Blíží se konec roku a mnozí z nás si budou dávat novoroční předsevzetí. Jistě nebude v dosti případech chybět přání přestat kouřit. Všem, kteří se tak rozhodnou, držím palce a přeji jim, aby se stali doživotními nekuřáky. Ke svému přání si dovoluji přidat malé zamyšlení nad tímto ve své podstatě vícevrstevným problémem. Nejde o to zda bojovat proti kouření, zda kouřit či ne, to je jasné, ale nad tím, jak je boj proti kouření veden. Předesílám, že jsem si vědom, ač sám kuřák, negativních dopadů kouření na zdraví kuřáků i nekuřáků v jejich okolí. To, co mi vadí, je nános iracionality, populismu a mediálních zástěrek halících možné principy řešení.
Má tento společenský systém vůbec zájem na principiální řešení tohoto zdravotního, sociálního a potažmo ekonomického problému? Mnoho čtenářů si v této chvíli asi říká, proč tak široký záběr. Zdravotní dopady jsou zřejmé. Sociální aspekt je také nepřehlédnutelný a v současné době se stále zvýrazňuje. Kouření mění vztahy mezi lidmi, kuřák je ostrakizován nejen nekuřáky, ale stále více tento aspekt mění i pracovněprávní vztahy. Na kouření na pracovištích jsou vypisovány často pokuty a hrozí i ztráta zaměstnání či nepřijetí do pracovního poměru.
Ale začněme od začátku. Evropané se poprvé seznámili s tabákem v roce 1492, když Kolumbus a jeho společník, výzkumník Rodriguo de Jerez, poprvé viděli kouřit kubánské domorodce. Během méně než jednoho století se kouření stalo velmi oblíbeným a v celé Evropě přijímaným společenským zvykem a z kolonií byly dováženy tisíce tun tabáku k uspokojení rostoucí poptávky. Obrovského rozmachu se dočkalo kouření počátkem minulého století, kdy zejména ve Spojených státech se za podpory médií kouření stalo více než módní záležitostí. Kdo nekouřil nebyl in. Téměř nebylo fotografie či filmového záběru, kde by nebyl kuřák. Výrazný odklon začíná v druhé polovině minulého století a na obrátkách nabírá protikuřácké tažení. V jeho poslední třetině a současné době ho lze přirovnat, s ohledem na jeho záběr, ke kruciátě, křížovému tažení, se stejně výrazným podílem médií, jako tomu bylo v době vrcholného kuřáckého období.
Hlavním argumentem je poškozování zdraví. S tím lze souhlasit. Kouření zhoršuje průběh mnoho chorob, především kardiovaskulárních onemocnění. Lze také souhlasit s tím, že se výrazně podílí na té nejzávažnější chorobě – karcinomu plic. Kuřák má dle statistik cca 17x vyšší pravděpodobnost, že onemocní touto chorobou. Uváděná epidemiologická data nemíním zpochybňovat, ale přece zde něco chybí. Víme, že k onkologickým onemocněním existuje jistá genetická predispozice, kterou lze dnes do jisté míry i verifikovat. Ve studiích, které jsem prošel – nebylo jich mnoho a mohu se mýlit – mi chybí údaj, kolik kuřáků s karcinomem plic nemělo v přímé dědické linii (rodiče, prarodiče) onkologické onemocnění. Tím nechci zpochybnit vliv kouření, jen jej vymezit. Sami jistě znáte v okolí letité silné kuřáky, kteří se dožili požehnaného věku a zemřeli z důvodů, které neměly s kouřením co do činění. Na druhou stranu chápu, že studie obecných genetických dispozic k chorobám je poněkud v rozporu s medicínským „ byznysem“ soukromých pojišťoven, neboť nahrává argumentům pro všeobecné státní pojištění, a není tedy pro něj příliš velká „společenská objednávka“. Zajímavé je i to, že vliv kouření je stále spojován s množstvím vykouřených cigaret, ale již ne s hladinou nikotinu resp. jeho metabolitů, kterou jsme již dnes schopni měřit (1). Proč, je-li kouření tak rizikovým a je spojeno s výraznými ekonomickými aspekty, nebyl dosud nalezen parametr odrážející dlouhodobé hladiny nikotinu nebo jeho metabolitů v těle. Tím by spolu s genetickými aspekty byl přímo verifikován podíl negativního vlivu nikotinu na lidské tělo a nevycházelo by se z méně přesných anamnestických údajů. Chápu, že takové zadání je dosti obtížné, ale myslím si, že těch cca 20-30 let, kdy probíhá zostřená protikuřácká kampaň, bylo dost času na soustředění lidského i ekonomického potenciálu na racionální řešení daného problému.
