Lhát je dnes u nás i jinde běžné. Za jistých okolností lžou asi všichni, kazí to však dobré mravy. Hlavně to má ale vliv na naši schopnost vytvářet společnost, ten celek, v němž roli tmelu zaujímá sdílení určitých hodnot. To, jak tuto funkci hodnoty plní, záleží na jejich složení. Tedy na tom, z jakých aditiv se tmelící směs skládá. Kdyby existovala červená kniha vyhynulých či zanikajících hodnot, tak jako už jsou červené knihy o vymírajících představitelích fauny a flóry, asi by se v ní u nás umístily na čelných místech hodnosty jako věrnost, pravdomluvnost a schopnost držet slovo. Bez schopnosti dodržet své sliby se však nemůže udržet žádná společnost, tedy ani ta česká. Tím méně se pak rozvíjet. Slavnostnímu ujištění o pravdivosti svých slov a čestnosti svých záměrů se běžně říká přísaha či slib, také někdy čestné slovo.
Pamatujete si ještě chvíli, kdy jste naposledy někomu přísahali? Nikoliv sobě, že třeba to a to uděláte nebo neuděláte, ale těm ostatním. Třeba společnosti, k níž patříte, jejíž součástí se cítíte. Jako mladý muž jsem třeba přísahal na text, který jsem si přečetl z listiny podané mi majorem Pikolou, bývalým holičem a tehdy i velitelem místního vojenského útvaru. To jsem byl sotva pár dní záklaďákem. Jiní zase museli přísahat ve svých zaměstnání na něco, co si za nějakou dobu už ani nedokážou vybavit, Nepamatují se ani na to, na co vlastně přísahali. Na vojně to bylo nejspíše o věrnosti, kázni a o socialistické vlasti. A také o tom, že o některých věcech nebudete nikdy veřejně mluvit. Dnes už nevím ani o jakých.
Za svůj život, prakticky od dětství, ať už bylo toto období nedávno či dávno, mnozí z nás něco někomu či něčemu přísahali a slibovali. Rodičům, nebo třeba před soudem, na svatbě nebo při promoci. Asi je běžné, že většině to vše postupně splynulo. Věřícím přísahajícím na Bibli i ateistům nevěřícím v jediného boha, kterému by adresovali své přísahy. Vždyť i přikázání z desatera vznikala podstatně dříve než Bible sama a dříve než představa Boha jako dozorce nad vyslovenými sliby. Některá přikázání (Cti otce svého i matku svůj, Nepokradeš či Nezabiješ) jsou však universální, starší než doba, od kdy byly někým zapsáni do tzv. svatých knih. Lze na ně i přísahat jako na věčné, nebo spíše staré pravdy. Stejně tak jako na Kantův kategorický imperativ. Respektujeme je, ale kdo v životě své sliby neporušil? Navíc mnohé z těch dříve námi složených přísah a slibů už stejně přestaly platit, když se změnili jejich adresáti. Vždyť ani armáda ČSSR již neexistuje, stejně jako se v mlze minulosti ztratil SSSR či Strana, na kterou dříve přísahali soudruzi. Existují ale jiné subjekty, kterým jsme slibovali a jimž jsme přísahali, a ke kterým se cítíme i dnes vázáni věrností, včetně některých slibů a přísah určených vlasti, resp. společnosti, kam se zařazujeme. Smysl to má ale jen tehdy, pokud se jimi cítíme vázáni nejen my, ale i jiní, nám blízcí či společným jazykem, minulostí a jinak spříznění lidé. Přísahy a sliby mají svůj význam, pokud jsou vázány na společnost, v níž žijeme. V reálu je to ale tak, že zdaleka ne všichni, kteří se cítíme být součástí vyšších celků, vůči nimž jsme se takto někdy zavázali, své sliby dodržujeme, což jejich hodnotu silně oslabuje. Přísahy totiž mají smysl jen tehdy, když je my, kteří na to či ono přísaháme, myslíme doopravdy. Tedy že je dodržíme za všech okolností, dokonce i za těch extrémních. Tzv. dokud nás smrt nerozdělí. Tato floskule má v principu mnohem širší a hlubší význam, než jak se v některých společnostech používá třeba při uzavírání manželství. Ostatně, jaký by pak asi mělo smysl takový či jiný slib či přísahu skládat, pokud bychom jej nemysleli vážně a bez časového omezení jeho platnosti?
