Že jste dosud neslyšeli o kopírovacím monopolu? S koupeným filmem nesmíte dělat, co chcete: Nesmíte ho kopírovat známým, sdílet ho na Internetu nebo k němu napsat titulky. Pokud měl DRM, nesmíte ho ani víckrát pustit. Dosud jsme tomu vznešeně říkali ochrana autorských práv, ale přišel čas mluvit o kopírovacím monopolu neutrálně. Přichází pirátský newspeak!
Pirát nemá žádnou povinnost používat stejné výrazy, které používá dnešní takzvaný autorský zákon. Ten je výsledkem lobby zábavního průmyslu, nikoliv vůle veřejnosti. Proto musíme začít používat slova, která fakticky vystihují podstatu zákona.
Jak řekl Richard Stallman, vývojář a známý zastánce svobodného softwaru, je důležité uvědomit si, že volba použitých slov je rozhodnutí, které politická strana může učinit. Nemusíme opakovat účelově nakreslený znak copyrightu v logu ministerstvu kultury, ve kterém švitoří umělé barvičky, ale můžeme se na něj dívat nezaujatě (viz obrázek).
Pokud doporučuji, jaká slova zvolit, nechci vás cenzurovat, ale chci vám vysvětit, jak nejsrozumitelněji komunikovat veřejnosti ideje svobodného šíření informací, které pirátská strana zastává.
Autoři nebo majitelé práv?
Podstatou tak zvaného autorského zákona není ochrana osobnostních práv autora, té se věnuje jen nepatrná část zákona a piráti nechtějí osobnostní práva autorů měnit. Podstatou je právě prosazování kopírovacího monopolu, tedy absolutního práva nad myšlenkami v jakékoliv jejich podobě. Kopírovací monopol pod příjemně znějícím, ale zavádějícím názvem „duševní vlastnictví“ nemají zpravidla autoři, ale nahrávací společnosti a výrobci, kteří se při obhajobě svých monopolů utíkají právě k autorům. Neodpustím si příklad z odborného tisku:
Na 6. června 2008 svolal [komisař pro vnitřní trh Charlie McCreevy] zasedání, kam bylo pozváno osm zástupců majitelů práv (IFPI – zástupce práv výrobců zvukových záznamů, MPA – zástupce práv výrobců zvukově-obrazových záznamů, GESAC – zástupce autorů, AEPO-ARTIS – zástupci výkonných umělců, FEP a ENPA – zástupce knižních vydavatelství, ISFE – zástupce majitelů interaktivního softwaru, a BSA – zástupce autorů softwaru). Za poskytovatele připojení byly pozvány jak asociace, tak i konkrétní poskytovatelé (BT, Orange, Telecom Italia, Telefonica). (…) Poskytovatelé připojení nejsou doposud v celém procesu příliš aktivní, zástupci spotřebitelů se dokonce prvního zasedání odmítli zúčastnit.
O několik stran následuje závěr:
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že tendence k zapojení poskytovatelů připojení do systému ochrany autorských práv na internetu jsou celoevropským trendem. Je otázkou, nakolik se v budoucnu tato spolupráce stane každodenní realitou. Jakkoliv je toto řešení hojně napadáno z důvodů ochrany osobních dat a údajů, jakož i z pozice práva občanů na informace, jež je zakotveno v ústavách jednotlivých států, je zapotřebí toto řešení vnímat jako pokus o právní uchopení technických možností, jež poskytuje internet. I v samotném zrodu tohoto právního institutu je možné spatřovat kolísání mezi upřednostňováním práv autora a práv veřejnosti, tak jak tomu je u všech zákonných výjimek a omezení. Proto jsou všechny výše zmiňované diskuse zúčastněných zájmových stran, jakož i odborné veřejnosti velmi cenné a potřebné. Doufejme, že vzniklý konsenzus přispěje k využití internetu jako bezpečného média sloužícího k šíření informací, jež zároveň umožní uspokojení zájmů autorů šířených děl.
