O Mojžíšovi z nebiblických pramenů

Reklama


Mojžíš je nejtajemnější a nejzáhadnější postava Starého zákona a židovských dějin vůbec. Pokusme se tuto postavu alespoň trošku odtajnit. Shrnu velice stručně, o čem jsem psal v první části. Byl to velký ale neúspěšný vůdce Izraelitů. Podařilo se mu sice vyvést židovský národ z egyptského zajetí, ale do země zaslíbené, do země Kenaánské, do Palestiny, se mu proniknout nepodařilo. Dle všeho byl zavražděn a na jeho místo nastupuje Jozue, který jeho dílo dokončí. Mojžíš podle tradice dal Židům Zákon, tak zvaný Dekalog, platný do dnešních dnů. Popsal jsem dvě verze jeho zavraždění. V tomto dnešním povídání to bude třetí verze, o které si myslím, že bude nejpravděpodobnější. Dejme se tedy do toho.

Nejdříve proberme některé hypotézy o existenci osoby Mojžíše. Jedna z nich praví, že Mojžíš je mytologická postava a ve skutečnosti vůbec neexistoval. Jako důkaz se uvádí známý fakt, že veškeré židovské zákonodárství je pouze přejaté zákonodárství starších vyspělých civilizací jako např. Egypta, Babylonu a Asýrie (viz např. Chammurabiho zákoník). A aby to vypadalo, že přece jen Židé něco vymysleli sami, tak to přiřkli Mojžíšovi. Je to docela zajímavá hypotéza a vcelku bych s ní souhlasil. Samozřejmě to může být pravda. Ono totiž žádné naprosto průkazné materiály, doklady, dokumenty, neexistují. Stejně tak jako u Jehošuy nelze udělat definitivní závěr o jeho existenci či neexistenci, tak u Mojžíše jsou to také pouze dohady, které nelze definitivně prokázat. Já osobně ale musím tuto hypotézu zavrhnout, protože bych neměl dál o čem psát.

Další vcelku přijatelná hypotéza je o Jozuovi, nástupci Mojžíše. Je založena na faktu, že v době dobývání města Jericha už vlastně Jericho neexistovalo, tedy nebylo co dobývat. Tento fakt průkazně dokázali archeologové a vypadá to na fakt naprosto nezpochybnitelný. Takže jaké řešení se nalezlo? Jednoduché. Jozue žil o pár století dřív než Mojžíš, Jozue žil v době, kdy Jericho bylo kvetoucí město a archeologové skutečně zjistili, že město bylo zničeno nějakým dobyvatelským nájezdem. Samozřejmě by to znamenalo, že semitské kmeny dobyly „zemi zaslíbenou“ o pár století dříve, něž se obvykle uvádí. A je to docela možné a jak uvidíme v dalším povídání, nikterak odporující Bibli. Kniha Jozuova není knihou historickou v pravém slova smyslu. Kniha neměla účel kronikářský, nýbrž ideologický, náboženský. V tom případě by bylo naprosto logické spojit dohromady Jozua a Mojžíše, i když mezi nimi byl rozdíl několika staletí.

Stačí se podívat na české dějiny, postava prvního a posledního Přemyslovce nám v podstatě splývá, přitom každý měl naprosto jiný historický úkol. První Přemyslovec zakládal říši, poslední Přemyslovec mohl říši pouze udržovat, to jest zdokonalovat zákony. A jsem si jistý, že většině národa, včetně vysokoškoláků, první a poslední splývá v jedno. U pisatelů knihy Jozue to bylo něco podobného. Věděli, že zákony se přijímaly postupně tak, jak se Izraelité civilizovali, že by najednou, v nějakém přesně určeném roce, byly přijaty civilizované zákony, tož to je přece nesmysl. Ale protože pisatelé knihy Jozue žili o tři, čtyři století později, nebylo pro ně nějak problematické přiřknout titul zákonodárce Mojžíšovi. A proč tam nepřidat ještě Jozua? Vždyť to patří jakoby k sobě. Já mám raději historii a musím chtě nechtě rozlišovat věci náboženské od historických. Ale zase, jako v první hypotéze, pokud oddělím Jozua od Mojžíše, musel bych zrušit a popřít moje dřívější vyprávění. To ale nehodlám udělat. Nechám Mojžíše a Jozua pospolu. Samozřejmě, že to nebude historicky „pravdivé“, ale na tom přece zase tak moc nezáleží, no ne? Vždyť místo Mojžíše si můžeme dosadit úplně jinou postavu a místo Jozua také. Nějaké postavy či osobnosti, které obracejí běh světa jiným směrem patří stejně do oblasti fantasie, tedy také do mytologie. Vyprávět a mluvit o Mojžíšovi je úplně na stejné úrovni, jako mluvit a vyprávět o praotci Čechovi. Akorát ten Mojžíš je na daleko vyšší úrovni než praotec Čech. U Mojžíše jde o morální otázky a o otázky náboženské. U praotce Čecha jde o co? Že přišel do země oplývající strdím a mlékem, která byla liduprázdná, a tak vznikl český stát.

No a co teď? Jestli Mojžíš existoval nebo ne, je v tomto případě lhostejné. Jestli byl Jozue jeho bodyguard a nebo žil o pár století dřív, je taky lhostejné a nedůležité. Jenomže abychom se dostali o kousek dál, musíme vzít za předpoklad, že Mojžíš a Jozue skutečně žili, a to tak, jak jsem to popsal ve svých dřívějších povídáních. Berme za fakt, že Mojžíše zavraždili kněží při vzpouře, případně byl atentátníkem Jozue. To už nikdo nijak nepotvrdí, ale ani nevyvrátí.

Moji třetí verzi povídání o Mojžíšovi musím, i když se mi to nijak moc nelíbí, začít trochou historických faktů. Jinak to holt nejde, jinak by to bylo později nesrozumitelné. Musíme se porozhlédnout po tehdejším světě.

Dnes se mluví o jakési globalizaci, o jakési globální vesnici a podobné řeči. Tehdejší svět byl totiž daleko „globálnější“, než je ten dnešní. Existovala sice Čína a Indie, ale jediný dopravní prostředek byla pěší chůze, takže Čínu a Indii můžeme klidně vynechat, tyhle civilizace se prostě neznaly, nevěděly o sobě, stejně tak nevěděly nic o civilizacích na americkém kontinentě. Celý svět, ten naprosto „globální“ svět, byl svět Egypta a civilizací kolem Eufratu a Tigridu. Jinde žili pouze lvi, jak ještě před dvěma tisíci lety psali na mapách Římané. Evropa, to bylo tehdy něco, jako je dnes Sierra Leone či Timor. Bylo to cosi naprosto nezajímavé, zaostalé, barbarské, primitivní, prostě k ničemu, ani Keltové tady ještě asi nebyli. Zato takové Jericho, dle archeologů nejstarší město světa, založené v pátém či čtvrtém tisíciletí! před. K., tož to bylo cosi! Když člověk čte archeologické výsledky, tak sedne na zadek a nevěří tomu. Třeba jenom to, že hradby byly tak rozlehlé, že na nich mohly být postaveny domy na bydlení. Hradby byly postaveny z kyklopských kvádrů (Stonehenge v Anglii jim tedy bylo známo o pár tisíciletí dřív!). Před hradbami byl hliněný val do hloubi více než 20 metrů a byl k hradbám v úhlu 35 stupňů a hradby byly vysoké 11 metrů. Povrch byl pokryt sádrovou vrstvou, takže nešel slézt. Chtěl bych vidět člověka, který by lezl po skluzavce vysoké třicet metrů, a to se předpokládá, že by měl nějaké zbraně, aspoň klacek. Přesto bylo toto „nedobytné“ město mnohokrát zničeno a srovnáno se zemí. Je to málem neuvěřitelné, ale vědci nezvratně dokázali, že v tom a v tom století bylo město vypáleno, srovnáno se zemí, pak několik staletí neexistovalo a znova a znova, pořád dokola. (Viz knihy o této záležitosti.)

No a když například toto město lehlo popelem, tedy bylo dobyto, a to před čtyřmi tisíci let před n.l. (ode dneška je to už 6 tisíc let), tak musíme uznat, že ti dobyvatelé nebyli jenom tak nějací neschopní barbaři, museli to být holt frajeři. Skočme tedy do let 1710 až 1580 před n.l., kdy Egyptská veleříše už trvala jedno a půl tisíciletí, a kdy tuto říši ovládli na 150 let Hyksósové. Hyxósové či také Hykšasové – vládcové cizích zemí, nebo také pastýřští králové. Byla to směsice Churrijců, Hetitů a Semitů. Abych byl přesný, ovládli jenom Dolní Egypt, tam kde je Nilská delta. A k tomuto „dobývání“ velice bohaté země se přidaly i jiné kmeny, mezi nimi i Hebrejové, vždyť to byly kmeny příbuzné. Za této situace se Josef, syn Jákobův a Ráchel, velice snadno mohl stát jedním z nejvyšších úředníků v dobytém Egyptě, proč by ne? Jenomže tato okupace po 150 letech skončila, Hyxósové byli vytlačeni a rozplynuli se v moři národů starého Orientu. V Palestině žily semitské kmeny jako např. Keneánci, Amorijci, Aramejci a i Féničané se přiřazují ke Keneáncům. (Židé je tehdy posměšně nazývali „kramáři“.) O této hyxósské okupaci je dostatek dokladů, i když egyptští kronikáři se pokusili úplně vymazat jakékoliv zmínky o tomto obrovském ponížení egyptské velmoci. Těch 150 let neslavných dějin, tuhle historickou ostudu, se ale nepodařilo ututlat naprosto, nějaké zápisy se přece jen dochovaly. Kronikářské zápisy končí rokem 1730 před Kristem a znovu se objevují až zase po roce 1580 před Kristem. Pro současné historiky takováto mezera v dějinách byla docela nepochopitelná, když přece Egypťané si potrpěli na přesné zápisy všeho možného, když zapisovali i úplně bezvýznamné záležitosti. A teď 150 let mlčení! Egypťané dlouho před rokem 3 tisíce zavedli sluneční rok o 365 dnech, měsíc měl 30 dnů, plus 5 svátečních dnů navíc ke konci roku. Farao Menes sloučil Horní a Dolní Egypt ve veleříši roku 3.300, dle některých badatelů až roku 2.900 před n.l. A teď tak obrovská a nejsilnější veleříše padne pod náporem barbarů, kteří ještě ani neznají písmo, no, není divu, že o tom nechtěli zanechat nějaké doklady. My si přesto dnes můžeme přece jen přečíst některé zápisy:

Královské sídlo bylo dobyto během hodiny. Nuzáci vzali faraóna do zajetí.

Z královských komnat vyhnali dvořany, úředníky pobili a pobrali všechny dokumenty.

Žebrák se stal majitelem bohatství, dříve si nebyl schopen opatřit ani sandály, dnes je majitelem pokladů.

Knížecí děti se zabíjejí o stěny, všichni utíkají z města. Ten, kdo neměl kde složit hlavu, má dnes lůžko. Ten, kdo neměl ani člun, má dnes vlastní koráb. Ten, kdo neměl ani kousek chleba, vlastní sýpky. Ten, kdo kdysi spával bez ženy, protože byl chudý, má dnes dámu ze šlechtického rodu.

Tito barbaři ale nepřinesli jenom zkázu, naučili například Egypťany používat koně a sestrojovat válečné vozy. Za vlády Hyxósů byl sepsán matematický papyrus Rhindův! Po vyhnání Hyxósů vládne i faraon Echnaton (1377 až 1361 před n. l.), který provedl monoteistickou náboženskou reformu. To znamená, že zavedl kult a uctívání pouze jednoho jediného Boha. Takže nebyli to Židé, kteří „vymysleli“ jednoho jediného Boha, nýbrž Egypťané! Echnatonova reforma byla neúspěšná, protože kněží tradičního náboženství byli úspěšnější a své pozice si navzdory faraónovu úsilí nenechali vzít. Dle všeho byl Echnaton násilně sesazen a dokonce prý i zavražděn. V Egyptě nastává docela dlouhé období zmatků a oslabení říše nejméně na tři století. Egypt v tomto období neprovádí žádnou dobyvatelskou politiku, zabývá se pouze svými vnitřními záležitostmi. Proto také mohla v jeho blízkosti vzniknout ta slavná říše Davidova a Šalamounova. (Jakápak říše, oproti Egyptu to byla pouze malilinká říšička).

