O polívce z kamení a doktorovi v novém tričku

Reklama


Vídal jsem ji každé ráno. Matka ji vláčela na invalidním vozíku do jídelny a načesaná hlava té malé poskakovala přes schůdky až ke stolu. Vždy krásný úsměv, vyzývavý výstřih nad dráždivými, možná sedmnáctiletými ňadry.

Snažil jsem se pochopit (promiňte, ale jiné slovo pro ten pocit z ní nenacházím) nasranost její mámy, která kolem viděla své šťastně se povalující a lelkující nastrojené vrstevnice, zatímco ona tlačila trakař. Proč právě její řeka teče proti proudu? Proč to její děťátko zůstalo po celá ta léta batoletem s narostlými kozičkami?

Celoživotní oběť děťátku, které se už nedá unést, které své mámě nikdy nepomůže s břemenem tlačícím k podlaze její život, co skoro ani nezačal a už se blíží k čáře obzoru…

Snažil jsem se na tu malou nedívat, a přesto jsem její šťastný smích slyšel, kudy jsem celý den chodil.

Přijížděla denně na snídani jako princezna, vesele se rozhlížela po ostatních nezatíženým pohledem, a své štěstí třímala v rukou. Hovořilo k ní a ona hovořila s ním. Desetkrát za snídani. Vždycky svobodná a dospělá a bez váhy a přitažlivosti zemské vznášející se mezi mobilními slůvky putujícími odkudsi z neznáma a dodaleka vlaštovkami.

A pak jsem ji viděl zase šťastnou s nešťastnými. Její rodiče se opékali u bazénu a ona ve stínu palmy s laptopem na kolenou. A zase ten zvonivý, klokotavý smích bez váhy a přitažlivosti zemské. Bez váhy nebo bezvlády? Vznášela se internetem a měla určitě spousty senzačních sexy kamarádů z celého světa a psala jim možná ty nejerotičtější smsky a maily.
A rodiče mezi sebou neviditelné útrpné pohledy.

Včera jsem na hlavní žebravé ulici keňské vesnice vytáhl z kapsy peníze pro mladou ženu na primitivním vozíku s miminem na klíně. Už i ono natahovalo ruce. Pak mi někdo z přejedených u večeře v hotelu říkal, že to je přece ten fígl, ona vůbec není chromá. Jen vyžebrá na vozíku víc!

Ona možná chromá nebyla. Jen neměla nohy!

Strašně neumím courat touhle Žebravou ulicí! Strašně neumím smlouvat, i když vím, že za tyhle pitomé korálky bych doma dal polovinu. Stydím se ostatním přejedeným spolustolovníkům přiznat, co jsem za koupené blbosti zaplatil. Někteří se vracejí do hotelu jako vítězové a trumfují se, na kolik vše usmlouvali. Já vím, že polovina z neodbytných, až přidrzlých prodejců jsou svým způsobem vexláci…

Když jsem prošel Žebravou ulicí, nakoupil, vlastně daroval své peníze za všechny možné drobnosti, oddechl jsem si. Teď už jen silnice k hotelu, můžu vytáhnout foťák a konečně si nafotit áleje kvetoucích džakarand. V tu chvíli se odkudsi ze stínu vynořil asi dvanáctiletý kluk. Ach bože, já vím, že mi budeš říkat, že už jsi dva dny nejedl…

Když jsem se tudy vracel jiný večer potmě, dva podobní na mně začali žebrat peníze. Namátkou jsem jim rozdělil kovovky z kapsy a ten jeden se na mě zle obořil a já si mimovolně přitáhl k tělu batoh i foťák. Řval na mě, že jsem mu dal míň než druhému a že jsem fuckin´ svině…
Tenhle dnešní kluk vedle mě jenom šel. Já pro jistotu zrychlil. On taky. Pak ukázal přes kopec, že žije vedle ve vesnici. Zval mě tam. Říkal, že je to u nich hezké. (Projížděl jsem tam autobusem. Příšerná hlavní ulice, plná prachu, dřevěných pokroucených stánků, smetišť s povlávajícími igelity a smradem z pálených petláhví.)
 
„Já vím, že je to u vás hezké. Už jsem tam byl…“
 
Pokýval hlavou a šel dál mlčky.
 
„Co chceš dělat, až budeš velký?“ zeptal jsem se ( v hlavě děsivý údaj z Průvdce, že 4 z pěti mladých lidí mezi 25 až 35 let tu umírají na AIDS).
 
„Budu doktorem,“ slyšel jsem tichou odpověď.
 
Poprvé jsem zpomalil a podíval se na něj.
 
„Nemáte nějaké staré tričko nebo boty, které už nepovezete domů?“
 
Zase jsem se zřítil do sebe. Okamžiky, kdy se hvězda zřítí do černé díry. Kdy se velikost setká s malostí. Kdy se sen praští o realitu.
 
Vytáhl jsem z peněženky pět euro a zase mě hanba fackovala.
 
„Kup si nové tričko, doktore,“ zkusil jsem říct bodře a neohlížet se.
 
Vůbec nevím, jak se zatvářil. Bál jsem se jeho výraz vidět.
 
Přidal jsem do kroku, abych už byl za bránou do ráje. Ten ráj z jeho pohledu, kde si já válím šunky, se jmenuje hotelový rezort. To peklo, co je za branou (z mého pohledu), se jmenuje Afrika. Pro někoho je i peklo nebem, ve kterém je sice pekelné vedro, ale na žhavém ohni se dá uvařit jídlo.
 
Slyšel jsem zpívat africkou ukolébavku. Slyšel jsem, že matka dá do kotlíku s vodou kamení, rozdělá oheň a zpívá dětem o tom, aby spinkaly, že až bude polívka hotová, nezapomene je vzbudit.
 
Pár lidí od stolu se v hotelu dohodlo s místním taxikářem, že je zaveze do vesnic, kde nemají to štěstí život provexlovat. Do vesnic v buši, kde chodí pět kilometrů pro vodu a kde se obdělávají políčka. Nakoupili pytel rýže, pytel cukru a pytel mouky a vyjeli. Chtěli čestně pomoct konkrétním lidem. Vrátili se mlčenliví.
 
Ten večer jsem neslyšel smát se ani puberťačku na čtyřech kolečkách. Možná si vybila mobil. Možná už ji udrncali k spánku…
 
Jestli se zítra z růžových džakarand vynoří hlava malýho doktora (vsadil bych se, že tam po škole stává denně a pochoduje se všemi přežranými sem a tam), vezmu si na něj adresu. Třeba mi napíše recept, jak se pomáhá. Třeba něco vymyslím. Třeba…
 
Převzato z blogu autora na www.aktualne.cz
 
Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku