Leden 02, 2011
NEW YORK – Nadešel čas na novoroční předsevzetí, na chvíli rozjímání. Když se loňský rok nevydařil právě nejlépe, nastává čas na naději, že příští rok bude lepší.
Pro Evropu a Spojené státy byl rok 2010 rokem zklamání. Uběhly tři roky od prasknutí bubliny a víc než dva roky od zhroucení Lehman Brothers. V roce 2009 jsme byli vyvedeni od pokraje deprese a od roku 2010 se očekávalo, že bude rokem přechodovým: zatímco se ekonomika bude zvedat na nohy, stimulační výdaje mělo být možné plynule stahovat.
Růst, myslelo se, by v roce 2011 mohl mírně zpomalit, ale půjde jen o menší zaškobrtnutí na cestě k vytrvalému zotavení. Za Velkou recesí se pak budeme otáčet jen jako za nepříjemným snem; tržní hospodářství – podporované prozíravou činností vlád – prokáže svou odolnost.
Ve skutečnosti byl rok 2010 noční můrou. Krize v Irsku a Řecku zpochybnila životaschopnost eura a nadnesla možnost neschopnosti splácet dluhy. Na obou březích Atlantiku se držela vysoko nezaměstnanost, kolem 10 %. Přestože o své domy přišlo už 10 % amerických domácností zadlužených hypotékou, zdálo se, že tempo zabavování nemovitostí roste – anebo že by rostlo, nebýt právních zmatků, jež vyvolaly pochybnosti nad vychvalovaným americkým „právním řádem“.
Novoroční předsevzetí, která jsme si v Evropě a v Americe dali, jsou bohužel chybná. Reakcí na nezdary a rozmařilost soukromého sektoru, jenž zapříčinil krizi, byl požadavek úspor v sektoru veřejném! Důsledkem bude téměř určitě pomalejší zotavení a ještě delší čekání na pokles nezaměstnanosti na přijatelné úrovně.
Dojde také k úbytku konkurenční schopnosti. Zatímco Čína investicemi do školství, techniky a infrastruktury udržuje své hospodářství v chodu, Evropa a Amerika výdaje seškrtávají.
Mezi politiky se dostalo do módy kázat o ctnostech bolesti a strádání, nepochybně proto, že nejvíc utrpí ti, které je málo slyšet – chudí a budoucí generace. Aby se ekonomika dostala do chodu, někteří lidé skutečně budou muset přestát jistou bolest, avšak čím dál vychýlenější distribuce příjmů jasně ukazuje, kdo by to měl být: přibližně čtvrtina všech příjmů v USA patří 1 % nejbohatších, kdežto příjem většiny Američanů je dnes nižší než před deseti lety. Řečeno jednoduše, Američané se nepodělili o to, co mnozí nazývali Velkým zklidněním, nýbrž o Matku všech bublin. Je tedy opravdu na místě nutit nevinné oběti a ty, komu falešná prosperita nic nepřinesla, aby zaplatili ještě víc?
Evropa a Amerika mají tytéž nadané obyvatele, tytéž zdroje a tentýž kapitál, které měly už před recesí. Část těchto aktiv možná nadhodnotily; celkově vzato tu ale tato aktiva stále jsou. Soukromé finanční trhy během let před krizí ve velkém měřítku chybně alokovaly kapitál a ztráta plynoucí z nedostatečného využití zdrojů se od nástupu krize ještě zvětšila. Otázka zní: jak tyto zdroje opět přivést k užitku?
Klíčová bude restrukturalizace dluhu – odepsání dluhů majitelů domů a v některých případech vlád. Nakonec k tomu dojde. Oddalování tohoto kroku je velice nákladné – a z velké části zbytečné.
Banky nikdy nechtěly přiznat špatné úvěry a teď nechtějí přiznat ztráty, tedy přinejmenším dokud se jim nepodaří se dostatečně rekapitalizovat díky obchodním ziskům a velkému rozpětí mezi jejich zápůjčními úrokovými sazbami a nizoučkými výpůjčními náklady. Finanční sektor bude vyvíjet tlak na vlády, aby si zajistil úplný úmor dluhů, byť to povede k rozsáhlým společenským škodám, vysoké nezaměstnanosti a značnému sociálnímu strádání – přestože jde o důsledek jejich vlastních chyb při úvěrování.
Jak ale ze zkušenosti víme, po restrukturalizaci dluhu jde život dál. Nikdo by žádné jiné zemi nepřál trauma, jímž si v letech 1999-2002 prošla Argentina. Země ale trpěla i v letech před krizí, v letech záchranných balíčků a úsporných opatření v režii MMF, kdy ji sužovala vysoká nezaměstnanost, rozsáhlá chudoba a nízký až záporný růst.
Od restrukturalizace dluhu a devalvace měny Argentina zažila roky mimořádně svižného růstu HDP, jehož roční míra v letech 2003 až 2007 dosahovala v průměru téměř 9 %. K roku 2009 už byl národní důchod oproti nejhlubší krizi v roce 2002 dvojnásobný a o téměř 75 % převyšoval předkrizové maximum.
Rovněž míra chudoby se v Argentině od svého vrcholu asi o tři čtvrtiny snížila a země přestála globální finanční krizi mnohem lépe než USA – nezaměstnanost je sice vysoká, ale stále jen kolem 8 %. Lze se jen dohadovat, co by se stalo, kdyby den zúčtování tak dlouho neoddalovala – anebo kdyby se jej pokoušela zadržet ještě déle.
S Novým rokem tedy doufám, že přestaneme naslouchat takzvaným finančním mágům, kteří nás do této šlamastyky zatáhli a teď vyzývají k úsporným opatřením a zdržují restrukturalizaci, a začneme používat špetku zdravého rozumu. Je-li třeba přestát jistou bolest, hlavní nápor by měli pocítit ti, kdo jsou za krizi zodpovědní a kdo nejvíce těžili z bubliny, která jí předcházela.
Joseph E. Stiglitz je profesorem Columbijské univerzity v New Yorku a laureátem Nobelovy ceny za ekonomii. Jeho poslední kniha, Freefall (Volný pád) s podtitulem Volné trhy a ztroskotání světové ekonomiky, je vedle angličtiny k dostání ve francouzštině, němčině, japonštině a španělštině.
Copyright: Project Syndicate, 2011.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
Přetisk tohoto materiálu bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
