Nikým nezvolený (a Západem jen dosazený) nový libyjský „premiér" Mahmúd Džibríl přiznal, že „občanská válka" (za "aktivní přítomnosti" NATO ten termín zní fakt podivně) ještě zdaleka neskončila a vyzval všechny povstalecké skupiny, aby se podřídily jeho Národnímu prozatímnímu výboru k boji za konečné vítězství nad zbytky Kaddáfího oddílů a měst stále mu věrných.
Zdá se, že Džibríl svým proslovem jen potvrdil analýzu listu The Guardian, podle níž se schyluje k „druhé občanské válce", plnohodnotnému konfliktu mezi jednotlivými povstaleckými skupinami. Obracením pozornosti na boj proti Kaddáfímu se navíc podle všeho hodlá Džibríl vyhnout nepříjemnému dilematu – až dosud byla podpora NATO povstalcům vcelku jasná, nově už ale vůbec není jasné, koho bude aliance bombardovat například aktuálně u strategické Misráty, kde se schyluje k bitvě mezi povstalci lokálními, kteří odmítají uznat Džibrílovu „vládu", a těmi z východu Libye. Nicméně, čas kšeftů už nastal, a tak další šéf povstalců Mustafa Džalíl už Rusku sdělil, že od něj už Libye kupovat zbraně nebude (neb má morální miliardové závazky jinde).
Jednu nevýhodu tato Džibrílova snaha má: nikdo neví, kde je Kaddáfí. Nejmenovaný vysoký americký činitel přiznal, že o místě, kde se Kaddáfí ukrývá, nemají USA ani potuchy, a jedním dechem dodal, že stejně jsou na tom i libyjští rebelové, takže se jejich prohlášením, podle nichž Kaddáfího „už už" mají, nedá věřit.
Z „akčního týleru", jak říkávali u nás v půjčovně, když ještě světu vládly videokazety, pojďme do klidnějších vod: Blíží se 10. výročí 11. září a většina zjištění americké vládní komise, která měla útok vyšetřit, zůstává dál utajována, byť měla být celá zpráva zveřejněna už v roce 2009. Pro veřejnost byla vhodnou shledána asi třetina zprávy, nicméně i ta byla posléze těžce zcenzurována a proškrtána, což ovšem podle expertů nejvíc ze všeho svědčí o tom, že se americké vlády stály posedlými utajováním. „Většinu materiálů, které mi prošly rukama a byly označena jako tajné, bych vůbec neutajoval," prohlásil předseda vyšetřovací komise Thomas Kean. „Nejméně 60 procent dokumentů nebylo vůbec proč utajovat." Nicméně, onehdy byla prodloužena lhůta utajení i pro Warrenovu zprávu o atentátu na Kennedyho, takže se není čemu divit. Co myslíte: zabil Kennedyho Oswald? Mafie? CIA? Všichni dohromady? Dokud se utajuje, dá se i krásně spekulovat a spřádat konspirační teorie, protože samo utajování značí, že přece k utajení něco být musí.
BTW: V rádiu zrovna říkají, že USA „mají věrohodné, ale nepotvrzené informace", že se na 11. září zase něco chystá… Věrohodné, ale nepotvrzené… V takovém světě žijeme a média to omílají, smysluzbavená. Bájo.
A palestinská státnost: Americké ministerstvo zahraničí oznámilo, že Obamova administrativa využije svého práva veta v Radě bezpečnosti, aby zabránila vzniku palestinského státu. Nikoho to nepřekvapilo, zdá se, že vše běží podle plánu a v zásadě tento americký krok z hlediska palestinské státnosti ani moc neznamená, protože variant uznání je víc a ne všechny musejí procházet Radou bezpečnosti (rozebírám to v blížící se příloze tištěných Literárek a nechci se teď opakovat). Ostatně, i stát Izrael vznikl po vetu v Radě bezpečnosti a po získání prosté většiny ve Valném shromáždění, byť ano, Mahmúd Abbás není žádný David Ben Gurion. V každém případě to bude ještě zajímavé.
