O „řádění sociálních starostlivců“

Reklama






Problémy Řeckého fiskusu jsou dnes velmi často diskutovány. A jsou mezi námi i takoví, kteří přesně vědí, jak vznikl ten problém. Je to v „řádění sociálních starostlivců…“

I Filip Silný na Vanilce vysvětlil,  jak je to s Řeckem, a kdo za tu situaci a její následky může. Hádejte kdo – no jistě – především „řádění sociálních starostlivců“. Z jeho textu si dovolím citovat:

„A ještě jedna poznámka k Evropě pro ty, kdo výraz „řádění sociálních starostlivců“ považují za přehnaný: ještě v sedmdesátých letech byly schodky státních rozpočtů v Evropě jen zřídkavým jevem. Státy jako Francie, Německo, Belgie a další, vykazovaly dokonce přebytky a řešily problém jejich užití. Ropný šok inspiroval Evropu k zadlužování po americkém stylu. Prakticky od té doby financují evropské státy svou přítomnost na úkor budoucnosti, a protože se to třicet let osvědčuje, jede se vesele dál. Levicové vlády na této hojnosti zakládají svou popularitu a pravicové se bojí udělat rázný krok jiným směrem.“

Nenechalo mě to lhostejným, protože záležitost vnímám v podstatně širších souvislostech, a proto jsem napsal:

„Další z ukázek mletí pravicové mantry o rozhazovačných socialistech a spořivých konzervativcích (v Česku stejně jako v USA spíš neokonzervativcích – „neoconech“). Autor má obavy z „řádění sociálních starostlivců“, které strhává hospodaření států do dluhů a používá k tomu naprosto nekorektní příklady na státech, které jsou tahouny dotací Evropské unie.

Pane autore, ubezpečuji Vás, že kdyby Vámi uvedené státy ze svých rozpočtů nevydávaly tak horentní sumy ve prospěch méně rozvinutých a méně výkonných členů EU (včetně ČR), hospodařily by zcela jistě bez tzv. zadlužování budoucích generací. I při své štědré „sociální rozhazovačnosti“. Ony si totiž na tu svou sociálnost bez problémů vydělají. Oni totiž u nich firmy i lidé platí ze svých příjmů dost na to, aby na to měli, jakož aby jim i tak zůstalo dost na bohatý a plnohodnotný materiální život.

Zatímco ty nevýkonné ekonomiky (státy) kromě toho, že jim z jejich fiskálních příjmů odsávají, tak ještě vedou „dumpingovou“ daňovou politiku, jejíž pomocí z nich „odsávají“ i jejich vlastní firmy do svých evropských „daňových rájů“ – a ještě se tím holedbají. Jenže při těch svých nízkých daních i tak nejsou schopny utáhnout náklady vlastních rozpočtů. Tragedií se pak pro ně stávají období cyklických „krizí“, kdy výpadky příjmů rozpočtů se stávají katastrofálními. Zatímco země s vyšší produktivitou ekonomiky, tím pádem i vyššími příjmy a vyšší celkovou daňovou kvótou, z těchto krizí vycházejí prakticky nepoznamenány. Zkuste se podívat na výsledky a argumentujte na nich.

Třeba také na sousední Kypr (daňový ráj s daní z příjmů právnických osob ve výši 10 %), kde v roce 2004 byl celkový deficit 70,2 % HDP, což bylo na úrovni průměru EU15, zatímco v roce 2008 to bylo už jen 48,4 % HDP proti 69,7 % EU15 (tj. poměr k EU15 pouhých 69 %). Myslíte, že Kypr za ty čtyři roky tak zdokonalil svou ekonomiku, anebo že to bylo mj. v důsledku úprku tisíců firem z jiných zemí EU právě za nízkými daněmi na Kypr? Tedy, aby v roce 2009 to zadlužení opět stouplo na 56,2 % HDP proti 79 % EU15, což činí 80 % k průměru EU 15. Ani příliv daní z přinesených firem nestačí na propad (což mj. vyvrací tvrzení, že nízké daně platí daňové subjekty „rády“ – prdlačku, švagrová!).

P.S.
Bavit se o statistických údajích Řecka nemá smysl ze známých důvodů (falšování). Jen jediný nezfalšovaný údaj si dovolím doplnit já – od roku 1990 vládli v Řecku 13 let socialisté a 7 let konzervativci. To jen pro pořádek.“

A později jsem ke vstupu jiného diskutéra, s nímž jsem souhlasil, ještě doplnil:

„Nejde totiž, jako v ekonomice EU, udělat krok a) a nedělat kroky další. Nelze dělat ekonomické souručenství svázané společnou měnou, aniž jsou si ekonomiky podobné svou výkonností, a státy svým fiskálním systémem (daněmi) a tomu odpovídající úrovní sociálních výdajů. Nelze, aby jedni, kteří sami šetří jako stát, a to i na svých vlastních občanech (třeba Slovensko), dotovali ty, kdo si na své živobytí nejsou schopni vydělat, a to ani v rozsahu přiměřeného zadlužení, rozhazují plnými hrstěmi, a ještě – aby to nevyšlo najevo – kamuflují výsledky svého „takyhospodaření“ (účast amerických bank a jejich motivaci na tomto procesu ponechávám stranou).

Je zaděláno na ekonomický průser EU, zejména pokud si o stejný postup, a to v násobku „pomoci“ Řecku, nyní řeknou Španělsko, Portugalsko (jako že ty náznaky tady už jsou) – a nedejbože Itálie. Mohli bychom nad EU začít stloukat z pražců kříž – a kdo by se od ucha k uchu smál, je snad každému jasné.“

K těm krokům a), a následujícím v případě společné měny, ještě dodávám příklad otázkou:

„Dovedete si představit, co by se dělo u nás, kdyby po rozdělení Československa nadále existovala společná měna „Kčs“ (nedošlo by po dvou měsících k okolkování bankovek v Česku a posléze k vytvoření samostatných měn), a to při trvajícím „penězovodu“ z Česka na Slovensko, a při oddělení ekonomik i státních rozpočtů?

Že by to nebylo možné? A jaký by v tom byl rozdíl mezi současnou situací v Eurozóně (kde například daňové a sociální systémy jsou propastně rozdílné oproti rozdílům mezi tehdejším Českem a Slovenskem, a navíc tu existuje volný pohyb osob, zboží a služeb)?“

Přejít do diskuze k článku