Ve světě – aspoň tak jak o tom víme z literatury, z filmů či z knih – se mezi některými manželskými páry, které mají a chtějí mít k sobě dobrý vztah, po určité době obnovuje manželský slib. Zpevňuje to prý u nich pocit vzájemné zavázanosti. Totéž platí ale i o slibu věrnosti státu, společnosti a jiným velkým celkům, pokud se k němu odhodláme. Jde o onu pověstnou společenskou smlouvu, kterou zformuloval poprvé J. J. Rousseau před čtvrt tisíciletím. Smlouvu, která nás zavazuje pečovat o principy rovnosti, svornosti a bratrství, na nichž je i naše společenství založeno. Ne každý jsme schopni se považovat za součást Lidstva, tedy za členy toho velkého společenství, v němž nejvyšší hodnotou je asi vedle spravedlnosti a jejího dodržování také vztah k pravdě. Ono Husovo "Miluj pravdu, braň pravdu, chraň pravdu…" Měli bychom být toho schopni, pokud se cítíme být lidmi. Součástí tohoto pocitu je i vědomí sounáležitosti s českou společností. Na ni bychom takto měli být schopni znovu přísahat. Obnovit slib, který k této sounáležitosti patří. Patřit jen k určitému rodu či klanu nebo kastě je v dnešní době již málo. To je vhodné třeba i pro kriminálníky a pro jejich mafie, Nemělo by to snad smysl dnes, kdy pro mnohé z nás česká společnost splývá s působením různých gangů a zájmových struktur, a kdy již uplynula delší doba od doby, kdy jsme se poprvé s české společnosti přihlásili? Že si nepamatujete, kdy jste takovou přísahu skládali? Bylo to tehdy, když jste poprvé bez nějakého donucení pocítili ve svém vědomí při zpěvu hymny, při čtení knihy o národní minulosti, že patříte k tomuto celku. K takové přísaze nepotřebujeme žádné rituály, žádné hromadně skládané přísahy ve stylu „tak přísaháme“. Tuto přísahu skládáme jen sami sobě.
Přišel už čas obnovit svůj slib? Snad ano, a snad bychom to měli udělat co nejdříve. Mohlo by to prospět obnovení vzájemné důvěry, pokud by to bylo dobrovolné a hlavně, pokud by to ti, kteří něco takového znovu složí, byli ochotni brát vážně. Nemusíme kvůli tomu vstupovat do nějakého hnutí, nebo dokonce do politické strany, kde se od Vás očekává, že tím něco sledujete. Nějaký osobní užitek či přístup do výtahu, který Vás má vyvézt do nějakého vyššího patra moci. Platit k takové slibu – říká se tomu souhlas se stanovami – ještě příspěvky a odevzdávat volební hlasy pro jejich lídry je hodně ubohé. Takové hnutí není hnutím, a politická strana není stranou, která lidi spojuje, ale naopak slouží k jejich rozdělování. Jen něco v tomto smyslu simuluje a něco od Vás nárokuje. Někdy ale nevíte, co je to vlastně zač. Kdybych měl složit něco jako slib věrnosti takovému hnutí či straně, moc bych se snažil zjistit nejdřív, komu přísahají ti, kteří to vedou. A také, jak to sami dodržují.
Správná přísaha by měla být silným vnitřním závazkem, je-li ovšem spojena s dobrovolností. Je to něco co souvisí s osobní ctí. To není o tom, že budu přísahat na nějaké stanovy, tak jak to dělali v minulosti třeba jesuité a komunisté. Jezuité, kteří s tím začali už na prahu novověku tomu původně říkali „formule institutu Tovaryšstva Ježíšova“. Slovo formule se v tomto případě překládalo i jako „stanovy“ (také stanovy KSČ byly mj. doplněné desaterem komunisty, které byly součástí přihlášky do strany podepisované uchazečem o členství. Jeho dikce byla podobná jako devatero jezuitů, ale stručnější).
