná hranice, která odděluje země bývalého SSSR od ČR, Polska, Maďarska, atd. Od ostatních zemí s velmi vážnými problémy, ale s JINÝMI problémy, než jsou ty ve „střepech Impéria.“

Převzato z Besttoday.ru

Překlad: zajoch

Námět Stan

Přejít do diskuze k článku