A ještě snad poslední data, ať jsme trošku v obrazu. Tvrdí se, že Abraham odešel z města Ur někdy v 19. století před n. l. Pak následovala generace Izákova a Jákobova. Jákobův syn Josef se stal v Egyptě vysoce postavenou osobností. Počítáme-li jednu generaci třicet, čtyřicet let, vyjde nám, že Josef byl v Egyptě o století později, než tam byl Abrahám, tedy v 18. století před n. l. Kdyby toto byla pravda, potom by byla v Bibli neuvěřitelně dlouhá doba, nejméně čtyři sta let, bez jakýchkoliv zápisů. Tato zarážející mezera se vysvětluje tím, že tak dlouho trvalo „egyptské zajetí“. O tom se ovšem dá velice úspěšně pochybovat. Puntičkářští egyptští kronikáři by s určitostí o tom něco napsali. Zachovaly se smlouvy s kdejakým nomádským kmenem čítajícím kolem stovky lidí, kde je přesně určeno místo k pobývání, výše poplatků, doba dovoleného pobytu a podobně, proč by se tedy neměla zachovat alespoň zmínka o Izraelcích? Zachoval se písemný záznam o chabirech, z čehož někteří badatelé usuzují, že šlo o Izraelity. Chabir je prý totožný s Hebrej. Není to ovšem pravda. Chabir je jednoznačně bezzemek, lupič, nájemný žoldnéř, cizinec. Hebrej tedy mohl být chabir, protože to není označení národnostní či kmenové, nýbrž jméno sociální skupiny. Některé egyptské fresky zobrazují otřesné siluety nomádů vyhladovělých na kost a kůži. Další fresky zobrazují klan semitských pastýřů vyjednávajících s egyptskými úředníky o pobyt v Egyptě. Většinou dostali povolení usadit se v nilské deltě a platit za to daně. Jistěže i některý kmen Hebrejců mohl dostat toto povolení. Ale že by se stal Josef vysoce postavenou osobností je naprosto v této době nepravděpodobné. Přece daleko rozumnější a pravděpodobnější hypotéza je, že Hebrejové přišli do Egypta společně s Hyxósy, byli to jejich příbuzní. A ještě o tisíciletí později se Josephus Flávius hrdě hlásil k tomu, že je potomek právě těchto Hyxósů, on, pravověrný Žid!

Tedy shrňme, co jsme se dověděli: Doba Josefova se dává všeobecně do souvislosti se vpádem Hyxósů kolem roku 1680 až 1580 před n. l. Někteří ji kladou dokonce do doby kolem roku 1365 za faraóna Amenofise nebo Séta (1318 až 1299). Odchod Židů z Egypta se klade do období faraóna Mernepta (1225 až 1215), kdy zuřila vzpoura Lybijců a také Semitů v Palestině. Já bych osobně dal přednost tomu, že do Egypta přišli spolu s Hyxósy a spolu s nimi byli i vyhnáni. S nimi také dobývali Palestinu, kde byli úspěšnější Izraelci, kdežto ostatní Hyxósové se v moři národů rozplynuli. Jistě, někteří Židé budou protestovat, že jsem jim vzal a zrušil půltisíciletí jejich historie, ale bohužel, jinak to nejde, jinak mi to nevychází.

Konečně se můžeme soustředit přímo na osobu Mojžíše. Co všechno o něm víme? Není toho moc, pouze to, co je o něm napsáno ve Staré Smlouvě. (Stará Smlouva = Starý Zákon, část Bible). Stručně to zopakuji. Židé žili v Egyptě a byli něco jako otroci či nevolníci. Když se Mojžíš narodil, platilo nařízení, že všechny židovské děti musí být ihned po narození utopeny, tedy pouze chlapci, dívek se to netýkalo. Mojžíšova maminka vložila chlapečka do vysmoleného košíku a pustila po řece Nilu. (Z tohoto příběhu vznikla i naše pohádka o Plaváčkovi.) Královská dcera košík vylovila a chlapečka vychovala na královském dvoře. Jednou, už jako dospělý muž, uviděl, jak egyptský dozorce nemilosrdně a krutě trestá nějakého Hebrejce. Ve spravedlivém hněvu onoho dozorce zabil. Z obavy, že bude potrestán za vraždu, utekl z Egypta k Midjáncům, což byli jeho příbuzní, potomci Abraháma a Ketůry. Žil u nich 40 let, oženil se tam s Midjánkou Cippórou. V osmdesáti letech se vrátil se svým bratrem Árónem do Egypta a vyvedl lid izraelský z egyptského zajetí do Arabské pouště s cílem dobýt a obsadit zemi zaslíbenou, to jest Palestinu. (Filištínští = Pelištim = Palestina). Chodil se svým lidem 40 let pouští sem a tam, ale obsadit zemi se mu nepodařilo, to dokázal až jeho nástupce Jozue. Když Mojžíš dosáhl 120 let, byl zavražděn, neboť jest psáno: Nepohasly oči jeho, aniž síla odešla od něho. Nebo také jiný překlad: Třpyt v očích jeho nepohasl a zemřel v plné tělesné síle. Kdo ho zavraždil, to se v Bibli neuvádí, nepíše se ani o místě jeho posledního odpočinku, přitom hroby Abraháma a dalších patriarchů jsou určeny přesně. Pak je ještě v Bibli uvedeno, že Mojžíš častokrát rozmlouval s Bohem, a že ten mu nadiktoval Dekalog, což je ono známé Desatero přikázání. No a to je tak zhruba vše podstatné o Mojžíšovi. Pokusme se z této pohádky, legendy, či mytologického příběhu vydolovat, vybrat alespoň něco reálného, realistického, něco odpovídajícího skutečnosti.

Onu pohádku o Plaváčkovi musíme vynechat, ale můžeme připustit, že vyrůstal v prostředí nějaké vysoce postavené rodiny, kmene či klanu. Dostalo se mu perfektního vzdělání, dokladem může být onen Dekalog připisovaný jeho osobě, ale hlavně zákony, zákazy a příkazy popisované ve Staré Smlouvě na několika stovkách stránek. Byl to dokonale propracovaný právní systém, který do nejmenších podrobností detailně předepisuje, co se smí a co se nesmí dělat. Ortodoxní Židé se tím řídí do puntíku přesně až dodnes. (Je to zákoník nejméně pětkrát starší než anglická Magna charta!) Samozřejmě, že tento právní systém vznikal po dobu několika staletí, až byl kodifikován definitivně někdy v osmém století před n. l., tedy až za čtyři století po Mojžíšovi. Zajisté, nejsnadnější způsob bylo přiřknout autorství Mojžíšovi, dostalo to takový punc vznešenosti.

Dále mu musíme upravit věk, tedy to stáří 120 let. (40 let v Egyptě, 40 let u Midjánců a 40 let putování na poušti! Krásná periodizace života to ale je, že?) Jistě, teoreticky je možné, že se někdo někde někdy na světě dožil 120 let, ovšem prakticky je to skoro nemožné. Já bych se přikláněl k polovině uvedeného počtu, to jest k šedesáti letům. Je přírodním zákonem, že po šedesátce rapidně ubývá jak tělesných tak duševních sil a nevím, proč bychom měli u Mojžíše dělat výjimku. Navíc, kdoví jakým způsobem ve dvanáctém století před Kristem počítali roky. Že by byly hebrejské kmeny oplývaly vynikajícími hvězdáři a matematiky, není nikde doloženo. Co když počítali za rok dobu březosti ovcí? To je právě půl našeho roku. Řídit se ročními dobami nešlo, protože jaro, léto, podzim a zimu míváme pouze u nás v mírném zeměpisném pásmu, nikoliv v subtropech. Ať je tomu jakkoliv, věk 120 roků je nesmysl, a těch šedesát je docela přijatelné.

Dalším jakoby „důkazem“ je nepopíratelný fakt, že v historii nenajdeme zakladatele nějaké říše, který by byl stařečkem. Dobyvatelé a zakladatelé říší byli vždycky bez výjimky mladíčci (viz Alexandra Velikého, Napoleona…) Starci u moci a vlády vždy jenom říši udržovali. „Ze sedla koně lze dobýt velikou říši, ale ze sedla koně nelze říši vládnout“, to jest udržet ji a řídit ji. Tohle můžeme vztáhnout i na Mojžíše. Když utíkal z Egypta v čele Izraelců, mohl mít něco mezi třicítkou a čtyřicítkou, tedy úplně ideální věk. Ale když se mu nepodařilo dobýt Palestinu, když bloudil oněch „čtyřicet“ let pouští, zestárl a už neměl šanci. Ono dobývat zemi zaslíbenou čtyřicet let, je skutečně veliký debakl. Já si myslím, že bohatě stačilo takových pět, nejvýše deset let neúspěchů k tomu, aby byl důvod k zavraždění neschopného vůdce a k nastolení někoho mladšího, energičtějšího.

Abychom mohli přiznat Mojžíšovi vysoké společenské postavení, tedy to vychování na královském dvoře a jeho neobyčejné vzdělání v egyptských vědách, musíme znovu skočit o skoro dvě století dozadu, do doby vpádu Hyxósů do Egypta. Tento vpád si nemůžeme představovat jako nějakou z jednoho centra vedenou válečnou akci, kdepak! Byl to prostě vpád neorganizovaných tlup barbarů. Co si kdo uloupí a ukradne, to je jeho. Přirovnal bych to k situaci po pádu Římské říše, byl to prostě zmatek, zmatek, zmatek. Sice Římská říše už sama o sobě byla v třetím až pátém století našeho letopočtu v rozkladu, takže se stala snadnou kořistí kohokoliv, kdo přišel, ale Egypt nebyl v rozkladu, to byla říše naprosto konsolidovaná a nikoliv v úpadku. Hyxósské kmeny určitě náhodou, nikoliv cílevědomě, hned napoprvé obsadily královské sídlo a země se ocitla bez vedení a velení a tudíž se stala taktéž snadnou kořistí každého, kdo se k tomu přichomýtl. Tuto příležitost si samozřejmě nenechal ujít Abrahám se svým početným potomstvem a příbuzenstvem, přidali se a bohatě se jim to vyplatilo. Řekněme si ještě znovu příběh Abrahámův, ale zbavený mytologických prvků.

Otec Térach měl tři syny: Háráma, Abráma a Náchora. Nejstarší Hárám zemřel předčasně a zanechal potomka Lota. Abram si vzal Sáraj, svoji nevlastní sestru, která však byla neplodná. Térach byl váženým občanem města Ur, jeho dům stál pod hradbami. Samozřejmě, že měl mnoho dobytka, ale on sám se zabýval obchodem, pastevce u sebe pouze zaměstnával. Kdo z potomků a příbuzných nebyl schopen obchodovat, byl odeslán ke stádům, což je velmi rozumné řešení. Město Ur stálo už nejméně tisíc let před narozením Abráma a jeho zikkuraty byly slavné a známé i v Egyptě pyramid. Abram se věnoval obchodu a cesty do Egypta a zpět znal zpaměti. Znal samozřejmě kolegy obchodníky z jiných zemí. Na obchodě se dá snáze zbohatnout než pastvou, což ovšem neznamená, že by Abrám pohrdal dobytkem, vždyť dobytek je docela dobrý obchodní artikl, docela slušné platidlo. Ale Abrám nebyl jenom „koňský handlíř“, kdepak, byl to obchodník na vysoké úrovni. Když jsem se dočetl, že Sáraj byla ve faraónově harému a že faraón dával na oplátku Abrámovi mnoho darů, takže měl mnoho ovcí, dobytka, oslů, sluhů a služebnic, oslic a velbloudů, a že později zase byla Sáraj v Abímelechovu harému a že zase Abrám dostal dary, tak přece z toho naprosto jasně vyplývá, že Abrám byl dodavatelem krásek do královských harémů. Musel být velice ctěn a musela mu být poskytnuta naprostá bezpečnost a ochrana, vždyť to bylo v zájmu králů. A to, že Sáraj odešla do faraónova harému a měla 65 let a v Abímelechovu harému už měla dokonce 80 let, to vůbec neznamená, že by ona sama byla v harémovém pracovním poměru. Muž do harému přístup neměl, tudíž musela jít domlouvat „kšefty“ samotná Sáraj.