Nyní si dovolím dát prostor straně druhé, zastáncům teorií, že nikotin je pospěšný a spojení kouření s karcinomem plic je jen zastírací manévr. Sumář těchto názorů je uveden v článku WNM magazínu z roku 2004. Vycházejí z následujících údajů:
Před zákazem atmosférických nukleárních testů 5. srpna 1963 provedlo Rusko, Británie a USA celkem 711 jaderných zkoušek v atmosféře, při čemž bylo vytvořeno 711 000 kilogramů smrtících mikroskopických radioaktivních částeček, k nimž ještě musíme přičíst původních 4 200 kilogramů materiálu ze samotných zbraní, takže tu i v rámci opatrného odhadu máme celkem 715 200 kilogramů. Při více než miliónu letálních dávek na kilogram to neznamená nic jiného, než že vlády zmíněných zemí zamořily atmosféru více než 715 000 000 000 [715 miliardami] takových dávek, což je dost, aby u každého muže, ženy a dítěte na Zemi mohly 117krát vyvolat rakovinu pokožky či plic, přičemž poločas rozpadu těchto radioaktivních částeček je minimálně 50 000 let.
Toto tvrzení podporuje zpráva Britské rady pro lékařský výzkum z roku 1957 uvádějící, že celosvětová „úmrtí na rakovinu plic se v období mezi roky 1945 až 1955 více než zdvojnásobila", ačkoli nebylo nabídnuto žádné vysvětlení. V průběhu téhož desetiletí se počet úmrtí na rakovinu v bezprostřední blízkosti Hirošimy a Nagasaki ztrojnásobil. Od roku 1945 až do oficiálního ukončení atmosférických zkoušek v roce 1963 zaznamenal nárůst výskytu rakoviny plic na pacifických ostrovech pětinásobek.
Druhý argument vychází z testů na laboratorních zvířatech. Profesor Schrauzer, prezident Mezinárodní asociace bio-anorganických chemiků, podal v roce 1982 před komisí U.S. Kongresu svědectví o tom, že vědci z testů se zvířaty už dlouho dobře vědí, že jisté množství tabákového dýmu působí jako antikarcinogen [má protirakovinový účinek]. Uvedl také, že jsou-li zvířata vystavena známým karcinogenům [rakovinu vyvolávajícím substancím], působí aplikace dostatečného množství tabákového dýmu proti nim. Mimo již uvedeného výboru pod přísahou dále dosvědčil, že „žádná ze složek cigaretového dýmu se neprokázala jako způsobující lidskou rakovinu plic“ a dodal, že „nikdo nikdy nebyl schopen vyvolat rakovinu plic z kouření u laboratorních zvířat." Pod článkem jsou odkazy na publikace a naše ministerstvo zdraví jej opatřilo následným sloganem: Ministerstvo se zdvořile omlouvá za dočasnou dezinformaci, k níž došlo nekritickým přijetím neověřených údajů zahraničních výzkumných institutů (2,3,4,5,6).
Jak se k tomuto článku a jeho závěrům postavit? Domnívám se, že je nelze plně zpochybnit, jak to udělalo ministerstvo. Vychází totiž mimo jiné z dat publikovaných v renomovaných časopisech, v nichž jsou publikace většinou oponovány – Chemistry and Industry Magazíne a American Journal of Epidemiology. Také bych nezpochybňoval zprávu Britské rady pro lékařský výzkum. Dalším obecným argumentem je to, že věda je ovlivňována ekonomicky (zadavatelem) a její výstupy jsou v posledních desetiletích mediálně dost „upravovány“. Na druhou stranu je třeba uvést, že negativní dopady kouření jsou spojovány nejen s nikotinem, ale především s dalšími produkty spalování cigaret.
