S termínem „šedá zóna“ jsem se poprvé sešel někdy v 90. letech v jednom článku J. Šiklové v Listech psaném v době, kdy ještě stálo za to její články číst. Brzy potom jsem si přečetl o tomtéž slovním spojení v jedné knize od italského spisovatele Prima Leviho, což bylo nejen původnější, moudřejší, ale i méně kontroverzní a jasnější označení pro něco zcela jiného. Šiklové se to snad z nějakých důvodů tenkrát hodilo, aby si plivla na ty domácí zbabělce, kteří podle ní proti rudému režimu nebojovali tak statečně jako ona. Později jsem se dozvěděl více o jejích názorech zastávaných v době, kdy se vzdělávala na FFUK i potom, když zde pracovala jako asistentka a místní funkcionářka Strany. V tomto komentáři však nejde o to, jak se dají slova a jejich spojení komolit a zneužívat. Hlavním námětem je zde disidentství. Ve svém posledním komentáři jsem se trochu této tématiky dotkl, v souvislosti s kandidaturou Daniela Kroupy na europoslance. Ale ani k tomuto případu se už nechci zbytečně vracet. Tím, že jsem se pokusil vysvětlit, proč je nemravné, když se politik snaží o svoji recyklaci s odvoláním na své někdejší zásluhy o disent, jsem uspokojil svoji potřebu něco takového sdělit. Nicméně otázka toho, co je, či spíše co byl disent v nedávných českých dějinách, je dobrým důvodem pro napsaní tohoto komentáře.
S výjimkou pár studií ála M. Otáhal „Opoziční proudy v české společnosti 1969-1989“ (vydané v ÚSD AV ČR v r. 2011) a mnoha menších článků v různých časopisech typu Svědectví, Listy apod. chybí k této problematice dostatečné zázemí v podobě znalostí, analýz atd. Zázemí, které by umožnilo zodpovědět takové otázky, jako třeba:
-
Co je to disent, resp. kdo je disident. Jak lze tato slova používat, aby postihla jak to dobré, co je v nich obsaženo, tak to vyčpělé a zkažené (jak je obvyklé, tato slova zahrnují i řadu protikladů a paradoxů)
-
Lze být považován za zasloužilého disidenta celý život, i když se mezitím podstatně změnil režim, proti kterému se dotyčný angažoval, i dotyčný disident sám?
-
Pokud se dotyčný disident v postdisidentském (ale i před či během svého disidentství) období své životní dráhy dopustil činů, které lze plným právem považovat za neslušné, amorální, má nějaké právo se za své minulé zásluhy dovolávat respektu (a také odměny) ke své minulosti, anebo došlo k "vynulování" či znehodnocení těchto předností?
-
Proč se disidentství nestalo už dávno předmětem seriózního výzkumu v rámci studia rudé totality? Proč je tak ostentativně ignorováno výzkumníky z pracovišť orientovanými na studium totalitarism?
-
Lze obrozence považovat za disidenty starého Rakouska, příp. lze za něco takového považovat bojovníky proti nacismu? Nebo je disidentství spojeno jen s určitou fází vývoje české společnosti?
Podobných otázek si lze položit mnoho, zvlášť pokud začneme rozlišovat disidenty na ty, kteří byli angažováni v boji proti normalizaci, na tzv. osmašedesátníky, křesťansky orientované (resp. na katolíky, jinověrce atd.), disidenty-spolupracovníky StB (ani těch nebylo mezi nimi málo!). Zřekneme-li se názoru, že slova jako “disident“, „disent“, „disidentství„ jsou příliš vágní z hlediska jejich využití pro badatelské účely v oblasti aspoň nedávné minulosti, protože v českém jazyce se již vžila a jsou považována za důležitá pro porozumění některým procesům (těžko by byla nahraditelná), pak bude lépe se pokusit očistit je od různých příměsí a nevhodných spojení. A také je přesněji vymezit. Byl to snad proud, světonázor, hnutí, nebo něco jiného?
Jedním ze způsobů, jak to udělat, je zabývat se trochu seriózněji než doposud tím, kdo třeba tento proud (chceme-li se tím takto zabývat) reprezentoval a jak. A to nejen osob velmi známých, ale i těch méně medializovaných. Zúžíme-li tuto problematiku jen na období tzv. normalizace, zjistíme, jak je nesnadné něco takového udělat. Byli snad disidenti jen ti, kteří podepsali různé manifesty, petice, prohlášení, atd.? Zjistíme rychle, jaký mišmaš lidí vzniká, uplatníme-li toto kritérium. Byli snad disidenty jen ti, kteří byli zavíraní za své názory hned po nastolení normalizace, nebo až v r. 1977, nebo i později? Byli jimi snad i lidé jak Křižan, Vondra, Urban a jiní, kteří tzv. podepsali Chartu doslova na poslední chvíli? Zrovna tak „narazíme“, když použijeme za kritérium pobyt ve vězení (za co, kdy, na jak dlouho?) nebo jiný, zdánlivě velmi jednoznačný znak. Člověk však žije i předtím, kdy do vězení přijde (a nějak tam jedná) a kdy z vězení vyjde, koná další činy a nějak se chová. Nějak i myslí. Neustále se vyvíjí, mění se. Může být tedy taková „zásluha“ něco doživotního? Zvlášť, když se pak ukáže, že to tak slavné nebylo. Podle čeho vůbec disidentství lze oceňovat? Podle někoho, kdo si získal pověst největšího disidenta? Byl tou osobou snad Václav Havel?
Tím se logicky dostaneme k otázce, co a kdo to byl. Co o Havlovi spolehlivého víme? Je pro jeho autoritu u nás podstatné, jak je hodnocen v cizině, když tamější hodnotitelé jej evidentně znali jen nepřímo z jeho dramat, článků a toho, co jim kdo o něm řekl a někdo jiný o něm napsal? Notabene v době, kdy víme, jak se mýty o určitých lidech vytvářejí, jak se kulty určitých osobností generují? Václav Havel není zjevně ten nejvhodnější kandidát na největšího disidenta v Čechách, stejně jako jím není v Polsku Bolek-Wałęsa, a jako jím nejsou jiní odpůrci totalismu v jiných satrapiích či v centru někdejšího sovětského impéria. Tito známí lidé jsou ovšem zajímavým objektem pro studium tamějšího disidentství. Většinou jsou to ale kandidáti na „padlé“ disidenty, kteří mohou být brzo už vyhnáni z ráje disidentství, tak jako údajně Bůh měl vyhnat některé své anděle za svého okolí, protože hřešili. U disidentů jen k tomu ještě nepřišla ta správná doba, kdy se najde badatel, který je „odhalí“. Tato doba se však blíží, možná přijde dříve, než se nadějeme. To vědí i lidé jako Kroupa, který by rád v eurovolbách prodal na volební kanditátce a ve spotech na TV svůj drolící se kredit někdejšího prominentního disidenta. Disidenta bez zásluh, které by odolaly zubu času. Možná jej však přeceňuji. On sám dobře ví, co je a co má za sebou. Možná mu dělá jen dobře – tak jako mnoho nynějším uchazečům o křeslo v europarlamentu – ukázat se na plakátech, na obrazovce, prostě být viděn. Potřeba být slavným či aspoň známým, pokud někoho posedne, je však hrozná věc.
