Pokusil jsem se včera v noci znovu se začíst do jedné z knih o Stalinovi. Byla to už starší studie bratří Medvěděvových „Neznámý Stalin“. Od doby, kdy ji napsali a kdy u nás byla přeložena a vydána, už uplynulo dost času. Mezitím se již objevila řada novějších studií na podobné téma. Z knihy jsem se sice nedověděl nic nového, ale opakované čtení občas přináší velmi zajímavé výsledky i tím, že si všimneme v textu něčeho, co jsme předtím přehlédli nebo prostě při prvním čtení nedocenili.
Stalin není zrovna moje zvlášť oblíbené téma. Čtení o zlém, hrubém, podivně vzdělaném muži (jeho vzdělání bylo velmi chaotické a nestandardní už tím, že si jej od doby, kdy byl vyloučen ze semináře organizoval sám) jako byl on, není nic příznivého pro dobrý spánek. Spíše navozuje noční můru než inspiraci. Aspoň pro ty, kteří se zajímají o minulost a chtějí porozumět tomu, co tato osoba byla. Dalo by se říci, že čtení o Stalinovi před spánkem nemělo šanci stát se užitečně stráveným časem. Ale tak docela to přece jen nebylo. Nejspíše vlivem podvědomí a pod dojmem informací přicházejících z východu Evropy mne to následující ráno přivedlo k přemýšlení nejen o tom, jak se mohlo stát, že jej tolik lidí v Rusku dodnes uctívá, ale také o tom, proč se najdou tu a tam lidé i v jiných zemích, kteří o něm dosud mají příznivé představy.
Nemá smysl jejich vnímání Stalina vyvracet poukazem na zřejmé i skryté škody a ztráty, které způsobil svými rozhodnutími, a to jak ruské, tak i jiným společnostem. Taková argumentace je nanic. Je však těžko zpochybnitelným faktem, že jeho výkony byly samy o sobě v podstatě slabé, protože byly ukvapené a nepřipravené, resp. nedomyšlené. A to včetně jeho pokusů proslavit se jako velký myslitel. Nebyla za tím odpovídající námaha, vytrvalost a tedy ani úsilí, tím méně tzv. jiskra geniality, které očekáváme od lidí, kteří se takto zapsali do dějin lidstva. Měl sice výbornou paměť a některé další schopnosti (Abakumov se domníval, že byl schopen i jisté jaznozřivosti), ale něco takového měli i jiní lidé. Jeho studie o národnostní otázce, o dějinách (např. VKSb) i o mnoha jiných tématech jsou už dávno nečtitelné a nepoužitelné, stejně jako jím a jeho okolím rozpracované strategie rozvoje sovětské – možná by se ale mělo říkat stalinské – společnosti vytvářené takto Stalinovi tzv. na míru. Co jiného o tom konečně jasněji vypovídá než fakt, že na těchto chabých základech budované impérium se v letech 1989-1991 rozpadlo?
Nelze ovšem vyloučit, že Stalinovy kvality spočívaly především v tom, že byly namíchány s tím, co u jiných lidí vnímáme jako špatnosti a vůbec negativa. Tedy s bezohledností, tajnůstkářstvím, tvrdostí, zákeřností a schopností spolčování se se sobě podobnými lidmi. Takový mix generuje sklony ke spiklenectví a k deviantnímu chování i myšlení. Je-li okořeněné jistým charismatem, umožňuje to jeho nositelům převzít vůdcovství nad smečkou sobě podobných osob.
Úloha Stalina a jím vytvořené „kamandy“ mohla spočívat v něčem, co lze označit jako způsobilost stát se „stalinským sociogenem“ (na způsob Dawkinsova sobeckého genu či memu). Tedy něčeho, co bylo a je způsobilé účinně intervenovat do struktur vývoje velkých moderních společností a převzít nad nimi kontrolu. Především blokuje jejich „normální“ růst, znesnadňuje jejich kontinuální modernizaci a nezbytné inovace. Také brání tomu, aby směřovaly k lepší budoucnosti, v níž náš druh bude lépe připraven řešit nadcházející krize. Následně pak u těchto stalinizovaných společností došlo postupně – někdy i po kratším období vzestupu, projevujícím se zpravidla ale jen v oblasti silových struktur a militarizované ekonomiky, k jejich úpadku a nakonec i ke zhroucení a k zániku. V tomto směru lze najít četné analogie mezi totalitními strukturami ze starší i novější minulosti. Nejen tedy sovětské (rudé), nacistické (hnědé), církevní (černé) ale i těch méně zřetelně vybarvených (fašistické, frankistické atd.).