Abrám byl typický beduínský šejk, nepředstavitelně bohatý. Když se dověděl, že Hyxósové „jedou“ na bohatý Egypt, rozhodně si myslel, že jim Egypťané dají na prdel a s určitostí se první vlny nájezdu neúčastnil. Vždyť tam měl obchodní zástupce, všelijaké známosti, styky a pod. Ovšem, když se ke svému překvapení dověděl, že Egypt padl, neváhal ani na okamžik. Přece nemůže ztratit tak výnosný obchod! A máme Abraháma v Egyptě a je to docela logické a pravděpodobné. Abrám má oproti Hyxósům obrovskou výhodu, zná totiž Egypt, zná vlivné úředníky, ví na koho se má obrátit, ví, kde je a kde není bohatství. Navíc, a to je to neuvěřitelné, je s Hyxósy spřízněn! Potom může někdo tvrdit, že mu Pán Bůh nepomáhal? Takové neskutečně obrovské štěstí se dá vykládat pouze jako přízeň Boží, že? Po prvních letech loupení, ničení, vraždění apod. se situace nutně musí „znormalizovat“. Nutně musí nastoupit někdo, kdo uvede, kdo dá chod státu jakž takž do snesitelného řádu. No a tou osobností byl Abrámův vnuk Josef. Abrám tuto funkci nevzal, protože dal přednost obchodu, vnuk to přece zvládne, navíc všichni ví, že je to můj vnuk, a co řeknu … atd., atd.

Po sto padesáti letech byli už všichni bývalí dobyvatelé zcivilizovaní, to znamená, že se stali domorodci a splynuli s původním obyvatelstvem. Z počátku možná byli na vedoucích funkcích, ale časem se prosadili, tak jako vždycky, odborníci bez ohledu na kmenovou příslušnost. A když faraón Horního Egypta přišel „osvobodit“ Dolní Egypt, vůbec mu nešlo o to, aby vyhnal všechny cizince (jak ostatně zjistit po 150 letech, kdo je cizinec a kdo ne? Kdo je poloviční cizinec, kdo čtvrteční cizinec, kdo je cizinec jenom z 10 %? A koho vyhnat a koho ne?). Faraónovi šlo pouze o to, udělat v říši pořádek, to jest zpřehlednit dohled a vybírat pravidelně daně. Vyhnáni (spíše zabiti) byli pouze ti, kteří se faraónovi odmítli podřídit. Vyhnáním všech by si pouze zmenšil, snížil příjem z daní a tak padlý na hlavu nebyl. Ostatně o ty obrovské masy bezejmenného obyvatelstva se nikdo nikdy nezajímal, šlo jenom o lidi bohaté, vlivné, důležité, a těch bylo stejně tehdy, jako je jich dnes, to jest maximálně 10 %. Zajisté, že spousta Hyxósů a těch, co s nimi jakoby kolaborovali, odešla z Egypta a usadila se tam, kde jim to poměry dovolily, někteří se usadili i v Palestině, jsou o tom písemné doklady. (Jericho mohlo být vydrancováno právě v této době, tedy v době vyhnání Hyxósů z Egypta. Ale taky to mohlo být o těch 150 let dřív, když do Egypta šli, to vzali Jericho jako boční fušku.)

A co Hebrejové? Co potomci Abráma? Víme, že vyvražděni nebyli, že ani vyhnáni nebyli, akorát jim bylo ztíženo živobytí, dostali pořádné daně, aby si zapamatovali, že Egypt je suverénní stát, a příště, aby si dali pozor. (Židé si pozor nedali a všechno to, co nashromáždil později Šalamoun, si Egypťané vzali a navíc jim zase nasadili pořádné daně, a z toho se už nikdy později Židé nevzpamatovali.) Jenomže jak už to bývá, náboženství zůstalo dál, kněží zůstali přes všechny převraty a zmatky nadále u moci. Taktéž pořádný úředník není k zahození. Že dříve sloužil jinému pánovi? To přece nevadí, důležité je, že sloužil dobře, to jest bude sloužit dobře i nám. A do této doby můžeme lehce a klidně zasadit příběh Mojžíšův.

Vyhnání Hyxósů roku 1580.

Echnaton vládne 1377-1361 (16 let vlády).

Árón s Mojžíšem žádají faraona Mernepta o propuštění za jeho vlády 1225 až 1215.

Od vypuzení do Echnatona uplynulo 203 let.

Od Echnatona po Mernepta 136 let.

Od příchodu Hyxósů po Mernepta to dělá celkem 1.730 – 1225 rovná se 505 let egyptského zajetí.

Pokud bereme zajetí až od vypuzení Hyxósů, dělá to pouze 1580-1225=355 let, takže si můžeme vybrat, co bylo zajetí a co nebylo. Ale těch 150 let okupace nemohlo být přece zajetí!

Mojžíš vyvádí lid ze zajetí, když mu bylo 40 let. To ovšem znamená, že se narodil roku 1265!

Připadám si jako arcibiskup Usher, když počítal datum Stvoření světa. Má to ostatně srovnatelnou historickou pravdivost, myslím ten Usherův výsledek a i výsledek můj. Obojí je nesmyslná hříčka.

Teď už mi nezbývá, než popustit uzdu fantasii a vyprávět „skutečný“ Mojžíšův životopis, podepřený, tedy zdokladovaný, údaji uvedenými v Bibli. Bude to kvazivědecká práce, jak totiž „vědecky“ zdokumentovat životopis postavy, která ve skutečnosti třeba ani nežila? Ale za pokus to každopádně stojí.

V době života Mojžíše existovala Egyptská veleříše už jedno a půl tisíciletí! Jen málokterá civilizace žila déle. O nějakých Řecích či dokonce Římanech se ještě další tisícovku let nemluvilo, neexistovali tehdy totiž. A když o těch tisíc let později navštívil Egypt Platón (snad největší postava antiky a Evropy až do dnešních dnů), tak k němu nějaký pro nás dnes anonymní egyptský kněz s takovou vlídnou shovívavostí pronesl: „Vždyť vy, Řekové, jste ještě takové děti.“

Egyptské náboženství bylo dokonale propracovaný systém, dokonce se odvažuji tvrdit, že bylo dokonaleji propracováno než naše křesťanství. Ovšem mým cílem není popisovat náboženský systém Egypťanů. Musím se ale o onom náboženství malilinko zmínit v souvislosti právě s Mojžíšem. Abych o tom nemluvil příliš dlouho, hned prozradím, že Mojžíš byl hluboce vzdělán v egyptských vědách, jak uvádí Bible. Co to znamenalo? Byl egyptským knězem. Co s tímto faktem ale uděláme? No, úplná kouzla! Už jenom to, že mohl se svým bratrem Árónem předstoupit před faraóna, a to dokonce několikrát, je dokladem toho, že oba byli vysokými hodnostáři u faraónova dvoru. Farao byl božská osoba a jenom tak kohokoliv k sobě nenechal předstoupit, ne tak s jakousi žádostí (nikoliv s prosbou!). Árón a Mojžíš faraóna žádali, aby dovolil odejít lidu izraelskému, neprosili, nýbrž žádali a dokonce hrozili. Dle všeho vůbec nešlo o nějaké povolení k odchodu, ale o souboj dvou křídel či dvou frakcí nebo dvou směrů na faraónově dvoře. A protože rádci ve věcech státnických byli kněží, jednalo se o rozkol mezi nimi. Která frakce, který náboženský a tudíž i politický směr vyhraje, o to šlo, o nic jiného. Teď šlo o to, kdo získá faraónovu přízeň a kdo se stane vládnoucí a rozhodující mocenskou silou. Tyhle rozkoly, tahle schizmata známe běžně i z dějin křesťanské církve a není důvodu nepředpokládat, že v Egyptě to bylo na chlup stejné. Boj o moc se od těch dob nezměnil, jenom snad má jiné formy, ale když na to pohlédneme blíže, je to skutečně na chlup stejné.

No a zkusme zjistit, jakými prostředky, tedy jakými „idejemi“ se protivné strany snažily zvítězit. Tradicionalisté, či snad také konzervativci, nechtěli nic měnit, vše má zůstat při starém, nanejvýše to nějakým způsobem modernizovat. Protože Farao je Bůh a Bohem musí zůstat nadále, kvůli tomu se mu staví přece pyramidy atd., atp. A aby také i obyčejný lid měl jakýsi podíl na nesmrtelnosti, na onom „životě po životě“, tak za celkem nepatrný peníz si tento posmrtný život mohli také zaopatřit, sice ne tak bohatý jak faraón, ale pouze takový, jaký si byli schopni zaplatit. Proto musí i nadále zůstat kočka, šakal, ovce, koza, had, krokodýl, ptáci, brouci a jiná zvířena, posvátnými. Kdybychom to zrušili, z čeho bychom žili? Z čeho bychom stavěli chrámy? Komu bychom předváděli provádění náboženských obřadů? (Náboženská zajímavůstka a přímo lahůdka: při náboženských obřadech byla prováděna běžně rituální soulož se zvířaty! To nedělali ani v antice, a jaké jiné zhovadilosti v Řecku a Římu prováděli, na toto si přece jen netroufli.) Prostě a jednoduše: vznikla by nepředstavitelně vysoká nezaměstnanost kněží, tedy rušila by se kněžská pracovní místa.

Kněží byli neobyčejně vzdělaní, takže se mezi nimi našlo docela dost bojovníků za pravdu, tak jako vždycky, a říkali: „Vždyť je to blbost, krávovina, je to ohlupování, žijme konečně v pravdě …“, však to dobře známe ze současnosti, nač to popisovat dál. No a k jakému řešení přišli? K úplně stejnému, k jakému přišla církev katolická o tři tisíce let později. Ono také jiné řešení není. Těch, co chtěli žít v pravdě, někam odklidili, stačilo do malilinké svatyňky někde na okraji říše. Rychle ho ta touha po životě v pravdě přešla, pokud totiž neprováděl ony nesmyslné obřady, umřel hladem.