Zda a jaký vliv měly atmosférické nukleární pokusy na dlouhodobé zvýšení radiační zátěže, můžeme jen odhadovat, neboť souvislá a dlouhodobá měření přirozené radiace, jež nás obklopuje, nebyla před začátkem těchto testů prováděna a můžeme ji jen odhadovat. Americké tabákové společnosti však vědí minimálně od konce 50. let, že cigarety obsahují radioaktivní polonium 210. Rozhodly se příliš o tom nemluvit. Tvrdí to vědci z Kalifornské univerzity v Los Angeles, kteří zkoumali archivní dokumenty. Tabákové společnosti v 60. letech podrobně zkoumaly, jakému množství radioaktivní látky je vystaven pravidelný kuřák za dvacet let kouření. Zjistily, že v důsledku polonia zemře na rakovinu plic 120 až 138 na každých tisíc pravidelných kuřáků. O tomto výzkumu však veřejnost raději neinformovaly. Podle Cheryl Healtonové, která na soudech zastupuje oběti kouření proti tabákovým společnostem, je za mlčením i studená válka, která v té době začínala. Američané se báli jaderného útoku a zmínka o radioaktivní látce by proto způsobila výrazný propad kouření. A to tabákové společnosti nechtěly. I proto o radiaci ví jen málo lidí. Polonium 210 je radioaktivní látka, která vylučuje nebezpečné částice alfa. Malé množství se nachází v atmosféře, ale i v půdě. Používaná hnojiva však jeho koncentraci zvyšují. Pokud se dostane do plic, poruší jejich povrch. A pokud se na tato místa dostanou rakovinotvorné látky, snadněji vzniká rakovina plic.
"Polonium 210 se přirozeně nachází ve vzduchu a vodě, proto je logické, že ho můžeme najít v rostlinách i v tabáku," řekl mluvčí Philip Morris David Sutton. K výzkumu řekl, že o poloniu v tabáku se vědělo. Polonium by však v tabáku být nemuselo a jeho výrobci v 80. letech znali technologii, kterou by ho očistili. Oficiální zdroje tvrdily, že by to bylo příliš drahé a mohlo by to mít negativní vliv na producenty a přírodu. Zdroje neoficiální se však domnívají, že hlavním důvodem proč nebylo polonium odstraněno, byly obavy z toho, že by to změnilo chuť cigaret a ty by se staly méně návykovými. Metodu čištění tabáku firmy nepoužívají dodnes. Vědci navíc připomínají, že polonium se neztratí, tak jako kouř (7,8,9). Ukazuje se tedy, že výše uvedené spojení mezi jadernými testy a rakovinou plic i s podílem kouření je více než reálné.
Kouření negativně ovlivňuje zdraví člověka a podílí se na vzniku a rozvoji mnoha onemocnění včetně rakoviny plic. Jeho vliv však není vždy přesně definován a je možná mnohdy přeceňován na úkor faktorů jiných, např. genetických, životního stylu či zevního prostředí, včetně radiační zátěže. Podobně jako je to při řešení jiných medicínských problémů, kdy jeden faktor je upřednostňován před jinými (10). Tato nepřesná definice vlivu kouření na zdraví by však neměla nikoho opravňovat k ústupu v boji proti němu. Tedy s bojem proti kouření lze z pozice kuřáka,občana i lékaře souhlasit, ale méně s tím, jak je veden.
Základem dnešního boje proti kuřákům je obecně osvěta a sociálně –ekonomické restrikce.
Osvěta dnes operuje především s epidemiologickými daty. Tady myslím by bylo třeba dat racionálních. Tedy ve vztahu ke genetice a přímo k hladinám nikotinu či jeho metabolitů.Tedy budeš-li kouřit, tak tato hladina nikotinu udělá to a to. Tvůj předek zemřel na rakovinu, kouřením si tuto predispozici urychlíš tím a tím způsobem atd. Tedy maximum vědecky ověřených fakt. Můžete říkat adolescentovi v obecné rovině, co chcete, ale on vám sdělí, že strejda umřel v devadesáti, kouřil desetiletí 40 cigaret a kdyby nezakopl o práh, žil by tu ještě léta. Dalším problémem je i to, že v praxi se vlastně osvěta scvrkává na popsané krabičky cigaret se slogany upozorňujícími na negativní dopady kouření. S velkým humbukem bylo nedávno v našich mediích uvedeno, že Američané budou dávat na cigarety fotky plic kuřáku s karcinomem. Otázkou však je dlouhodobý efekt těchto opatření. Dítě, které se s nimi setkává od doby, kdy začne číst, si zvykne na nápisy na cigaretách a jejich smysl zmizí. Zvláště nyní, kdy jsou mladí vychováváni celospolečenským klimatem ve stylu jsem skvělý a nic se mi nemůže stát, budu stále zdravý a úspěšný, jsou slogany na cigaretách z dlouhodobého hlediska odsouzeny k neúspěchu stejně jako fotky z plicních preparátů na cigaretách. Bude to stejné jako v mém mládí, kdy studenti při prvních pitvách bledli a omdlévali, a při posledních na ně ječel asistent, aby si o přestávce před jídlem umyli ruce, neboť pracovali s infekčním materiálem. Ono kdyby to mělo dlouhodobý efekt, tak se nedělají stále nové a nové reklamy. Na druhou stranu nelze vyloučit, že takto vedená antireklama bude svým způsobem prohlubovat další brutalizaci společnosti.