Dnešní Rusko z tohoto úhlu pohledu není nic jiného než výsledek snahy tzv. kádrů vytvořených v původním stalinském nomenklaturním kadlubu stát se příslušníky nové ruské mocenské elity. Dalo by se pochybovat, zda existuje významnější počet nových příslušníků nové věrchušky, kteří by svým původem nepatřili ke stalinským kádrům. Na to, aby však tito noví lidé napravili důsledky aktivit těch, kteří se před nimi pokusili dřívější ruskou společnost změnit, zjevně nemají dostatečný potenciál. Rusko stejně jako dříve vyniká jen jako zdroj surovin a v nejlepším případě jako inovátor zbrojních technologií. Na generování nových technologií v jiných odvětvích a s tím spojenou produkci zjevně ještě dnes nemá, soudě podle struktury jeho exportu i importu. Samozřejmě kromě kaviáru a jiných podobných tradičních komodit. Zrození skutečně nového moderního Ruska tedy ještě není na pořadu dne. Otázkou je, jestli tato „přechodná varianta“ ale vůbec měla nějakou perspektivu. Stalinská devastace i to, co přišlo po ní, bylo něco strašného.
Je pravděpodobné, že Rusko i po prohrané studené válce zůstalo v ohnisku zájmu mnoha západních odborníků, kteří sledují jeho aktuální vývoj. Bohužel výsledky jejich analýz nejsou dostupné a lze se o nich dohadovat jen na základě jednání Západu a jeho vystupování vůči současnému Rusku. Nejzřetelněji v oblasti Ukrajiny. Vzhledem k tomu, jak se Západ a zvláště USA v posledních dekádách chovají jak ke svým spojencům, tak ke svým odpůrcům, není zrovna jejich jednání spolehlivým měřítkem věcí samých. Nemyslím tím jen takové úděsné úchylky jako např. existence Guantánama (zvláště pak na pozadí jimi hlásaných hodnot), poměry v Abú Ghrajbu, neschopnosti řešit četné rozpory uvnitř svých společenství (ála neustále zvyšující se věk odchodu do penze při obrovsky narůstající nezaměstnanosti mladých lidí apod.). Současný Západ zjevně nepředstavuje pozitivní alternativu do budoucnosti, přičemž chybí pocit, že je vyvíjeno dostatečné úsilí takovou alternativu nalézt. Souhrnně by se to dalo nazvat ztrátou nebo aspoň silným oslabením autority Západu poté, co někdejší industrializace a pak to, čemu se dříve říkalo vědeckotechnická revoluce, vynesla tuto civilizaci do popředí rozvoje našeho druhu.
Pro Putina a jeho blízké je charakteristické, že přes všechna negativa sovětské minulosti přesto želí rozpadu SSSR. Dokonce ji označují za největší geopolitickou katastrofu nedávné minulosti. Něco takového přirozeně vyvolává u těch, kteří si o tomto systému nedělají iluze, zvýšenou pozornost. Putina to automaticky vyřazuje z okruhu proreformně orientovaných lídrů Ruska. Ani Gorbačov nakonec tuto transmisi nezvládl. Fenomén těchto osobností rozkročených mezi poststalinským Ruskem a mezi Ruskem novým lze vysvětlit jen jako zřetelné dědictví poststalinské garnitury. V mnohém odlišní od toho, k čemu směroval stalinismus, ale v mnohém přesto jím poznamenaní. Něco jako nový mišmaš mezi dobrem a zlem.
Ukrajina se logicky stala jejich prubířským kamenem. K jejich kladným stránkám vysvětlujícím – nikoliv však omlouvajícím – jejich rozhodnutí přistoupit na politiku konfrontačních vztahů s ukrajinskou společností (v níž zdaleka nejde jen o tzv. „majdanovce“, kteří jsou sami stalinismem silně infikováni) jako velké, evropské – v minulosti i v současnosti těžce sužované – společnosti, patří i to, že musí čelit důsledkům rozpadající se mocenské struktury USA. Stav dolaru, následky fakticky prohraných válek v Iráku a v Afghanistánu, neschopnost vyřešit problémy kolem stále se zvyšující kriminality, nezaměstnanosti a dalších defektů žene stávající americkou mocenskou elitu zcela zřetelně do náruče vojenskoprůmyslového komplexu, s jehož existencí se minimálně od dob Eisenhowera více méně otevřeně potýkala každá vládnoucí garnitura v této zemi. Ozvěny toho jsou zřejmé nyní již i u nás, kde v politických kruzích stále více zaznívají hlasy, že je třeba znovu zbrojit a zbrojit, ačkoliv je zjevné, že česká armáda je v permanentním kolapsu nikoliv z důvodu nedostatku peněz, ale především kvůli své vnitřní neschopnosti se uřídit, což se projevuje zkorumpovaností a diletantstvím všude, kam oko dohlédne.