Kněží se samozřejmě také dělili do kast, či tříd, či stupňů zasvěcení. (Ano, úplně stejně jako dnes: obyčejný farář, biskup, kardinál, papežský úzký kroužek, samotný papež s poradci, jenom tomu tehdy jinak říkali.) (Napadlo mne i toto: lid, řadoví členové strany, vedoucí stranických organizací, vedoucí vedoucích – tzv. grémium strany, předsednictvo strany, předseda strany. Ono vždycky to nemusí být jenom náboženství, že?) Mojžíš ovšem musel být v tom „úzkém papežském kroužku“ či v „předsednictvu strany“. Teď ovšem nemůžeme učinit závěr, že chtěl zachovat staré pořádky, či zda chtěl žít v pravdě. Je ostatně z hlediska historie lhostejné, jaké stanovisko zastával, stejně nevíme, kdo v tomto sporu zvítězil. Víme jenom, že na faraónský stolec nastoupil ten mladíček Echnaton (1377 až 1361). Vládl pouze 16 let, pak byl odstaven, ba dle všeho zavražděn. Nadělal v říši obrovskou paseku, to víme jistě. Jinak by ho taky nezavraždili. Co mu mohli nakukat asi ti, co chtěli žít v pravdě? Řekli mu z našeho hlediska úplně stejný nesmysl, jako nám připadá ten opačný. Totiž: „Echnatone, jsi Bůh, jedině Ty můžeš být nesmrtelný. Aby byl nesmrtelný nějaký feláh rýpající se k hnoji, to by byla pro Tebe přece urážka. Jen si představ, že i po smrti by ses musel stýkat s těmi podlidmi, vždyť jenom pohled na ně by znesvětil Tvoji velikost.“ No a Echnaton, jistý si svou božskostí, na to naletěl, zrušil všechna ostatní náboženství a obřady a nařídil ponechat jediné, to jest oslavování jediného Boha – sebe. Samozřejmě, že teologové to vědeckým způsobem (a složitými teologickými konstrukcemi) dokazovali tak, že to nemělo chybičku, že to bylo absolutně bez kazu.

Povšimněme si, jaké to mělo obrovské důsledky. Veškerou moc na sebe strhl Echnaton se svými poradci. Ostatní kněží se stali neplnoprávnými služebníky a o jejich samostatnosti, a tedy o získávání finančních prostředků pro sebe, nemohlo už nadále být řeči. Musíme si uvědomit, že chrámy v tehdejších dobách byly zároveň (a hlavně!) bankami, kde se soustřeďovaly gigantické finance. Chrámy disponovaly větším bohatstvím než samotný faraónův dvůr! Proto také kněží docela často měnili faraóny dle svého vkusu. Mladíček Echnaton si myslel, že zlomí jejich moc. Myslet si to mohl, že?

Teď se nám ale ukazují dvě možné varianty Mojžíšova postupu, či, jak je dnes velice módní říkat, Mojžíšovy hry. Buď byl zastáncem jednobožství a tudíž byl po zavraždění Echnatona na seznamu budoucích mrtvých, anebo byl onen konzervativec, co se postavil proti Echnatonovi a někde vskrytu přežil jeho řádění a stál potom mezi vítězi. Obě dvě varianty mají docela slušné zdůvodnění. Vždyť přece Mojžíšovi se přičítá, že prosazoval pouze jednoho Boha. Ale zase i naopak, Mojžíšovi se přičítá také modlářství, viz jeho měděného hada, kterého uctívali Izraelité ještě pět století po Mojžíšově smrti. Až teprve Chizkija (Ezechiáš 721-693) zničil tohoto Mojžíšova měděného hada, kterému se Židé klaněli, okuřovali ho kadidlem a nazývali ho „Nechuštán“.

Jenomže je tu malej lapsus. Uvádí se, že Árón s Mojžíšem šli o propuštění žádat faraóna Mernepta (1225 – 1215), a to už od smrti Echnatona uplynulo 136 let! Co s tím? Jednoduché vysvětlení a pro Mojžíše dokonce důstojnější. Přece bylo by docela nedůstojné vůdce takového formátu, aby utíkal z Egypta buď při nástupu Echnatona, to v tom případě, že byl konzervativec, anebo že by útěk uskutečnil po jeho zavraždění, to v tom případě, že by byl Echnatonovým poradcem. Že odešel velice důstojně až o století později, má příčinu tuto: Tak jako názory na jednobožství Echnatona nespadly z nebes, tak vítězství konzervativců nebyla taktéž nějaká jednodenní záležitost. Z egyptských papyrů víme, že teologický problém jednoho boha řešily špičky kněžské hierarchie snad hned od vzniku Egyptské říše. Mají o tom plno traktátů, některé jsou nám dodnes nepochopitelné, i když samozřejmě písmo je rozluštěno, texty přečteny, ale přesto nám nějaký smysl nedávají, my ten smysl prostě nedovedeme vyčíst, ač pro tehdejšího kněze to bylo naprosto srozumitelné. (Ostatně, dejme přečíst Obecnou teorii relativity komukoliv, kdo nemá matematické vzdělání, nepochopí oč jde, ač je to napsáno jakoby po lopatě a každý maturant z matematiky to čte jako běžný novinový text. Jsou pokusy o výklad i těch papyrů, ale nemůžeme dodnes s jistotou tvrdit, že tomu tak bylo ve skutečnosti.) Prostě, civilizace, která měla v době Mojžíšova odchodu už dva tisíce let trvání za sebou, nemohla být primitivní. (Naše civilizace má za sebou teprve tisícovku a jak si o sobě myslíme, že jsme chytří, vydržíme ještě další tisíciletí? Toť veliká otázka! Kdo je potom primitivnější?)

A že se kněží i na vrcholku náboženské pyramidy mezi sebou přeli, to je snad samozřejmé. A že to bylo většinou kvůli politickým otázkám je nabíledni. No a politické otázky můžeme zjednodušit na otázky finanční, oč šlo i tehdy, byly peníze, stejně jako i dnes a jako vždycky. Takže je nám jasné, že problém, na které straně stál Mojžíš, je problémem pouze zástupným a nedůležitým. Když se tak dívám na to napsané, říkám si, že to povídání o náboženství je tu vlastně zbytečné, nadbytečné, a že jsem měl hned napsat: Mojžíš byl zločinec, ukradl chrámový poklad a zmizel na poušť a chtěl se usídlit v Palestině, ale tolik toho zase neukradl, aby to stačilo na zakoupení země zaslíbené, a bylo by to, co vlastně o tom dál kecat, není to zbytečné? Ale ta postava Mojžíše je tak kouzelná, že kecat o něm dál mi nepřipadá zbytečné.

Připišme tedy Mojžíšovi, že byl stoupenec Echnatona, to jest stoupenec jednoho jediného Boha. Jako inteligent věděl velice dobře, že to je vynikající ideologie, že se s tím dají ovládat nejen ubohé bezejmenné masy obyvatel, ale že je to docela účinné i k ovládání středních, a dokonce i vyšších vrstev. Když se to dobře podá, když se budou provádět řádná divadelní představení (tedy jinak řečeno, náboženské obřady), že je to bezkonkurenční nástroj k vládnutí. Proto (a napíšu to, schválně, i když se mnoho Židů bude cítit velice uraženo), proto Mojžíš převzal z egyptského náboženství snad všechno, a úplně do puntíku, skoro nic nezměnil, v tomto tedy vůbec nebyl originální. Vyjmenuji to všechno:

1. Archa úmluvy je stará egyptská záležitost, v tom nemůžeme vidět vůbec nic židovského!

2. Liturgický úbor židovských kněží je pouhou kopií úboru egyptských kněží! Ti ovšem měli oholenou tvář a vyholené vlasy. Zde Mojžíš musel z donucení okolnostmi ponechat plnovous a nestříhané vlasy. Jak taky provádět holení na poušti, kde se s každou kapkou vody musí úzkostlivě šetřit? To byla prostě nutnost. Kdyby se mu hned podařilo proniknout do Palestiny, určitě bychom dnes viděli židovské rabíny jako skiny. To je snad ta jediná povolená výjimka z egyptského náboženství.

3. V Bibli je ponechána (asi omylem, kdyby pisatelé Bible věděli, oč jde, určitě by to vymazali), tedy v Bibli je ponechána zmínka o tom, že Mojžíš měl na hlavě rohy býka. Vždyť to je jasný kult egyptského býka Apise.

4. Pouze jednoho Boha budeš míti. O tom jsem napsal dost, mělo by to postačovat.

Jelikož Mojžíš byl egyptským knězem, nutně musel mít oholenou tvář a vyholené vlasy. Plnovous v Egyptě se nasazoval umělý, a když se nasazovaly býčí rohy, určitě se nasadila i vlasová paruka. Že to ovšem prováděl takto i Mojžíš, je pouze moje domněnka.

Podívejme se na Mojžíše, jako by byl stoupencem mnohobožství, tedy dle Židů, jako by byl modlář. I pro toto tvrzení najdeme důkazy. Stačí uvést měděného hada (viz o něm už výše). Dále můžeme uvést, že jeho bratr Árón zhotovil modlu Zlaté tele. Kult býka uctívaly severní kmeny Izraele ještě po mnoho století a z toho vyplývá, že brácha Árón byl také veleknězem kultu býka, stejně jako Mojžíš.

Vraťme se ale znovu do Egypta, do doby, kdy se chystali Hebrejové odejít. Mojžíš pochází z kmene Levitů. Kdo to vůbec je ti Levité? Kněží! Ano, jsou to kněží. A to kněžství mají dědičné. Nejstarší syn z kmene (??? Z kmene? Co to píšu za blbost! Vrstva kněží či třída kněží a kmen? Ale jo, je to tak, Bible a všichni Židé dodnes považují levity za kmen Levitů. Mně je to sice divné, no, ale když jim to není divné, tak co nadělám, budu muset psát slovo Levité s velkým písmenem), tedy nejstarší syn z kmene Levitů se stával automaticky veleknězem. Veleknězem se do budoucna, tedy až do dneška, může stát pouze potomek Árónův. A moje otázka zní, proč ne potomek Mojžíšův? Vždyť Mojžíš je přece větší než Árón! Jak je to s potomky Mojžíše, to jsem se nikde nedověděl. Holt tatínek byl zavražděn, a tehdy bývalo zvykem vyvraždit celou rodinu, takže potomci Mojžíše byli „vymizeni“. Můžu prozradit, že Mojžíšův bratr Árón v tom prsty neměl, on totiž zemřel přirozenou smrtí ještě dříve, než byl Mojžíš zavražděn. Ale Árónovi synové v tom prsty měli! Však jinak by se nemohli stát veleknězi, no ne? Levijci prostě uchvátili veškeré nejvyšší hodnosti v národě. Proutek Árónův se zazelenal, kdežto proutky ostatních uschly. Prut Árónův byl uložen do Archy úmluvy. (Šlo tedy o přiznání dědičného úřadu kněžského!)

Ze slovníku jsem vybral výklad jména Mojžíš. Tedy Mojžíš, hebrejsky Mášúj, znamená „z vody vytažený“. Ovšem Móše znamená „z vody vytahující“. Toto staří Hebrejové sepisující Bibli s určitostí znali a vykládali to tak, že Móše vytahuje lid ze zahynutí do nového života. Ale! Egyptsky Mesu či Mose znamená „syn“. Například: Thutmose, Thutmesu a podobně. Podívejme se na další jména Levitů, jsou to typická jména egyptská! Pinchás, Chur, Hofni, Pasur, Putiel, Merari, Kašir, a další. Z toho lze vyvodit jediné, že totiž levité (či přece jen Levité?) byli egyptského původu a měli u Židů postavení vládnoucí a privilegované vrstvy. Když konečně obsadili Palestinu, levité (v Palestině už asi Levité, že?) nedostali přiděleno žádné území, ale dostali přiděleno 40 měst a ostatní je museli živit a platit desátky. Typická vládnoucí vrstva, zde o tom není nižádných pochybností. Proto taky dalších dvě stě let nemají krále, bohatě stačí na vládnutí sami levité, nač se s kýmsi dělit o moc.

Co tímhle vším chci dokázat? Jedno jediné, že Mojžíš byl Egypťan. Ještě jeden nepřímý důkaz navíc. Když Mojžíš mluvil k lidu, obracel se na Áróna a ten jeho řeč překládal do mluvy lidu srozumitelné. Mojžíš tedy mluvil jiným jazykem, než mluvili Izraelci. (Bible to zdůvodňuje tím, že koktal. Chtěl bych vidět koktajícího vůdce! Snad na nějaké estrádní veselici, to jo, ale jinak ne!) Mojžíš nebyl obřezaný, o tom více později. Další doklady už snášet nebudu, nanejvýše v závěrečných poznámkách snad něco ještě přibude.