Nedávno jsem si tyto jezuitské stanovy znovu pročítal. Jsou poměrně obsáhlé a rozdělené do 9 bodů. Vznikly někdy před 27. 9. 1540 v Římě. Jejich obsah stojí za pozornost, včetně té první formule, který zavazuje každého, kdo má na ně přísahat, sloužit Bohu jako voják pod praporem kříže. Od toho se pak odvíjí i požadavek, jak má dotyčný Řádu sloužit a komu se bude odpovídat za to, co bude dělat. Zajímavá je i následná formule, která zavazuje k poslušnosti svému představenému, včetně tomu nejvyššímu ze všech představených, tedy papeži. Docela by bylo zajímavé zjistit, jak se s tímto bodem vyrovnal dnešní papež-jezuita, který sám tento slib v mladších letech také skládal. Musí se nejspíše podřizovat sám sobě. To má něco sice do sebe, ale problém je v tom, že těm druhým jezuitům, kteří na toto také přísahali, je něco takového odpíráno. S něčím takových se asi u jezuitů nikdy nepočítalo, že by k tomu mohlo dojít. Nejspíše se zde vloudila chybička. Papež bývá jeden (nepočítáme-li středověk, kdy byli najednou třeba tři, a dnešek, když jeden bývalý je v penzi). Horší je to ale s obsahem 4. formule zabývající se věrností, kterou je nový adept Řádu povinen vůči svým nadřízeným (měl být připraven své závazky plnit tzv. „ve dne v noci a s přepásanými bedry“, což je nejspíše něco jako „vždy připraven“). V další formuli pak je tomu, kdo přísahu skládá, upírána možnost jednat o tom všem přímo s papežem. Musí respektovat hierarchii řádu a neporušovat subordinaci, což zcela určitě vycházelo z předpokladu, že jezuita sám se nikdy nestane papežem. V tomto byly jezuitské stanovy zjevně nepředvídavé. Významu hierarchie uvnitř Řádu je věnována i 6. formule a týkají se jí i ty další. V nich se pojednává i o majetcích členů, o kariérních možnostech a nakonec (v 9. formuli) i o kontrole plnění předešlých formulí. Když si našinec pořádně přečte to, na co nový člen tohoto výhradně mužského tovaryšstva přísahá, porozumí i tomu, odkud a z jaké asi předlohy bolševici převzali nejen oslovování svých kolegů, ale i poučky o lidech zvláštního ražení a o výběrovosti Strany.
Přísahat na něco takového je pro našince, který není posedlý mocí a jejími zákony, nanejvýš rizikové. Samozřejmě jen v případě, pokud k tomu nemáme zvláštní dispozice. Je to vše založeno jakoby na známém principu letadla, kde nemáte-li zvláštní štěstí a nezískáte-li tzv. bingo, hrajete celý život zvláštní hru, v níž jste jen těmi, co všechno odřou a nic z toho nemají. Můžete mít jedině dobrý pocit, že plníte svoji přísahu. Možná získáte i naději, že jednou Vás potká ono bingo, jako potkalo dnešního Františka. Takové přísahy mohou skládat, zdá se, ale jen ti, kterým je jedinečnost a neopakovatelnost vlastního já a tedy i vlastního života, celá jeho osobnost s tím spjatá něčím, čeho si moc neváží. Co jsou ochotni obětovat tzv. vyšším zájmům, které však vyšší nemusí být, a které se dají navíc snadno zaměnit za zájmy moci, která nemá s Vašimi zájmy nic společného.
Přísahy a tzv. velké sliby by měly být skládány vždy nanejvýše uvážlivě, stejně jako by měly být stejně uvážlivě obnovovány. Tím lze říci, že obnovení přísahy nějaký smysl může mít, pokud je to dobrá přísaha. Česká společnost by si už zasloužila od těch, co se považují za Čechy a Češky obnovit to, čemu se říká i vzájemnost, solidarita a také vzájemná slušnost. Neměli by nás nadále dělit naše neschopnosti, odlišnosti, ale naopak. Měli bychom umět táhnout za jeden provaz, abychom společně byli schopni něco dobrého dosáhnout. Tedy to, co jako atomizovaní jednotlivci nedokážeme. V žádném případě by to nemělo fungovat jako ono letadlo (viz výše), kde jeden za sta sice zbohatne, ale ti ostatní jsou chudší než byli. Jediné, co jim pak zbývá je závist, že se jim nepodařilo ono bingo, že někdo někde třeba vyhrál čtyři sta melounů a oni mu do toho ještě přispěli. O tom, jak by to mělo být, o tom bychom se měli konečně začít i bavit a diskutovat o tom, jak na to. Není snad už ale k něčemu takovému trochu pozdě?