Dalším omílaným problémem je ekonomická stránka kouření, respektive ekonomické aspekty léčby nemocí, které kouření zhoršuje či vyvolává. V různých diskuzích se opakuje tvrzení, že kouření zatěžuje neúměrně systém zdravotní péče. Na tento problém lze pohlížet jak z hlediska organizátorů, tak spotřebitelů zdravotní péče. Tím zásadním je zatím postoj organizátorů a tam mnoho aktivity nevidím. Dovolím si to srovnat se dvěma reakcemi systému na ekonomicky závažné problémy ve zdravotní péči.
Prvním byly zlomeniny krčku kosti stehenní u starších žen. Jejich incidence v 60. a 70 letech minulého století přinutila systém reagovat. Nebylo to tím, že matky či babičky a tety občanů USA trpěly. Hlavním důvodem bylo, že uvedený zdravotní problém stál poskytovatele zdravotních a sociálních služeb ročně desítky miliard dolarů. Studium příčin zlomenin krčku kosti stehenní u starších žen bylo výrazně stimulováno. Následoval rozvoj mnoha odvětví medicíny včetně nového oboru – osteologie. Dnes lze těmto komplikacím předcházet. Je však třeba dodat, že diagnostika a léčba tohoto problému dnes patří mezi dosti drahé vyšetřovací a léčebné postupy, jak ukazují i indikační omezení našich zdravotních pojišťoven. Další příkladem je reakce systému na dnešní epidemii úplavice cukrové neboli diabetu. Výsledkem především ekonomického a sociálního tlaku byl nejen objev dlouhodobých parametrů kompenzace hladin cukru, ale i nové přístupy k léčbě. Samozřejmý je i zde výrazný profit farmaceutického průmyslu.
Z pohledu spotřebitele se zátěž kuřáky projevuje různě dle systému zdravotní péče. V sytému s menším zastoupením principu solidarity je kuřákovi zvýšeno pojistné, nebo na některé choroby není pojištěn. Kvůli minimální úloze státu v tomto systému je výtěžek státu z daně na tabákové výrobky v maximální možné míře zachován. V systému plně solidárním by měl zvýšené náklady na léčbu nemocí spojených s kouřením hradit stát, jenž profituje z daně na tabákové výrobky, jejíž dlouhodobý růst je dle politiků motivován bojem proti kuřáctví. Otázkou je, kolik z takto získaných prostředků se vrátí do systému zdravotní péče. Hlavními regulátory by měla být ministerstva. Jejich činnost je však dnes v tomto směru redukována na penězovody do privátních a stranických pokladen. Jak je tento systém nastaven a jak je citlivý, to ukazuje osud několikadenní ministryně, která si dovolila odvolat, bez konzultace s ostatními zainteresovanými, dozorčí přečerpávacích stanic.Tady je problém, nikoliv v kuřácích. Přispívá k němu i neprůhlednost financování respektive malá informovanost o finančních tocích státní správy obecně.