Ale konečně můžu přistoupit k prozrazení, k vyřešení, Mojžíšova příběhu. A na to bude stačit jedna jediná věta: Při neustálých vnitropolitických zmatcích v Egyptě, kdy si kdekdo z vysoce postavených osobností nebyl jistý životem, bylo nejlepším řešením sbalit chrámový poklad, vzít s sebou otroky a zmizet ze země plné nejistoty a osobních bojů o moc a usadit se někde dál v bezpečí, v nějaké té zemi zaslíbené. Navíc šlo možná o život právě těm spřízněným Levijcům, možná svůj boj prohráli. Co na jejich místě udělá každý normálně uvažující člověk či skupina? Jedině to, co udělal Mojžíš a jeho druhové Lévijci. Hádanka je vyřešena, žádná záhada nezůstala, vše je srozumitelné a logické.


***


Disjecta membra

Je mi líto ponechat některé překrásné příběhy o Mojžíšovi a spol. jen tak, nenapsané. Z pohledu toho, co už je napsané, jejich krása a kouzlo ještě více vynikne. Sice už nevnesou skoro nic nového k mému pohledu na Mojžíše, ale přesto je přece jen uvedu. Bude to taková nesourodá směsice všeličeho, prostě rozmanitosti. (Disjekta membra, lat., doslovně „rozházené údy“. Říká se o díle, které je roztříštěné, netvoří souvislý celek.)

Finanční a obchodní společnost „Abram a synové“, společnost s ručením neomezeným, založil praotec Abram První někdy v 19. století před n. l. Bylo to něco podobného evropskému finančnímu domu například Fuggerů či Rothschildů. Tento finanční kolos měl hlavní, to tak zvané zakladatelské sídlo v městě Ur a své pobočky měl v dnešním Pákistánu, to aby měl blíže do Indie, další pobočka byla někde pod Kavkazem, tam přece odešli někteří synové Abraháma a Ketůry, a ta snad nejvíce prosperující byla v Egyptě. Další, samozřejmě už méně důležité(?) byly rozesety po celém tehdejším globálním světě. Zkrachovat Abram nemohl, i kdyby snad chtěl. Jednou rozjetá firma fungovala už jenom svou existencí. Finance a vůbec majetek, to vše bylo bezpečně uloženo v sejfech chrámů snad všech možných tehdejších náboženství. (Viz např. Ráchel mající menstruaci a sedící na bůžcích svého otce a sepsání smlouvy mezi Jákobem a Lábanem, každý to sepsal ve svém jazyku! Dále ještě Sáraj v harémech největších panovníků.) A nějaký, třeba Abram Dvanáctý, šel s Hyxósy zachraňovat svoji egyptskou pobočku. Tento „Obchodní a finanční dům“ existuje dodnes. Existuje i přesto, že Sumerové, Chetité, Babyloňané, Egypťané, Římané atd. už dávno a dávno neexistují. Jejich obchodní a finanční společnost dnes pronikla i do Číny a úplně stejně jako v 19.století před. n. l. je rozložena po celém globálním světě. Potom, že se svět nějak mění. Státy a civilizace sice vznikají a zanikají, ale obchodní společnost Abram a spol. trvá. Vždycky mi bylo nepochopitelné, jak se bílý člověk může stát šéfem finanční odbočky v Číně. Ale po zkušenostech s Egyptem, kde přece původní obyvatelé byli černí, už chápu.

V Kumránu se nalezl také svitek s popisem krásy Sáry. Jsem ale naprosto přesvědčený o tom, že to byl útržek, zbytek reklamního textu zasílaného majitelům harémů: Nabízím vám toto překrásné zboží, na ceně se domluvíme osobně.“ Poslechněme si tuto reklamu, je daleko inteligentnější, než jsou ty dnešní: „Ó, jak červené jsou líce její, jak čarovné oči její, jaký půvabný je její nos, jak zářivá je její tvář. Ó, jak oblé jsou její prsy, jak neposkvrněná je běloba jejího těla. Ó, jaká rozkoš je dívat se na její ramena a ruce plné dokonalosti. Jaké štíhlé a jemné jsou prsty její, jaké půvabné nohy a stehna bez nedostatku.

Podívejme se střízlivým rozumem na vztahy Jákoba a Ezaua. Když vynecháme všechnu poezii a morální ponaučení, vyjde nám přibližně toto: Ezau, jako starší, byl ředitelem finanční odbočky firmy Abram a synové, kdežto Jákob byl pouze podřízený úředníček. Jákob zpronevěřil nezanedbatelnou částku financí, můžeme klidně tvrdit, že bratra okradl o vysokou částku, ožebračil jeho finanční ústav. Uprchl do ciziny ke „strýci“ Lábanovi (každý z nich mluvil jiným jazykem, viz smlouvu: Ty napíšeš svým jazykem, já svým). Vrátil se teprve po dvaceti letech a jako dar na usmíření dal následující: 200 koz, 200 kozlů, 200 ovcí, 200 beranů, 30 velbloudů spolu s mláďaty (velbloudi to nemohli být, neboť ochočení velbloudů se datuje nejdříve do 12. století, lze jedině posunout dobu darování směrem k nám), 40 krav, 20 býků, 20 oslic a l0 oslátek. To byl samozřejmě pouze dar na usmíření, jinak všechno musel uhradit i s úroky! Ukradené prostě musel vrátit, ukradené musel splatit zvlášť.

Jákob přišel k Lábanovi jako uprchlík, jako psanec, naprosto bez majetku (máme tomu věřit? Bible popisuje, že utíkal sám, bez služebnictva, tedy skutečně jako psanec). Co mohl v té době dělat člověk bez majetku, bez střechy nad hlavou, prostě bez příslušnosti k nějakému kmenu, k nějaké společnosti. Co by udělal v této situaci dnešní člověk? Utekl by do velkoměsta a mohl by se stát pouze bezdomovcem. Kdyby chtěl od státu (od společenství) nějakou podporu, musel by se přihlásit na úřadě a musel by oznámit své jméno. Kdyby něco provedl, jak v našem případě Jákob, policie by ho okamžitě identifikovala a postavila před soud.

Když Jákob k Lábanovi přišel, byl ničím. Nezbývalo mu než se dát Lábanovi do otroctví. Co v takové kmenové společnosti, kde každý měl určeno své místo, tedy postavení, mohl udělat nějaký nespokojenec? Utéci od kmene znamenalo skoro vždy smrt hladem. Utečenci se občas mohli dát dohromady a mohli vytvořit (pokud měli štěstí) nový kmen. Takový kmen ale musel začít loupežením, jinou šanci na přežití neměli. Pokud měli štěstí a zbohatli, ostatní kmeny je začaly respektovat. Většinou se ovšem kmeny spojily a ony loupežníky nemilosrdně zlikvidovaly. Žít někde v horách sám jako Robinson Crusoe, byla a je pořád pohádka, člověk není uzpůsoben žít osamoceně, člověk je tvor společenský, už pravěcí lidé mohli přežívat pouze v tlupách, ne tak dnes. Druhou možností bylo požádat jiný kmen o přijetí, což udělal Jákob. Ten kmen musel být ovšem dostatečně prostorově vzdálený od původního kmene. Kdyby to byl kmen blízký, byl by nařčen, že krade lidi, a to si nikdo nemohl dovolit, protože by vznikaly zbytečné rozepře, a za to nějaký jedinec nestál. Ostatně jedinec v podstatě žádnou hodnotu neměl, hodnotu měl pouze kmen jako celek. Nějaká individualita, nějaký svobodný jedinec prostě neexistoval.

Lában, protože byl dostatečně vzdálen od Ezaua, tedy Jákoba přijal do svého společenství. Jákob se po dvacetileté službě stal docela bohatým člověkem. Vidíme, že to otroctví se nebralo u starých civilizací nějak příliš vážně a tvrdě, jak jsme se učili ve školách. (Zajisté, o pár století později ve Spartě to bylo docela kruté, ale to je spíš výjimka než pravidlo. Spartské otroctví bylo spíš anomálií než všeobecně rozšířeným jevem. Teprve dnes se vracíme ke Spartským tradicím, viz moje povídání o Platónově Ústavě.) Jákob si dokonce vzal dvě Lábanovy dcery za manželky. Nakonec se rozhodl k útěku od tchána. Ten ho samozřejmě dohonil a udělal mu pořádnou revizi všeho, co Jákob měl. A vyčítal mu, proč utíká, proč mu to neřekl, že chce odejít? „Všechno, co máš Jákobe, je vlastně moje, ale máš mé dvě dcery a jejich děti jsou moji vnukové, tož si to tedy nechej. Ale proč jsi mně vzal moje bůžky?“ Lábanovy sošky? Amulety? Bůžkové z terakoty? Modly? Či rodinné klenoty? Dodnes se historici přou o to, co to vlastně bylo. Nejznámější výklad je ten, že to jsou pohanští bůžkové, modly, a že Lában byl modloslužebník. Tyto modly byly docela malých rozměrů, protože Ráchel na nich seděla a pod svým zadkem je ukrývala. V Bibli se uvádí, že Ráchel tyto amulety či bůžky vzala o své újmě a že Jákob o tom neměl ani tuchu. Ráchel tedy okradla svého otce. Podívejme se na to trošičku zblízka. Jákob od Lábana utekl s velkým množstvím dobytka, který si vlastně svou dvacetiletou službou vysloužil. Lában taky proti stádům nic nenamítá a říká Jákobovi, ať si je ponechá, že kvůli tomu ho nepronásleduje, že ho pronásleduje proto, že mu vzal (ukradl) bůžky. Jákob překvapeně odpovídá, jaképak bůžky? O tom já nic nevím, a jestli tcháne chceš, udělej si prohlídku, a jestli to tady u někoho najdeš, tak ten člověk propadne smrti. Dejme tomu, že Jákob by mluvil v tomto případě pravdu, což je u něho výjimkou, vždyť i jeho jméno znamená úskočný. I když by třeba o této krádeži Jákob nic nevěděl, velice dobře o tom věděla jeho manželka Ráchel, která si na ony ukradené bůžky sedla a říká svému otci, že má právě onu ženskou záležitost (tedy menstruaci) a že tedy zůstane sedět na svém místě. Byli spolu manželé domluveni? Je to vyloučeno? Já myslím, že není. Otec by přece nezabil svoji dceru, i kdyby to u ní našel. Lában tedy nic nenašel a z Jákoba bylo sňato podezření z krádeže. (Kdyby ale neměl Ráchel?) Na usmíření tedy sepsali smlouvu, Lában v aramejštině a Jákob v hebrejštině. Navršili hromadu kamení a vztyčili sloup. Byla smlouva vytesána na tom sloupu? A potom hodovali. Ve smlouvě prý bylo, že Jákob si nesmí vzít další ženy, aby dědictví připadlo potomkům Lábanových dcer. Samotný Lában prý neměl syna a vzal si Jákoba za svého a teprve až se mu přece jen narodil potomek, změnil své chování k Jákobovi. To ovšem v Bibli není, to jsou jenom dohady rabínů v Talmudu, ale je to celkem logické vysvětlení. Rabíni tam nepletou zasahování Boha do osudu jednotlivců, snaží se vše vysvětlit rozumovými důvody. Použiji tedy tuto rabínskou metodu i já.