A protože i USA vědí, že samotné veto palestinské státnosti zabránit nemůže, Obamův blízkovýchodní vyslanec David Hale proto raději Abbáse důrazně vyzval, aby žádost o uznání palestinské nezávislosti pro jistotu vůbec nepodával. Izraelský velvyslanec v OSN na poslední chvíli lobbuje proti palestinskému státu (a tím vlastně pro zachování okupace) seč může a už absolvoval na 70 jednání s představiteli celého světa, nicméně o jejich úspěšnosti v rozhovoru pro Maariv podivně mlčí. Zajímavé je, v opačném gardu si v Káhiře velvyslance všech možných zemí povolal šéf Ligy arabských států (nezapomínejme, že je to organizace plně pod kontrolou bohaté Saúdské Arábie, která kvůli Palestině neváhá Spojeným státům vyhrožovat) a vysvětloval jim, proč je nutné hlasovat pro palestinskou státnost.
Tony Karon k hlasování v OSN v týdeníku Time konstatoval, že „bez ohledu na to, jak silná bude americká podpora Izraeli, nemůže zabránit tomu, aby se Izrael kvůli svému postoji k palestinské otázce nepropadal do stále hlubší mezinárodní izolace." Naopak, americká bezpodmínečná podpora Izraeli vše jen zhoršuje, protože mu dává pocit nedotknutelnosti a beztrestnosti, což se nyní projevuje například v eskalaci vztahů s Tureckem. A Clarence B. Jones v Huffington Post dodává, že americká podpora Izraeli může být sice široká, ale ve skutečnosti rovněž i velmi tenká. Významné americké domácí finanční potíže, které omezují ekonomickou a zdrojovou moc Spojených států, mění dynamiku na Blízkém východě, kde si USA s Izraelem ještě donedávna mohly dělat, co chtěly. „Dříve nebo později se tento vztah promítne i v americké domácí politice," konstatuje s tím, že i Demokratická strana si bude muset vybrat, zda podporovat demokracii, nebo apartheid. Všem současným Hlavním hráčům izraelsko-palestinského konfliktu, ať už v Ramalláhu, Tel Avivu nebo Washingtonu, navíc hrozí, že se pod tlakem vývoje situace na Blízkém východě a tamního „arabského probuzení", které se nevyhýbá ani Palestincům, propadnou do nicotnosti. (Mimochodem, proizraelská skupina v Minneapolis přiznala, že monitoruje pohyb místního člena Sněmovny reprezentantů Keithe Ellisona, kterého Izrael označuje za nepřátelsky orientovaného).
A Carlo Strenger v Haarecu mimo jiné píše: „Září může přinést smrt řešení na základě dvou států — a státu židovskému… Co se stane, až Palestinci zjistí, že záříjové uznání jejich státnosti v OSN v běžném životě nic nezměnilo, že se židovské osady dál rozrůstají a okupace pokračuje? (…) Všechny ty izraelské zákony (inspirované krajně pravicovými kolonisty) nenabízejí odpověď na jednoduchou otázku, jak si může stát s bezmála 40 procenty palestinského obyvatelstva uchovat židovský charakter demokratickými prostředky. Netanjahu tak může odejít do historie jako muž, který nejenže zabil možnost dvoustátního řešení, ale i sen o Izraeli coby demokratické vlasti židovského národa, který prý tolik brání."
Americký univerzitní profesor na penzi Larry Toenjes si včera ve Středozemním moři, přesně na místě izraelského útoku na americkou loď USS Liberty, připomněl smrt 34 amerických námořníků. Útok se odehrál 8. června 1967.
Syrská opozice žádá vyslání mezinárodních pozorovatelů, kteří budou sledovat dodržování lidských práv a zabrání dalším útokům armády na civilisty.
Tak jo, už musím jít pracovat. Mějte se!
Převzato z Literárek
