O kapitalismu s láskou: „Kde jsou naše peníze?“

Reklama


moore-capitalismMichael Moore svým nejnovějším filmem O kapitalismu s láskou uchvátil festival v Benátkách a zavelel k návratu společnosti k lidskosti a solidaritě.

Média se shodují, že jeho typ populistické polemiky v sobě míval za Bushe víc naléhavosti, ale i tak Michael Moore ve svém novém filmu O kapitalismu s láskou podává fakta takovým stylem, že divákům připomíná povznášející atmosféru filmů Franka Capry z 30. let minulého století, v nichž se obyčejní Američané (byť v podání Caryho Granta či Jamese Stewarta) neváhali postavit se mocným ve Washingtonu či na Wall Streetu. Tak charakterizoval nejnovější Mooreův dokumentární počin, který měl premiéru minulý týden na filmovém festivalu v Benátkách, britský list The Independent a recenzent The Guardianu dodává, že Moore neztratil nic ze svých schopností vyvolat silné reakce. A americký týdeník Time ve svém hodnocení konstatuje, že Kapitalismu s láskou sice chybí kumulativní síla předchozího Mooreova snímku Sicko a nejspíš nebude mít ani politický dopad srovnatelný s legendárním Fahrenheit 9/11, ale i tak je to režisérovo opus magnum: „O kapitalismu s láskou je největším stvrzením Mooreova celoživotního přesvědčení, že velký kapitál ždímá malého pracujícího člověka, zatímco vláda s ním tajně spolupracuje."

 

„Finanční státní převrat"

O kapitalismu s láskou, což je ovšem vzhledem k obsahu mimochodem titul lehce nesmyslný, začíná srovnáním současné americké společnosti s Římským impériem v jeho posledních dnech, kdy dnešní nesčetné reality šou a zápasy ve wrestlingu v televizi nahrazují římské „chléb a hry", nicméně film není rozhodně o jen o americkém úpadku. Je i o velké naději. A to i přesto, že Michael Moore divákům během dvou hodin nabízí až brutální příklady ničím neomezované korporátní svévole a cituje z analýzy Citibank, která se raduje, že se Amerika proměnila v „plutonomii", v jejímž rámci nejbohatší procento obyvatel ovládá zbytek národa.

Je příznačné, stejně jako v předchozích Mooreových filmech, že i Kapitalismus s láskou stojí na důkladných rešerších, při nichž se autorovi podařilo najít hluboce lidské příběhy jinak vlastně utajené za palcovými titulky na prvních stránkách novin. Nejspíš nejděsivější z nich se odehrál v Pensylvánii. Hlavní roli v něm sehráli dva úplatní soudci. Jeden nechal zrušit státní vazební středisko pro mladistvé a předal tuto činnost soukromému sektoru, zatímco druhý jako na běžícím páse odsuzoval mladistvé do vězení — výměnou za část jeho zisků plynoucích ze státní kasy. Hyenismus dosáhl takové míry, že asi 6500 dětí bylo odsouzeno za mříže za takové trestné činy jako kouření marihuany nebo za „hození kusu masa na matčina milence".

Ve snaze co nejlépe popsat vliv finančních kruhů, a konkrétně banky Goldman Sachs, na Baracka Obamu pak režisér cituje profesora missourijské univerzity Billa Blacka, autora bestselleru z roku 2005 nazvaného Nejlepší způsob, jak vykrást banku, je vlastnit ji. A Black je při charakteristice finančníků z Obamova okruhu stručný: „Jsou to lobbyisté, kterým my všichni platíme mzdu." Druhým jaksi oficiálním pilířem filmu je vedle Blacka kongresmanka z Ohia Marcy Kapturová, která události posledních dvanácti měsíců bez obalu označuje za „finanční státní převrat"…

 

Budoucí prorok

Moore za současný stav rozhodně viní všechny, Reaganem počínaje a Bushem konče, a přitom provede diváka bahnem pojišťovacích podvodů, splasklých bublin na subprimárním trhu a na trhu s deriváty, který je „tak zlovolně nesrozumitelný, že ani experti nedokážou vysvětlit, jak to funguje". A přitom se neustále všech – marně – ptá: „Kde jsou naše peníze?" Nicméně největším zločincem je podle filmu kapitalismus sám, který Moore líčí jako zlovolnou sílu plnící penězi kapsy několika málo lidí na úkor všech ostatních.

Vedle razantních stanovisek, důmyslných mixů, archivních záběrů, statistik, rozhovorů, sarkastických komentářů a divácky vděčných okamžiků, jakým jsou například Mooreovy pokusy provést na Wall Streetu občanské zatčení bankéřů, ale režisér kapitalismus nezatracuje. Přinejmenším nikoli tím, že by začal vzývat Marxe s Engelsem. Kapitalismus je podle Moorea nekřesťanský a neamerický a nezaslouží si regulaci, ale rovnou zničení, přičemž se režisér se obrací k té verzi americké demokracie, kterou podle něj zosobňovali prezidenti Roosevelt či Carter, tedy lidé, jimž nechyběl alespoň základní cit pro spravedlnost. A Moore navrhuje i řešení: čeká ho ovšem nikoli od vlády, ale zespodu, řešení, které by vycházelo od komunitních organizací (jakou je například svépomocné sdružení chudých obyvatel Miami LIFFT), sjednocených dělníků schopných stávkou prosadit své oprávněné požadavky (jakou byla třeba okupační stávka v Republican Windows v Chicagu) nebo slušných volených činitelů (jakým je šerif michiganského okresu Wayne, který se rozhodl, že nebude vystěhovávat lidi, jimž hypotéční krize sebrala střechu nad hlavou).

„Poraďte mi!" pokřikuje Moore na nějakého makléře na Wall Streetu, který právě odchází z kanceláře. „Už nic netočte!" odpoví mu makléř. Moore se zasměje a je to právě on, kdo se směje poslední. O kapitalismu s láskou je totiž — více než kterýkoliv jiný – film, o němž si zastánci dnešního zkorumpovaného kapitalismu budou nejvíce přát, aby ho Moore býval nikdy nenatočil, podotýká The Guardian.

„Když jsem byl malý, chtěl jsem se stát knězem," říká v jedné pasáži Moore, a svým způsobem se mu ono přání splnilo, byť se jeho kazatelnou stal film. „Je totiž bavič stejně jako budoucí prorok," míní The Independent, zatímco režisér vyzývá své spoluobčany k akci: „Nechci žít v takové zemi, jako je tahle, a pryč se taky nechystám." Otázkou tak už jen je, jestli nějaká akce opravdu přijde. Při pohledu na současný svět o tom lze úspěšně pochybovat, byť zároveň platí okřídlené „kdy jindy, než právě dnes".

Publikováno v Literárních novinách

Převzato z CFP! trailer k filmu je zde

Přejít do diskuze k článku