Abrahám bydlel, měl své sídlo, ve městě Ur. (Dle některých současných biblických badatelů to nebyl sumerský Ur, prý to bylo město Urra u Charránu!) Lában byl vnukem Náchora, kterýžto byl bratrem Abraháma. Lában byl také bratr Rebeky, Jákobovy matky. Bydlel a žil v Charránu, v čilém obchodním městě na nejdůležitější obchodní cestě k zemím kolem Středozemního moře. Leželo v království Pádam Syrské mezi Chabur a Eufratem. Pokud se mrkneme na mapu, leží těsně pod Kavkazem. Abram měl tedy jih, tam, kde je dnešní Kuvajt a Perský záliv. Lában měl sever. A západ, tedy místo u Středozemního moře, měl kdo asi? Ano, správně, to měl Ezau! Ezau je „zakladatelem“ království Edóm. Edómci jsou potomci Ezaua. Kde ležel Edóm? Na jih od Mrtvého moře. Samozřejmě, že Palestina byla pro obchod výhodnější než Edóm, proto se tam snažili potomci Abraháma proniknout. Pokud na mapě spojíme tyto tři body, to jest Ur, Charrán a Edóm (či Palestinu), vyjde nám překrásný trojúhelník. Z těchto tří strategických bodů lze ovládat veškerý tehdejší obchod. V Bibli se sice píše, že Abraham odešel z města Ur do Charránu a nakonec do Palestiny, ale dle mne tyto údaje pouze poukazují na postupné rozšiřování Abrahamova obchodního podnikání. O Ur a ani o Charránu není uvedeno příliš podrobností, zato o Palestině až přespříliš. Přitom to všechno byly obchodní společnosti Abram a synové, či Abram a potomci. Zde šlo rozdělení sfér vlivu. Lában uzavírá smlouvu o hranicích s Jákobem – ale vždyť oni žádní králové nebyli! Vždyť nevlastnili žádné území! Tedy ona smlouva o hranicích, to jest: „potud je to moje, za touto hranicí je to tvoje“, neznamená skutečně nic jiného, než sféru vlivu. Jak probíhal (a vlastně probíhá dodnes) obchod? Dám příklad: Do přístavu u města Ur přivezli z Číny hedvábí. Obchodník z města Ur toto hedvábí koupil za 100 nějakých peněžních jednotek. Odvezl do Charránu, připočetl si přepravní náklady plus rabat. Příbuzný v Charránu totéž hedvábí koupil za 150 peněžních jednotek a zavezl do Edómu. Připočetl si dopravu plus rabat a prodal za 225 peněžních jednotek. Z Edómu do Egypta totéž, cena hedvábí se tedy skoro ztrojnásobila. Samozřejmě, že totéž probíhalo opačně a zajisté na tom šlo obrovsky zbohatnout. Nějaký malý podnikatel ale v tomto obchodě neměl vůbec šanci! Musela to být velice dobře zorganizovaná obchodní společnost a zajisté bylo nejlepší, když byla pokrevně spřízněna. Takže smlouva Jákoba s Lábanem je vysvětlena. Lában přiveze zboží na tuto hranici, kde si zboží zase převezme Jákob a naopak.

Vraťme se ale k oněm bůžkům, k oněm teráfím. Skoro všichni badatelé se domnívají, že to byly předměty kultovního, kultického obsahu. Dokonce se vážně tvrdí, že to byly posmrtné masky, které se dávaly na obličeje zemřelých předků a byly většinou ze zlata a zpodobovaly tvář zemřelého (tak jak to známe z egyptských pyramid). Otázka zní, zda by stálo za to, krást tyto zlaté masky. I kdyby se masky daly poskládat na sebe, aby na nich mohla sedět Ráchel, kolik by to mohlo být kil zlata, deset? Více? Jistě, zlato bylo také ceněno, ale železo bylo cennější. Já si myslím, že Jákobovi o žádné zlato nešlo, nač by ho kradl? Vždyť obchodem během roku by vydělal víc! Dle mne to byly nějaké dlužní úpisy či nějaké důležité obchodní smlouvy, možná seznamy obchodníků, prostě nějaké důležité obchodní tajnosti. A ty měly daleko větší cenu než nějaké podřadné zlato. A copak víme, jak vypadaly tehdejší šeky, dlužní úpisy? Kdo vlastnil tento úpis, mohl si vyzvednout v tehdejších bankách – chrámech to, co šek obsahoval. A bylo naprosto jedno, zdali onen tehdejší šek předložil v egyptském chrámu nebo v chrámu Týru a Sidonu či kdekoliv jinde.

Dokonce i další osudy Jákoba moji teorii o obchodní společnosti Abram a potomci potvrzují. Jákob odchází od Lábana, má už zajištěnou hranici svého vlivu a jde k Ezauovi, k Edomcům. Sedmkrát se Ezauovi pokloní až k zemi, sedmkrát padne před ním do prachu, dá mu jako dar 550 kusů dobytka, jiné prameny uvádějí ještě víc. Přece by se neklaněl nějaké nule, nějakému málo významnému člověku, Ezau byl tedy Někdo! Ezau žádá Jákoba, ať se dají dohromady, ať jdou dále spolu. Jákob odmítá, má takové informace, které Ezau nemá. Stačilo třeba vědět, že obchodní cesta přes Jericho se stává nebezpečnou a bude opuštěna a že obchodní cesty povedou jinudy. A kde povedou, to asi Jákob věděl, ale Ezau ne. Proto také Ezau neměl úspěch, ne že by úplně zkrachoval, ale zisky už nebyly takové jako dřív a Edómci postupně upadali, kdežto obchodní dům Jákob prosperoval čím dál tím líp. Nebo Jákob věděl, že se blíží Hyxósové a tudíž, aby předešel ztrátám, všechny obchodní centra vedoucí přes Jericho prodával. Všichni se asi divili, proč to prodává za každou cenu, tedy i pod cenu. Jákob ale věděl proč. Ezau a ostatní nevěděli.

K obřízce: Obřízka se prováděla u některých indiánských kmenů, u národů Austrálie, Polynésie a Afriky. Egyptští kněží převzali obřízku z Etiopie. Arabové, tedy Semité, provádějí obřízku dle všeho také pod vlivem Etiopie, ač Mohamed se o tom vůbec nikde nezmiňuje. Židé tedy i obřízku přejali od jiných národů. Co vlastně tedy nového přinesli samotní Židé? Připadají mi stejní jako Římané, ti také nic moc nového nevytvořili, všechno jenom přebrali od jiných a dokonale zužitkovali. Samotný Mojžíš obřezaný nebyl. Sestra Miriam a bratr Árón vyčítali Mojžíšovi, že si vzal za ženu „Kúšanku“, není ovšem jisté, zda je to ta Midjánská Zefora (či Sipóra). Josef Flávius v ní vidí dceru etiopského krále. Proberme „manželky“ Mojžíše. Když žil v Egyptě do svých 40 let, určitě musel být ženatý. To nejen Židé žení syny okamžitě po dosažení osmnácti let, je to tak skoro u všech národů světa, je potupou a hanbou zůstat svobodný, a nač bránit sexuální žádostivosti, cožpak jsme asketové? Druhou manželku měl onu Sipóru a třetí snad tu Etiopanku – Kúšanku. Midjánka Zefóra považovala obřízku za barbarský zvyk. Jednou byl Mojžíš ve velikém nebezpečí. Vracel se od Midjánců do Egypta a stavil se v hostinci, kde ho chtěl Bůh zabít, protože byl neobřezaný! Boha uprosila jeho žena Zefora tím, že rychle obřezala své dva syny Geršóma a Elízera a hodila mu obřízku Mojžíšových dětí k nohám. Proč ho asi chtěl Bůh zabít? Navíc ještě v hospodě!

Další velice hezký, ale drsně hororový příběh o obřízce se vypráví o Jákobovi a jeho synech. Jákob přešel řeku Jordán přes brod a zastavil se u města Sichem. Princ tamějšího krále znásilnil jeho dceru Dínu. Byl to čin zasluhující trest, navíc platil zákon krevní msty. Princ si prohřešek uvědomil a požádal Jákoba, aby mu dal Dínu za manželku. Dostal odpověď: Ano, dáme ti Dínu za manželku, ale musíte se nechat obřezat. Princ souhlasil. Třetí den po obřízce, když všichni bezvládně leželi v horečce, bratři Díny Šimeon a Lévi se svými lidmi vyvraždili všechny obyvatele Sichem a zpustošili okolí. Jákob s tímto činem nesouhlasil, ale museli tak jak tak utéci. Utekli do Bétele, kde zemřela Ráchel při porodu Benjamína. Příběh dále pokračuje přiznáním syna Rúbena, že se vyspal s otcovou ženinou Bilhou. Otce Jákoba to velice mrzelo a odstěhoval se do Mamré, kde zemřel. Na jeho pohřeb přišel z pouště i Ezau.

Starý zákon je o jedno až dvě tisíciletí mladší než klínopisné texty, ve kterých najdeme skoro vše, co je v Bibli. Předpokládejme, že první redakce, tedy takové první uspořádání textů bylo provedeno kolem 8. století před n. l. Definitivní redakci provedl až rabbi Joachan v 1. století n. l. A srovnejme s tím, že egyptský Ptahotep napsal své slavné Rady v letech 2450 až 2315 před n. l., další slavná sbírka Amenemopeha pochází ze 16. století před. n. l. A to nemluvím o Sumerech, Babylóňanech a pod. Židovské zákony, ty tak zvané Mojžíšovy, tedy Tóra, to je neladně poskládaná směsice všeho možného. Je tam: „Zub za zub, oko za oko, nohu za nohu“, ale také: „Jakmile pán vyrazí otrokovi oko či zub, otrok se stává automaticky svobodným!“ Velký důraz je kladen na péči o sirotky, vdovy a chudáky. Dokonce je tam i to slavné: „Budeš milovati bližního svého jako sebe sama!“

Z Egypta prý jich odešlo 600 tisíc mužů. S dětmi a ženami by jich tedy bylo dobře dva miliony, což je naprosto vyloučené. Jericho prý dobývalo 40 tisíc Jozuových bojovníků. Ale v době Soudců při sčítání lidu jich včetně dětí a žen nebylo více než půl milionu! Dnes se všeobecně soudí, že šlo o 6 tisíc mužů a dohromady to nedávalo víc než 25 tisíc lidí. Když ministerský předseda státu Izrael Ben Gurion prohlásil, že Mojžíš se musel postarat o výživu pouze šesti set mužů, tak to vyvolalo takové pobouření, že málem musel podat demisi.

Vztahy mezi Izraelci a Mojžíšem nebyly vůbec idylické. Mojžíš byl zavražděn a pochován ve společném hrobě. Jozue prý nikdy nebyl v Egyptě a mohl dobýt Jericho o pár století dříve, kdy ještě stálo. Potvrzuje to moji teorii o dobytí Jericha Hyxósy.

Doba Soudců je dobou Trójské války, kdy železo bylo ceněno více než zlato.

V Arménii kmen Kizvadana ve 14. století před n. l. objevil způsob, jak produkovat železo ve velkém. Pak toto tajemství převzali Chetité a později Pelištejci. Tajemství bylo přísně chráněno. Židé začali produkovat železo až za krále Davida. Doba železná se klade většinou do roku 1200. Kniha Jozue vypočítává železné nádoby mezi vzácnou kořist z Jericha. Hrot Goliášova kopí byl ze železa, tedy to byla veliká vzácnost. A to bylo už v době Davida!

Egypťan Sinuhe píše v době Abrahamově o Palestině, kde našel útulek jako politický emigrant: „Fíky a hrozny tam rostly ve velikém množství a vína jsme měli více než vody. Nikdy nám nechyběl ani med ani olej. Na stromech bylo nespočetné množství ovoce. Pěstovala se tam pšenice a ječmen. Dobytka bylo nespočetné množství. Každý den jsem jedl chléb, víno, vařené maso a pečenou drůbež. Mimo to jsem jedl i zvěřinu, když pro mne uspořádali lov, a já sám jsem často vycházel na lov se psy.“

Palestina je velikostí asi jako Morava. Byla to tedy docela miniaturní říše. Problémy se státem Izrael ale trvají podnes.