U Rusů i u Američanů jde v principu o upřednostnění silového řešení problémů. To je něco jako obrácená strana mince, kterou od dob Stalina (snad s výjimkou tzv. nejlepších let Gorbačovovy éry) praktikují nejen sovětské, resp. ruské mocenské elity. Základní elementy ruské i americké praxe vládnutí ve svých zemích i ve světě jsou přitom jakoby založeny na nápadně podobných, tedy oligarchických principech moci. A také na neschopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí (i když ta americká vypadá na první pohled o něco méně krvavě a drsně). Tedy i na neschopnosti nezávisle, tedy objektivně zhodnotit předchozí i současný vývoj vlastní společnosti i jiných společností, což jakoby žene lidi stojící v jejich čelech k takovým podivným a nesmyslným akcím, jako jsou ty, které se dnes odehrávají na Ukrajině.
To, co se dnes děje v blízkosti hranic Ruska a Ukrajiny, je zjevně součástí v podstatě patogenních – nebo-li zhoubných – procesů, jejichž cílem je zde žijící lidi chaotizovat v důsledku už výše zmíněného neporozumění vlastní minulosti a tedy i sobě samým. V kombinaci s dlouhotrvající vnější i vnitřní faktickou podporou korupčnictví a kriminogenního chování ukrajinské věrchušky jde vlastně o smrtící koktail, ne o recept jak z toho ven. Vnější struktury ovlivňující vývoj na Ukrajině by se především měly zbavit představ o tom, kam by Ukrajina podle nich měla směřovat. Měly by se především oprostit od snah vnutit jim svoji vůli. V případě Ruska a Ukrajiny jde o zvlášť komplikované procesy s ohledem na prolínání dávnější minulosti obou společností, když ještě fungovaly v principu jako jedno etnikum.
Bylo by možné vyjmenovat celou řadu faktorů, které hrály významnou roli v erozi někdejší jednoty východního slovanstva, včetně působení samoděržaví, konfliktů s okolními státy. Či vztahů k tzv. Aškenázům, k tomuto velmi zvláštnímu shluku etnik indoevropského původu, které někdy v 9. století přijaly judaismus a dnes představují velmi vlivnou a kariérově úspěšnou strukturu nejen ve svých mateřských zemích, ale i na Blízkém východě i v severní Americe. Ve skrytých procesech souvisejících s jejich působením lze identifikovat mnohé záhady, se kterými se dnešní badatelé zaměření na vývoj světa ve XX. století potýkají, včetně:
-
Příčin a následků revolucí v Rusku na sklonku 1. světové války
-
Občanské války a vzniku a vývoje SSSR
-
Vytváření vůdcovských režimů založených na mýtech o genialitě vůdců
-
Procesů spjatých s holocaustem i s činností Himmlerovy skupiny Ahnenerbe zabývající se tímto děním
-
Obrození ukrajinského národa (navazující na dění z dob B. Chmelnického)
-
Mnoho dalších událostí a procesů
Pokud by lidé jako Putin a jeho okolí, stejně jako jejich protivníci v mocenských elitách USA či v EU byli schopni (stejně jako mnozí Ukrajinci i Rusové) věnovat přiměřenou pozornost těmto změnám ve strukturách velkých společností, nepadali by nejspíše tak snadno do pastí v podobě zbytečných konfliktů, které jim neznalost minulosti připravila.
Čelit těmto nástrahám lze přitom i aktivně, dokonce jim lze i předcházet. Ale jen snad za cenu toho, co kdysi F. Nietzsche nazval přehodnocením hodnot, což je mimořádný, na myšlení a jiné schopnosti dost náročný úkol, který může ne-li ukončit, tak aspoň zmírnit následky rozsáhlého přepisování dějin a jiných deformací minulosti. Naneštěstí mocní tohoto světa nejsou žádní velcí myslitelé, a což je snad ještě horší, nejsou jimi ani ti, které lze označit za jejich loutkovodiče. Jejich ochota vrátit minulosti úlohu, která ji náleží, zařadit ji mezi nejcennější cennosti, mezi poklady všech pokladů našeho druhu, které nás mohou imunizovat dokonce proti nám samým, nejen proti všem těm samozvaným vůdcům a autoritám nabízejícím slepé uličky vývoje, je limitována jejich intelektovou, etickou i jinou nedostatečností.