Doktorka Eva Králíková z Centra léčby závislostí na První lékařské fakultě Karlovy univerzity, odbornice na tuto problematiku, udává že výnos z daně na tabákové výrobky dělá ročně cca 60 miliard (11). Současný ministr zdravotnictví tvrdí , že do státního rozpočtu jde cca jedna miliarda korun ze spotřební daně, zatímco od výrobců cigaret takřka deset miliard korun. Takto si svým způsobem dle něho kuřáci předplácejí zdravotní péči. Z uvedeného plyne závěr, že ačkoliv kuřáci jsou nemalým, neřku-li významným přispěvovatelem do státní kasy (formou daní z tabáku), místo toho, aby tyto prostředky v dostatečné míře vláda dala zpětně k dispozici pro potřebu zdravotnictví, s největší pravděpodobností ještě zvýší tyto daně, ale ještě s menší pravděpodobností (za ministrování Kalouska) nějaké peníze pro tyto účely (zdravotní péče a léčení) uvolní (12). Paní doktorka také odhaduje náklady na léčbu chorob spojených s tabakismem ve výši 80 – 100 miliard korun ročně, nikoliv 6 miliard, jimiž operuje Heger. Rozpočet VZP v roce 2010 byl 140, 314 mld. Kč (13). (Že by kuřáci spotřebovali více než polovinu nákladů na zdravotnictví? – pozn. edit.) Částka uvedená paní doktorkou jistě není malá, tak proč alespoň v posledních dvaceti letech, v nichž probíhá "zostřený" boj s nikotinismem, není reakce systému podobná jako ve výše uvedených případech? Odpověď je, myslím, zřejmá. Absentuje společenská objednávka na změnu systému boje s kuřáctvím, neboť současný způsob je asi po mnoha stránkách vyhovující. Ekonomický profit organizátorů zdravotní péče na úkor kuřáckých i nekuřáckých jejích spotřebitelů je nepřehlédnutelný.
Hlavní problém boje s tabakismem není tedy ani v kuřácích či nekuřácích, ale v systému, který generuje zásady současného boje s tímto celospolečenským problémem. Je to opět ono okřídlené – socializace ztrát a privatizace zisků. Kuřáci nedostávají zpět potřebnou část na léčbu chorob spojených s kouřením a tato zátěž je záměrně přesouvána na nekuřáky. Zároveň jsou obě skupiny okrádány tím, že podstatná část daně z tabákových výrobků po průchodu státním rozpočtem mizí v soukromých a stranických pokladnách, aniž by byla plně využita státem k plnění jeho úkolů v oblasti nevýrobní sféry. Současný boj s kouřením je veden se záměrem prohlubovat antagonistický vztah mezi kuřáky a nekuřáky. To je prevence toho, aby si tento základní problém obě skupiny uvědomily a spojily se. Tedy ono klasické starořímské divide et impera.
Jak by tedy měly vypadat boj s kuřáctvím? Dovolím si předložit jen pár zásad z nichž by měl dle mne vycházet. Hlavním a nejdůležitějším, i nejobtížnějším, je pochopení faktu, že boj s kuřáctvím je v zájmu kuřáků i nekuřáků a obě skupiny by se měly spojit proti těm, kteří z kuřáctví tím či oním způsobem profitují.
Prvním krokem by mělo být zprůhlednění a veřejná kontrola toku zdrojů z daně na tabákové výrobky. Pokud by to nestačilo, tak jejich vyvedení mimo státní rozpočet a ministerstva. Vytvořit fond pod správou nezávislých organizaci typu Svazu pacientů, samozřejmě plně transparentní a kontrolovatelný. Dalším zdrojem peněz do tohoto fondu by byla část daní (5-10 %) z antitabákového průmyslu (od výrobců např. odvykacích žvýkaček, elektronických cigaret, daně z poradenské činnosti atd.).Dále část daní z farmaceutických výrobků na léčbu nemocí z kouření. Podstatná část peněz by se vrátila do systému zdravotní péče, např. přes kód pro choroby spojené s kouřením v rámci DRG systému (platba za diagnózu). Zbylá pak na konkrétní projekty v oblasti např. sociální péče, školství či kultury, samozřejmě se zpětnou kontrolou se efektivními sankcemi.. A stát by ještě ušetřil na redukci úředníků státní správy.
Další možností je vypsání grantu na objev parametrů prokazujících dlouhodobou expozici organismu tabákovými zplodinami. Mnoho kolegyň a kolegů z oborů klinické biochemie a patobiochemie jistě bude protestovat, že pokusy byly a je to náročné či nemožné. No, máme-li dnes metodu prokazující kouření zpětně a v určité výši z moče certifikovanou EU (1), tak si myslím, že cesty jsou a času bylo také dost. Také se domnívám, že vynaložené prostředky na zkoumání uvedeného problému nebyly ani zlomkem toho, co systém vynaložil na výzkum nových zbraňových systémů či geneticky upravených potravin.
