Včera se list New York Times zamýšlel nad životem Jordánce Humáma Chalíla Abú Mulála al-Balawího, který se odpálil tento týden v Afghánistánu, přičemž s sebou vzal sedm agentů CIA. Proč tento velmi vzdělaný lékař, kterého na popud západních států naverbovala jordánská tajná služba s úkolem infiltrovat al-Kájdu, sáhl k tak zoufalému činu? Proč se rozhodl zavraždit tolik amerických zpravodajců? Článek nabízí jednu z možných odpovědí:
– Bratr popsal Balawího jako „znamenitého bratra“ a „brilantního lékaře“ a uvedl, že rodina si nebyla vědoma textů, které psal pod pseudonymem pro džihádistické webové stránky. Dodal však, že bratra „změnila“ loňská třítýdenní izraelská kampaň v Gaze, při níž zahynulo na 1 300 Palestinců.
A článek agentury Associated Press o možných motivech „štědrovečerního teroristy“ Umara Farúka Abdulmutallába obsahuje podobnou pasáž:
– Studenti a učitelé na škole uvedli, že Abdul byl společenský kluk, měl spoustu jemenských přátel a neprojevoval žádné extremistické postoje. Dodali však, že se netajil svými sympatiemi k Palestincům a svým hněvem na izraelskou činnost v Gaze.
Když saúdské a jemenské pobočky al-Kájdy na počátku loňského roku oznámily, že se spojují do jediné organizace „al-Kájda Arabského poloostrova“, hemžilo se jejich prohlášení ostrými odsudky izraelského útoku na Gazu. Teroristé dále prezentovali svou kampaň coby „součást boje za osvobození Palestiny, neboť Izraelci a křižáci jedno jsou“. Nenávist Jemenců vůči Izraeli je tak extrémní, že dokonce i jemenský prezident, náš údajný spojenec ve válce proti teroru, se otevřeně přimlouvá za zakládání výcvikových táborů pro bojovníky proti Izraeli v Gaze. Lawrence Wright ve své knize The Looming Tower, za niž získal Pulitzerovu cenu, píše, že Mohammed Atta, jeden z pachatelů útoku z 11. září 2001, se upsal jako mučedník al-Kájdě téhož dne roku 1996, kdy Izrael napadl Libanon. Podle Wrighta tak Atta učinil z „rozhořčení“ nad izraelským útokem. Není zkrátka pochyb, že loajální americká podpora (politická i materiální) Izraele v jeho četných válkách s jeho muslimskými sousedy přispívá k podněcování teroristických útoků na Spojené státy.
Ovšemže jako vždy, když padají slova jako Izrael či terorismus, hrozí vážné nebezpečí přílišného zjednodušování ze všech stran, takže mi dovolte několik upozornění předem: v případech, kdy je americká podpora Izraele příčinou anti-amerického islámského extremismu, to většinou není jediná a někdy ani ta hlavní příčina, nýbrž pouze jedna z mnoha. Amerika se ráda vměšuje, často násilně, do řady záležitostí muslimského světa, jež s Izraelem nikterak nesouvisí. Platilo to dlouho před zářijovými útoky a po nich to platí dvojnásob. Je známo, že vůdcům al-Kájdy ve skutečnosti na osudu Palestiny nijak zvlášť nezáleží a izraelsko-palestinský konflikt jen využívají k získávání podpory veřejnosti. Samotná skutečnost, že teroristé odmítají tu či onu politiku, ještě neznamená, že bychom s touto politikou měli skoncovat. A především je třeba připomenout, že diskuze o příčinách terorismu není omluvou terorismu. Člověk se přeci může snažit porozumět tomu, zda a jak terorismus sami podněcujeme, aniž by si přitom myslel, že zabíjení nevinných civilistů je jakkoli legitimní či ospravedlnitelné.