Prve než vytáhli Židé z Egypta, sebrali ještě veškeré zlato a stříbro, kdežto Mojžíš sebral kosti Josefovy. Bůh mu řekl: „Nebyl jsi povinen sebrati kosti Josefovy, neboť nejsi synem a potomkem jeho! Avšak protože jsi jednal tak šlechetně, pohřbím tě někdy sám. Já obstarám pohřeb tvůj“, říká Bůh. Hospodin sestoupil a tři andělové doprovázeli jej. Michael vykopal hrob, Gabriel rozprostřel prostěradlo v hlavách a Sagsagel v nohách. I pravil Hospodin Mojžíšovi: „Zavři oči, přitiskni ruku na srdce, narovnej nohy.“

Když se chtěl Bůh zjevit Mojžíšovi, uvažoval: Oslovím-li ho hřímavým hlasem, zalekl by se Mojžíš. Oslovím-li ho mírným hlasem, bude mne Mojžíš podceňovat. Proto oslovil ho hlasem zesnulého jeho otce. I pravil Mojžíš: „Zde jsem otče můj, čeho si přeješ?“ I řekl Bůh: „Nejsem otec tvůj, nýbrž Bůh otce tvého.“

Egyptští vyslanci žádali po Židech vrácení zlata a stříbra. Židé řekli: „Ano, vrátíme zlato a stříbro, ale vy musíte zaplatit mzdu šesti stům tisícům mužů, kteří po čtyři sta let pracovali u vás.“

Veškeré tekutiny smíšeny, slučují se vespolek, jenom olej nikoliv. Tak i Izrael nemísil se s národy světa. Lid izraelský přirovnává se k olivě, neb jak oliva nepozbývá listí ani v létě ani v zimě, tak nezanikne národ izraelský ani v přítomnosti ani v budoucnosti. Tohle je text „velice mladý“, protože teprve Ezdráš nařídil dekretem propustit nežidovské manželky. Tím sice uchránil rasovou čistotu, ale Židé zůstali jako národ naprosto izolovaní. V Izraeli dříve vůbec nešlo o národ, ani o rasu, ani o jazyk, šlo pouze o lid Hospodinův. Izrael přejal keneanštinu za svou řeč. To teprve od Ezdráše se datuje onen důraz na rasovou čistotu.

Stejně jako nebesa nemohou být bez dvanácti planet, tak svět nemůže být bez dvanácti izraelských kmenů.

Izmael se svou matkou Hagar jsou pochováni v Mekce pod černým kamenem Kaaba. S Ketůrou měl Abraham šest synů. Rebeka říkávala, že bratři, dvojčata Ezau a Jákob, se spolu bili už v době jejího těhotenství. V místě, kde měl Jákob sen o žebříku, položil kámen a natřel ho olejem. Jákob znamená úskočný. Lában a Jákob mluvili každý jinou řečí (Gn 3l, 47).

Když šli z Egypta, tak Amalechitští pobili zadní voje Izraelců. Král Saul se jim měl o dvě století později pomstít. V boji je porazil, ale jejich krále Agaga nechal naživu. Krvežíznivý a pomstychtivý prorok Samuel osobně mu uťal hlavu a „zrušil“ Saulovi královskou hodnost a pomazal Davida za vzdorokrále. David to udržoval v tajnosti. David nebylo tehdy jméno, nýbrž titul! Něco jako vojevůdce či ochránce. Jmenoval se tedy David Elchánan? Tím by byl vyřešen rozpor v Bibli, kde se uvádí, že Goliáše zabil jednou David a po druhé zase Elchánan. David byl pohan, jak se sluší a patří, a navíc byl mimořádně pomstychtivý. David nechal oběsit sedm Saulových synů, aby zahnal neúrodu a nedovolil je pohřbít. Jejich matka jménem Ricpa seděla měsíce u mrtvol svých synů a odmítala jíst, dokud nebude mít dovoleno je pohřbít.

Jeremiáš ukryl kamenné desky Desatera a Truhlu úmluvy na hoře Nebo. Jde jen o to, najít dnes ten úkryt.

Izraelci se těsně před Mojžíšovou smrtí spřátelili s Moábem, kde se lid dopouštěl největšího modlářství spojeného se sexuálními výstřednostmi.

Kalébovci byli neizraelité, teprve později splynuli.

Když dvanáct vyzvědačů přineslo z Palestiny naprosto bezútěšné zprávy, tak pouze Jozue a Káleb byli pro dobývání. Zvědové tvrdili: „My jsme nepatrní jak kobylky, oni jsou obrovitého vzrůstu. Vraťme se raději do Egypta.“ Mojžíš a Árón padli na tvář před lidem, Jozue a Káleb roztrhli svá roucha. Bůh proto rozhodl, že pouze Jozue a Káleb mohou vejít do země zaslíbené a že ostatní budou bloudit 40 let pouští, až tato nevěřící generace vymře. Byl dokonce zvolen nový vůdce, který měl lid zavést nazpět do Egypta, škoda, že Bible neuvádí jeho jméno. Mojžíš a Árón také nesmí vkročit do země zaslíbené, protože neuvěřili. Lid totiž trpěl žízní a Mojžíš s Árónem pronesli k lidu: „A to vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“ Bůh odpověděl: „Samozřejmě, ale za to, že jste neuvěřili, nevejdete do země zaslíbené.“ Tato skála s pramenem pak chodila s lidem po poušti pořád.

Árón byl modlář, ale litoval a kál se, proto mu Bůh odpustil, a Mojžíš se za něho navíc přimlouval. Byl o tři roky starší než Mojžíš. Jeho dva synové Nadab a Abin zemřeli smrtí nepřirozenou, ale další dva synové Eleazar a Ithamar zdědili úřad kněžský. Proti Mojžíšovi byli: Choré, Dátan a Abiron a dalších 250 knížat, proti byli i Árónovi synové Nadáb a Abin.

Mojžíš nařídil vyhubení všech modlářů, ale nikde se nedočteme, že by tento rozkaz byl proveden.

Miriam a Árón občas protestovali proti vedoucí úloze Mojžíše: „Což jenom prostřednictvím Mojžíše mluví Hospodin? Což nemluvil také naším prostřednictvím?“ (Tedy prostřednictvím Miriam a Áróna. Byla to od nich závist? No určitě!) Bůh odpovídá: „Mojžíšovi se nedávám poznat ve vidění a snech, s Mojžíšem mluvím od úst k ústům a v žádných hádankách, on smí patřit na zjev Hospodinův, který mu zjevuje sama sebe, mluvím s ním jako přítel s přítelem.“ Hospodin se vzdálil a Miriam zůstala malomocná. (Árón ale ne!) Mojžíš prosí Boha: „Kdyby jí otec napliv do tváře, nesnesla by hanbu po sedm dnů.“ Miriam se na tuto prosbu může po sedmi dnech vrátit. Miriam tedy byla vyloučena z tábora na sedm dnů, lid dále netáhl, čekal na ni celých sedm dnů. (Bylo to asi varování, ať si moc nedovoluje!)

Boj s Amálekem vedl Jozue. Mojžíš z kopce pozoroval boj. Pokud měl zvednuté ruce, Jozue vítězil, pokud dal ruce dole, vítězil Amálek. Árón a Chúr posadili Mojžíše na kámen a každý z jedné strany držel jeho paži zvednutou. Večer Jozue zvítězil.

Mojžíš požádal Boha, aby se mu ukázal. Bůh splnil jeho přání a prošel kolem něho zakrývajíc si tvář. Mojžíš viděl pouze jeho záda.

Když utonuli Egypťané v Rudém moři, chtěli andělé plesati. Bůh však pravil: Moji tvorové leží v moři a vy chcete plesati?

Mojžíš: Vypleníte Egypt a odejdete s kořistí jako po vítězném boji.

Mojžíš koktal, proto mluvil ke svému bratru Árónovi a ten jeho řeč překládal lidem.

Od egyptských sousedů si vyžádali stříbrné a zlaté šperky a drahé pláště.

Všichni egyptští prvorození zemřeli. Nebyli náhodou povražděni?

Celkem šest set egyptských bojových vozů vyjelo pronásledovat Izraelity. Moře vyvrhlo mrtvé egyptské vojáky. Miriam a její družky vzaly bubínky, bubnovaly a tančily radostí nad vítězstvím.

Ráno jedli chleba a večer maso z křepelek. Tudíž žádná mana nebyla.

Celkem tři tisíce modlářů, kteří tančili kolem Zlatého telete, bylo zabito. Proč ovšem nebyli zabiti Árón a Miriam?

Zvolme si jiného vůdce, který nás dovede zpět do Egypta.

Hadi na poušti způsobovali smrtelná uštknutí, proto Mojžíš udělal měděného (bronzového) hada. Kdo na něj pohlédl, byl uzdraven.

Po smrti Áróna zůstal Mojžíš sám.

Po dobytí Jericha losovali, až vylosovali Achána! Pak ho s celou rodinou ukamenovali.

Všichni pastýři ovcí jsou v opovržení u Egypťanů. (Gn 46,34)

Rozumové vysvětlení těch známých „Egyptských ran“. Musíme přiznat pisatelům Bible, že skutečně dobře znali poměry v Egyptě a docela realisticky je popsali, takže pokud z jejich popisu vynecháme to náboženské, vyjde nám realita naprosto přirozená. Egyptské rány jsou dodnes běžné. Občas Nil zčervená díky usazeninám z Etiopských jezer a Nil je potom hnědočervený. Celkem pravidelně se po několika letech rozmnoží žáby, komáři i jiný hmyz. Egyptští rolníci to i dnes považují za pohromu. Občas bývá i krupobití a země je pokryta docela vysokou vrstvou ledových hrudek. V šedesátých letech napadlo v Jeruzalému více než metr sněhu, což byla událost století. Také časté nálety kobylek nebývají vzácností. Vichřice sirocco přináší z pouště obrovské oblaky písku tak, že nastává tma a domy jsou jakoby omítnuty tímto rudožlutým pískem. Zajímavá je desátá rána, kdy zemřeli všichni prvorození. Byla to asi běžná epidemie, která nepostihla krajinu Góšem, kde žili Izraelci.

Jezero Sirbonis (a některé další) leží několik metrů pod úrovní moře. Od Středozemního moře ho dělí pouze úzký pás pevniny. Často úplně vysychá. Z řeckých pramenů víme, že poutníci, kteří si krátili cestu chůzí po dně jezera, byli zatopeni, protože náhlá bouřka převalila vlny mořské vody do jezera. Totéž se mohlo stát Egypťanům, kteří pronásledovali Izraelity.

Ve skalách pouště bývá ukryta dešťová voda a běžný beduín ví, kam má udeřit, aby voda ze skály vytekla.

Jedovatí hadi: Dodnes je na Sinajské poušti údolí, kterému se beduíni vyhýbají pro velký počet jedovatých hadů.

Hořící keř, z kterého mluvil na Mojžíše Bůh, dodnes roste na Sinajském poloostrově. Jmenuje se diptam nebo také Mojžíšův keř. Rostlina vylučuje lehký éterický olejíček, který se vypařuje a jakoby běločerveně hoří.

Mana: Jeden druh tamaryšku po bodnutí hmyzem vylučuje sladkou tekutinu, která na vzduchu rychle tuhne do podoby bílých kuliček podobných ledu. Dodnes místní beduíni procházejí stepí a sbírají manu jako my lesní jahody. V Bagdádu na tržišti si můžeme koupit onen „man“.

Křepelky unavené dalekou cestou usedají a obyvatelé je lapají holýma rukama. V Bibli se píše, že podruhé měly křepelky otrávené maso. Izraelité měli holt smůlu, natrefili na hejno křepelek, které letělo přes Súdán a tam se nazobalo zrníček s otravnými účinky. Jejich maso je škodlivé a pro člověka nebezpečné.

Velké myši hlavaté jsou i dnes pochoutkou.

Židé byli propuštěni 15. Nisanu, což je pro ně dodnes veliký svátek, ač rok propuštění je neznám. Už v okolí Kádes začínají vzpoury proti Mojžíšovi. Kádes byla oáza, tzv. Studna smíření, kde se konávala soudní přelíčení. Kádes je také město.

Moloch byla měděná dutá modla, rozžhavila se a obětovány byly většinou děti. Ještě i za krále Šalamouna fungovala v Jeruzalému! Ještě za jeho doby byla v provozu! Král Acház obětoval Molochovi svého malého synka! Jafte obětoval svou dceru!

Baal je bůh úrody, plodnosti a deště. V Týru na počest Baála stály dva sloupy, jeden ze zlata, druhý ze stříbra. Jména jako Jerubbaal, syn krále Saula Ešáubaal, v Kartágu např. Hasdrubal a Hanibal. Bohyně plodnosti Aštarta – sakrální prostituce. Samotný Jahve měl za manželku Aštart, keneánsky Anat-Jahu.

Bůh dal člověku Tóru s tím, aby ji posuzoval lidským rozumem. Nová interpretace, s níž přijde nějaký student, přece nebyla zjevena již Mojžíšovi na Sinaji. To je skutečně opravdové dogma judaismu! „Pravda roste ze země.“ (Žalmy). Bůh říká: „Má vůle je, aby pravda vystoupila ze země.“ Nikoliv, aby sestoupila z nebes, nýbrž aby vystoupila ze země! Neboť kdyby všechny svaté spisy skutečně pocházely z Božích úst, vůbec bychom jim nerozuměli.

Není potřeba dodávat Bohu informace (modlitba). Jak můžu Bohu žehnat, chválit ho a velebit? Modlitba není nástroj k dosažení cíle, ani k získání zdraví, obživy nebo jistoty. Stará-li se Bůh o Izrael, stará se tedy i o tanky a bombardéry.

Společenské skutečnosti ani mravnostní zákazy nelze zdůvodňovat racionálně.

Spravedliví vejdou do nebe, tak je psáno, a nikoliv, že kněží, levité a Izraelci vejdou.

Na každém, ať je Žid či pohan, muž či žena, pacholek či děvečka, spočívá duch Boží.

Andělé nikdy neopakují své litanie. Hospodina totiž nikdy nechválí stejní andělé. Hospodin je každý den vyměňuje. Poučení: Kdo se opakuje, nelíbí se Bohu a vzdaluje se od něj.

Lidský osud: Odsouzenec k smrti je posazený na voze taženém dvěma koňmi, kteří znají cestu, cestu k šibenici. Tito dva koně se jmenují den a noc a běží, klušou!

Vinná réva platila za strom života a fíkovník za strom smrti. Sám nevím ale proč.

Talmud: Král smí mít nanejvýše 18 ženin, prostý občan nejvýše čtyři. Mnohoženství bylo Židům zakázáno teprve roku 1000 po K. a to jenom pro evropské Židy.

Diaspora: To je ta část Židů žijících trvale mimo Palestinu. Severní kmeny, celkem 10 kmenů, bylo vzato roku 722 či 721 před K. do asyrského zajetí. Jejich hlavní město Samaří bylo vyvráceno Sargonem II. a do zajetí bylo odvedeno 27.290 Židů. (Dle asyrských zápisů na tabulkách.) Na jejich místo bylo importováno přibližně stejné množství kolonistů z Babylónie a ti pak splynuli s původním obyvatelstvem a přejali jejich víru. Samařané se pak nijak od Židů nelišili. Židovských deset kmenů taktéž splynulo s obyvatelstvem říše asyrské a už o nich není nic slyšet, prostě se ztratily, rozplynuly. Jižní kmeny (tedy Judu) o dvě století později potkal tentýž osud, byly odvedeny do zajetí babylonského. Ale! Judejci nikdy nesplynuli s cizím obyvatelstvem. Když jim byl povolen návrat, asi roku 444 př. n.l., většina se nevrátila.

Za Alexandra Velikého se stěhovali hlavně do Egypta, Sýrie a dále. Za vlády Římanů píše Agrippa Caligulovi, že kolonie Židů jsou snad všude a vyjmenovává je: Egypt, Foinikie, Sýrie, Koilosyrie, Pamfylie, Cilicie, Malá Asie až do Bithýnie a Pontu, Thessalie, Boitie, Makedonie, Aitolie, Attika, Argos, Korint, nejlepší části Peloponésu, ostrovy Euboia, Kypr, Kréta i kraje za Eufratem. Židé v tom viděli svoji velikost a důkaz přízně boží. Po pádu Jeruzaléma v roce 70 n.l. byli najednou bez vlasti a jejich sebevědomí poněkud ochablo.

V diaspoře měli i své chrámy: V Elefantině v Egyptě a v Leontopoli v Nilské deltě. Zdá se, že i v babylonském zajetí měli chrám. V Antiochii měli vzdorochrám, prý i v Damašku. Jinak se spokojovali se synagogou. A protože někdy neměli skoro žádný styk s Jeruzalémem, zachovávali mnohdy zvyky z dávných dob, které už byly v samotném Jeruzalému dávno opuštěné.

Šalamoun měl roční příjem 666 talentů, což je 22.825 kg zlata. Chíramovi posílal 20 tisíc měřic pšenice a 20 tisíc mír jedlého oleje. Šalamoun rozdělil zemi na 12 daňových okresů, ale Judea byla od daní osvobozena. Judea byla kmenem, odkud pocházel David a Šalamoun. Byl to nedůstojný tah státníka.

Mrtvolu Jezábel nechali přes noc venku a sežrali ji psi.

Jehů žádal hlavy 70 Achabových synů a dostal je.

Izaiáše rozřezali pilou na dva kusy.

Judejci emigrovali jako národ a vrátili se jako náboženská obec.

Řecký Strabón: Židé zalidňují skoro všechna města a na celém světě je těžké najít místo, kde by nebyl představitel tohoto plemene.

Thomas Mann z tohoto udělal román na tisíc stránek. V románu Josef a jeho bratří se drží úzkostlivě biblického textu, popisuje do podrobností vybavení Putifarčina domu, zařízení jejího bytu, popisuje vězení, faraónův dvůr, je to prostě bez fantazie.

Někdo za těmito příběhy může vidět Boha a Boží prozřetelnost, ale já to tam nevidím.

Jozua a Mojžíše chtěl lid ukamenovat. (Nu 13,8 a 14,6-10 a Joz 14,7)

Jozue byl vyslán Mojžíšem jako zvěd spolu s dalšími, aby prozkoumali zemi zaslíbenou!

Hospodin je Bůh skrývající se (transcendentní). Zástupce Boží na zemi je Zákon! Člověk se může setkat s Bohem prostřednictvím andělů.

Hospodin se zjevil už pralidem.

40 je posvátné, ale nešťastné číslo.

Abrahám se dožil 175 let a pochovali ho jeho synové Izmael a Izák. Abrahám je pohřben v jeskyni u Hebron, odkud vede tajná chodba do Edenu, do Ráje.

Nedávno byl objeven a rozluštěn hieroglyfický nápis, že Nil se po sedm let nerozvodnil.

Buď jsem propadl Bohu dobrovolně, pak jsem svatý. Nebo nedobrovolně, z přinucení, pak jsem prokletý.

Mojžíš při Posledním soudu bude hlavním žalobcem proti Židům, protože neuvěřili.

Starý a Nový Zákon je pouze předstupeň ke Koránu.

Korán spadl z nebe již napsaný. Každý, i dnešní, islámský teolog zná celý Korán zpaměti.

Žalm 104 je celý opsán z egyptského hymnu z doby faraona Echnatona na sluneční kotouč Aton. Vyměněna jsou pouze nevhodná slova a nahrazena slovem Hospodin.

Ani rabíni nechtěli přijmout do SZ kánonu Ez, Př, Kaz a Pís, odporují totiž Mojžíšovi.

Adam s Evou slyšeli Boha ve větru denním. David slyšel Boha v šustění moruší. Eliáš slyšel hlas tichý a temný. Bůh pro tehdejší Židy tvořil dobré i zlé. Bůh pro ně nebyl „všudepřítomný“, byl přítomen pouze na posvátných místech, ve svatyních a na horách, apod.

Bůh působí nejen skrze proroky, učedníky Ježíše, evangelium a první křesťany, ale také skrze hodné lidi dneška, také skrze filosofy a zákonodárce.

Očekávat od Boha přímé zakročení v čemkoliv je naivní a je to očekávání zázraku.

Bůh je cosi nehotového, co chce být „dohotoveno“ námi.

Bůh je projekce lidských tužeb neuspokojených v tomto světě. (Marx)

Starověký bronz obsahoval až 90 procent mědi a l0 procent cínu.

Podle Josefa Flávia Davidův hrob vykradl o tisíc let později Jan Hyrkán a pokusil se o to i Heródés Veliký.

Prorok Eliáš byl v ohnivém sloupu vynesen do nebe.

Královna Atalja, jediná žena na trůnu, vládla 6 let v Judsku a „dobrovolně“ musela opustit svatyni a jeden krok za svatyní byla zavražděna.

Zachovaná žádost judského krále Babyloňanům: „Jsem tvůj otrok a syn…“ Babyloňané rádi stěhovali celé národy, protože chtěli říši bez národností.

Izraelští vyslanci byli potupeni tímto způsobem: Byli ostříháni, oholeni a byla jim ustřihnuta zadní část pláště.

Jakoby náhodou jsem poslouchal před chvílí profesora teologie Balabána, a mluvil právě o Abrahámovi. Samozřejmě, jak jinak by o něm mohl mluvit než z hlediska teologie. Mluvil o Izákovi jako o spoutaném Izraeli, kterého anděl Ádonai zachrání. (Ádonaj je přece jiný název pro Hospodina, či se mýlím?) Pak mluví cosi o úzkosti člověka tváří v tvář Bohu. (Nebylo by vhodnější říci, že šlo o úzkost v podnikání? Zda zisk bude, či bude prodělek? Takovouto úzkost beru.) Pak že víra nese s sebou absurditu. Absurdní požadavek Boha, aby Abram obětoval Izáka, a on plní jeho rozkaz či přání, tak prý toto prolamuje status quo. A pokud toto nepochopím, tak nejsem věřící. Závěrem citoval svatého Augustina: „Věřím, protože je to absurdní.“ (Tento výrok se ale připisuje Tertulliánovi!) Balabán pokračuje tím, že křesťanství je něčím absurdním, protože kdybych měl věřit něčemu srozumitelnému, nač bych víru potřeboval? No, věřit něčemu jen proto, že je to absurdní, tož to neberu. Potom Samuel Becket by byl úplně ten nejdokonaleji věřící člověk na zeměkouli. Tohle prostě přijmout nemůžu. Těmhle teologickým konstrukcím se vysmíval už Jehošua. A co a kdo je to vůbec věřící člověk? Jaký je rozdíl mezi Tibeťanem točícím modlitebním mlýnkem a křesťanem modlícím se růženec? Naprosto žádný. Teologií se zabývala hrstka vyvolených a to hlavně proto, že neměli nic jiného na práci, že potřebovali nějak vyplnit (zabít) čas, toť vše.

Jeden kór = 36 litrů – Jeden bat = 36 litrů (bat = kór)

Gehenna je místo jižně od Jeruzaléma, kam se vyvážejí odpadky a spalují se. Taky je to ale místo v nebi, kde jsou trestáni vzpurní andělové. Šeól je místo nehluboko pod zemí, kde bloudí lidské duše, něco jako antické podsvětí, Hádés. Má dvě oddělení, jedno pro spravedlivé, druhé pro bezbožné. Lidské duše tam nejsou žádným způsobem trápeny, pouze tam přebývají a čekají na Poslední soud, to podle Židů, podle Řeků žádný Poslední soud nebude a tak duše tam jenom tak bezcílně bloudí sem a tam až do skonání věků. Peklo je bezedná propast, kam Bůh svrhl vzbouřené anděly. Po Posledním soudu je tato bezedná propast připravena přijmout i lidské hříšníky.

Foto: Jericho

Přejít do diskuze k článku