Vědění o minulosti bylo a je v systémech moci jako bylo stalinské Rusko či jiné totalismy a prototalitní struktury minulosti i současnosti vnímáno jako nežádoucí a hodné vyhubení. Je to úkol, který silně převyšoval i možnosti takových osobností, jako byl Solženicyn a mnozí další myslitelé zabývající se touto problematikou, kteří usilovali o nápravu těchto snah. Ne, že by takového úkolu nebyli hodni, ale byli a jsou příliš osamoceni ve svém úsilí. Věděli, že minulost si zaslouží úctu stejně jako pravda.
Není od věci si opakovat jako mantru: Chraň minulost, braň minulost, miluj minulost. Vždyť tohle všichni přece známe, jak zpívá Hegerová v písni Berná mince! Znalost minulosti, a to i té docela nedávné, byla a bohužel stále je minulým i současným generacím tvrdě odpírána. Místo toho je nám nabízena cinknutá minulost. Výsledkem je, že dnes celé velké společnosti vytvořené Rusy, Ukrajinci i dalšími národy uvázly v beznaději vzájemného obviňování. Dokonce jim hrozí, že budou znovu vystaveny (i v oblastech, kde se dlouhá léta lidé z různých, často velmi příbuzných etnik mísili a spolupracovali) nejen nějaké obdobě prastaré krevní msty (která je jednou z nejdrsnějších variant neporozumění minulosti), ale i nesmyslným obviňováním směřujícím k sebevražednému, nesmyslnému jednání generujícímu navíc další a další akty násilí. Všechna ta vzájemná obviňování z fašismu, banderismu, velmocenství, přezírání národních zájmů a imperialismu podněcována zvenčí od lidí a skupin, včetně mocenských elit Západu sledujících pod záminkou demokracie (o které toho sami moc nevědí a kterou především důsledně nepraktikují!) své sobecké cíle, mohla být již dávno vyjasněna, kdyby se z minulosti už dříve stal legitimní zdroj sebepoznávání.
Platí to i o nás, když pozorujeme, jak vybuchují nesmyslné půtky kolem pracovišť jako je ÚSTR, do jejichž aktivit se zaplétají už i diletanti ze soudních kruhů rozhodující, kdo smí a nesmí být ředitelem pracoviště pro výzkum minulosti, které není delší dobu schopno plnit své cíle. Představa, že lidé jako Herman jsou podle soudkyně ze žižkovského obvodního soudu tím, kdo na to má oprávněný nárok – při jeho absolutně nedostatečné formální i faktické způsobilosti k takové funkci – jasně ukazuje na manipulovatelnost českého soudnictví, což je chronický a zdá se neřešitelný problém celé české justice.
Zásadním poučením ze současného dění na východě Evropy však není jen ztráta respektu k ambicím USA (k tomu došlo u mnohých z nás už po tzv. humanitárním bombardování Srbska v 90. letech), nebo deziluze z kvalit kremelských vládců, což v Čechách po zkušenosti ze srpna 1968 příliš nehrozí. Poučením je ale zjištění o tristním stavu vlastních elit. Nejen těch mocenských, nejen vědomostních, kulturních, ale třeba i těch řemeslnických, bez nichž se společnost, v níž žijeme, také neobejde. V posledních dekádách dochází v důsledku této zanedbanosti k značným problémům v udržování životně důležité kontinuity národní identity. Při předávání štafety mezi generacemi, což je jeden ze základních procesů spojený s generováním české společnosti, dochází k neobyčejným potížím. A to prakticky ve všech sférách dění. Jakoby k nám již dorazil proces mutování nepravých elit, jehož následky si lze všimnout i jinde. Pozorujeme je třeba ve světové politice, konkrétně v oblasti východní Evropy. Patří k nim i nezpůsobilost vyslat do Bruselu do europarlamentu skutečné elity. Nejspíše se budeme jen divit, kdo byl v „demokratických volbách“ za účasti nanejvýše 20 % oprávněných voličů vybrán a jaké „osobnosti“ z ČR se posadí na eury vypolstrovaná sedadla v této instituci. Jenže – a tak jako je to v celé politice i v jiných strukturách – potřeba tvořivých, samostatně přemýšlejících, nezkorumpovatelných a jinak pozitivních osobností je zjevně mnohem nižší, než by tato společnost – tedy my všichni – měla pociťovat.