Proč tak zdůrazňuji, že je třeba parametrů prokazující dlouhodobou expozici organismu tabákovými zplodinami podobně jako dnes glykované proteiny či glykovaný hemoglobin prokazuji v řádu týdnů kompenzaci hladin cukru? Zavedení vyšetření těchto parametrů jako obligatorních vstupních vyšetření, jakými jsou dnes krevní obraz či EKG, bychom postupně podchytili celou populaci kuřáků. To by vedlo nejen ke zpřesnění epidemiologických a dalších dat o vlivu kouření na organismu, ale především k zavedení toho, co v dnešním boji s kouřením zcela chybí, a to je individualizovaná prevence. Náklady na její zavedení by mohly být kryty jak z fondu, tak zvýšením pojistného, které by mohlo být sníženo po zařazení do preventivního programu, či odpuštěno po opakovaném negativním nálezu parametrů prokazující dlouhodobou expozici organismu tabákovými zplodinami v průběhu jednoho roku. Co by mělo být náplní preventivního programu? Především celkové fyzikální a laboratorní vyšetření, v tom se shoduji s bývalým ředitelem VZP MUDr. Horákem (12). Výsledkem by bylo včasné podchycení vznikajících chorob. Já bych jej však doplnil především o zátěžové testy hlavně kardiovaskulárního systému. Proč? Z mé zkušenosti vyplývá, že jen asi 10 % kuřáků skončí s kouřením z vlastní vůle, dalších cca 10 % pod tlakem rostoucích cen, ale převážná část kuřáků s tím sekne až ve chvíli, kdy začne "stávkovat" organismus. Tedy tehdy, když si uvědomí, že zdravotní problémy spojené s kouřením se jich bezprostředně dotýkají, a to je největší stimul a strašák. Všichni vám mohou říkat cokoli o škodlivosti kouření, ale po absolvování zátěžového testu, který je předčasně ukončen pro bolest na hrudi či výrazné dechové obtíže, kdy lékař vám s asertivně volenými slovy sdělí, že toto je nic ve srovnání s tím, co vás čeká, když nepřestanete kouřit, je opravdu důrazné varování. Preventivní prohlídky by měly být cyklicky opakovány v závislosti na věku, délce kouření a přidružených chorobách do té doby, než se prokáže testy, že pacient nekouří. Takto pojatá individualizovaná prevence v současném boji proti kouření chybí. Tady je jedna z racionálních a efektivních cest, která může být alespoň částečně využita už nyní např. u pacientů protikuřáckých poraden atd.
Závěrem si dovoluji zdůraznit, že článek nebyl napsán na obranu kouření a je jen příspěvkem k diskuzi o metodách boje proti kouření. Novoročním přáním autora je, aby obě zainteresované skupiny pochopily, kde je "kořen zla", a projevily určité porozumění pro názory a pocity druhé skupiny. Nekuřáci to, že ostrakizace kuřáků neřeší problém a jen jej prohlubuje. Kuřáci by měli např. respektovat to, že kouření škodí i obtěžuje a mělo by být povoleno jen v dobře odvětraných a vymezených prostorech. Především by všichni měli pochopit, že boj s kouřením je během na dlouhou trať a bez spojení obou skupin a jejich společného úsilí nebude nikdy pro jednu ani druhou stranu tento problém uspokojivě vyřešen.
Literatura a zdroje:
1. Měřicí zařízení na testování přítomnosti nikotinu (kotininu) v moči COT
http://ecl.svethostingu.cz/Files/COT(CZ).pdf
2. http://www.mwm.cz/CD/c1225.htm
3. http://www.joevialls.co.uk/transpositions/smoking.html
4. http://www.junkscience.com/news2/nicotine.html
5. http://aje.oupjournals.org/cgi/content/abstract/138/2/128
6. http://tobaccodocuments.org/mayo_clinic/1005070051-0052
8. http://dokumentarni.tv/zdravi/tabakove-spiknuti-the-tobacco-conspiracy
10. http://www.blisty.cz/art/62445.html
11. http://www.blisty.cz/art/59781.html
12. http://www.blisty.cz/art/59349.html
13. http://www.vzp.cz/uploads/document/VZP_CZ_2010_pdf_150_dpi.pdf