Přesto je velmi těžké nezabřednout do oné atmosféry extrémního fantazírování a sebestředné slepoty, která prostupuje americkou veřejnou diskuzí o terorismu, zejména ve světle nejnovějších afér. Pravice, která jako vždy zneužívá strachu lidí, falešně obviňuje Obamu z toho, že nepoužívá dostatečně „válečný“ slovník a neprojevuje dostatečně „válečnou“ mentalitu. Na to Obama a jeho poradci odpovídají – už zase – že ANO, JSME VE VÁLCE! a připomínají, kolikrát už o tom Obama hovořil a co všechno pro naši válku už udělal. A tak jsme posledních deset let hlasitě vytrubovali do světa, že JSME VE VÁLCE!, že jsme Národ válečníků a že v našem čele stojí Válečný prezident. To, že „jsme ve válce“ – nejen v Iráku a Afghánistánu, ale obecně proti islámským extremistům – je nezpochybnitelné dogma obou parlamentních stran, které všichni NORMÁLNÍ lidé musejí podporovat. V současnosti vedeme válku v té či oné podobě rovnou v pěti převážně muslimských zemích – Afghánistán, Irák, Pákistán, Jemen a Somálsko, hrozíme Íránu „paralyzujícími“ sankcemi (a někteří šílenci dokonce válkou) a pokračujeme v oddaném svazku s Izraelem.
Přesto všechno jsou naše mediální hvězdy a politické osobnosti evidentně zmatené a bezradné, když mluví o útocích na americké občany. Proč nám to dělají? Musejí být šílení nebo opilí náboženským zápalem nebo je stravuje slepá, nelidská zášť. To vše je jistě pravda v případě jedinců, kteří se odpalují a masakrují přitom nevinné civilisty. Stejně iracionální je ovšem myslet si, že někdo může deset let vyřvávat do světa JSME VE VÁLCE!, posílat bomby a vojáky a nejrůznější nástroje smrti do mnoha muslimských zemí (přímo i prostřednictvím Izraele), a přitom se nedočká nějaké odplaty. To se totiž děje, když je národ „ve válce“ – vyhazuje do povětří cizí občany a cizí budovy, ale občas zase někdo vyhodí do vzduchu jeho vlastní občany a budovy. Takhle zkrátka válka funguje.
Je opravdu neuvěřitelné, že do oné části světa posíláme celá desetiletí letadla a vojáky a týmy vyšetřovatelů s nástroji tortury, svrháváme jejich vlády a dosazujeme své loutkové režimy, okupujeme jejich svatou zemi a vyzbrojujeme Izrael po zuby, a pak se hrozně divíme, proč nám všichni chtějí ubližovat. My Američané obecně přepadáme jen státy, které nemají dostatek peněz a zbraní, aby nám to oplatily na naší vlastní půdě, či přinejmenším ne konvenčními způsoby. Zřejmě proto jsme časem uvěřili, že naše násilné činy vůči cizím zemím jsou normální a správné, ovšem jakmile nám cizí země oplatí stejnou, dopouštějí se flagrantního porušování Principu Lidskosti.
Hlavní problém spočívá v tom, že dokud si budeme namlouvat, že k islámské radikalizaci sami nikterak nepřispíváme, zůstaneme ve stavu blažené nevědomosti vůči závratné ceně, jakou za své činy platíme. Ať mi někdo jmenuje jediného významnějšího politika z kterékoli strany, který kdy přiznal, že naše nehynoucí loajalita vůči Izraeli – naše zásada, že všechny problémy a konflikty Izraele jsou i naše vlastní – zvyšuje riziko teroristických útoků namířených proti nám. Tuto evidentní pravdu ještě nikdo z nich nevyřkl. A skutečnost, že Izrael dnes slibuje, že jeho příští válka proti jeho muslimským sousedům bude dokonce „ještě mnohem tvrdší“ než příšerná zvěrstva v Gaze či Libanonu, znamená, že ona zmiňovaná cena se téměř jistě mnohonásobně zvýší.
Znovu opakuji, že to vše samo o sobě nedokazuje, že bychom svou politiku měli změnit. Samotný fakt, že islámští radikálové nesouhlasí s našimi kroky, ještě neznamená, že bychom jim měli vyhovět, neboť není vyloučeno, že nám tyto kroky přinášejí čistý zisk nebo jsou morálně ospravedlnitelné. Alespoň bychom se však měli odhodlat k racionální diskuzi o nákladech a výnosech naší politiky – a to se může stát jen tehdy, pokud si přiznáme, že nějaké náklady vůbec existují. Smutnou pravdou však zůstává, že pokud jde o naše působení na Středním Východě a o naši slepou podporu všeho, co Izrael dělá, jakoukoli racionální diskuzi o nákladech naší politiky (nemluvě o její morální rovině) dál tvrdohlavě odmítáme.
xxx
Glenn Greenwald je americký novinář a přispěvatel levicového internetového deníku Salon.com
Překlad: Aleš Drobek
Převzato z blogu Aleše Drobka na Aktuálně
Foto: zdroj