Z těchto citátů, které pochází z příspěvku Neoprávněné užití autorských děl na Internetu a role poskytovatelů připojení – aktuální informace, autorek Petry Malé-Žikovské, ředitelky IFPI, a Alexandry Wünschové-Pujmanové, předsedkyně představenstva OSA, vyplývá následující:
-
Systém ochrany autorských práv zastupují především výrobci, vydavatelství, nikoliv autoři, ale zábavní průmysl; proto je namístě nemluvit o autorských právech, ale o kopírovacím monopolu. Není mi znám autor softwaru, kterého by BSA v České republice zastupovala.
-
Pokud se mluví o spolupráci, má se tím na mysli dohoda bez hlavního vyjednávacího partnera – veřejnosti. Za stejné „spolupráce“ lobbistických skupin probíhá i příprava novely našeho autorského zákona.
-
Uchopením technických možností, jež poskytuje internet, se rozumí zásah poskytovatelů připojení, kteří budou kontrolovat uživatele internetu a odpojovat je od internetu za sdílení informací, které pokrývá kopírovací monopol.
-
Na vyjednávání se neúčastní veřejnost, ale zájmové strany výrobců, což je příjemný název pro lobisty. Zákon má připravovat Parlament zastupující veřejnost, nikoliv „zájmové strany“ výrobců.
-
Z poslední věty citace vyplývá, že prý jedním z účelů využití Internetu je uspokojení zájmů autorů. Účelem Internetu samozřejmě není uspokojení zájmů autorů, ale svobodné šíření informací. Tím spíš, pokud se zájmy autorů míní zájmy výrobců a jiných lobistů.
Průboj termínu vlastnictví
V digitálním světě sdílení nelze zastavit. Duševní vlastnictví je pokus přesvědčit důvěřivého čtenáře, že kniha, kterou si v obchodě koupí, mu vlastně vůbec nepatří. Takový koncept duševního vlastnictví, který vůbec nelze řadit do práva, ale do propagandistického slovníků lobistů, čeká rychlý konec. Jinak by naše společnost zůstala civilizovaným otroctvím skrze vlastnictví informací.
Přesto se organizace jako OSA a Dilia neustále snaží přesvědčovat veřejnost, že knihy skutečně jsou „duševním vlastnictvím“ autorů. Například Jiří Srstka píše pro magazín inflow.cz:
Jádro věci je však v tom, že v případě autorských práv nejde o nic jiného než o ochranu vlastnictví, byť nehmotného s tím, že autorská díla se dají kopírovat donekonečna bez újmy na své podstatě. Tedy i kopie děl jsou vlastnictvím autora. Česká veřejnost však stále vnímá autorská díla jako „celospolečenské vlastnictví“, pojem známý z nedávných dob. K tomu je nutno připočíst fakt, že technologie umožňující kopírování a užívání děl se v posledních letech rozhojnily do té míry, že celá problematika výběru odměn pro autory značně zesložitěla, laik nemá šanci ji rozkrýt, a tak se uchyluje k povrchním tvrzením.
Kopie knih nejsou a doufám nikdy nebudou vlastnictvím autora. Bohužel se zájmové skupiny často uchylují k tvrzením, které jsou v hrubé nesrovnalosti s pirátským programem, protože nám podsouvají komunistické názory. Piráti nevnímají informace jako celospolečenské vlastnictví, protože je nevnímají jako vlastnictví vůbec. Komunistické nálepkování se obrací proti Srstkovi samotnému: Právě kolektivní správci, které zastupuje Jiří Srstka, totiž nuceně kolektivizují autory, kteří většinou ani netuší, že za ně Dilia vybírá poplatky za kopírování v knihovnách.
Východiska pirátské argumentace
Proto v pirátském diskurzu rozlišujeme osobnostní právo autora a majetkové právo zveřejnitele, které vhodně vystihuje podstatu vztahů, které právo chrání. Souhrnně nazýváme úpravu obsaženou tak zvaném autorském zákoně původské právo, což se používalo až do padesátých let minulého století, kdy komunistická vláda mistrně využila tak zvaného autorského práva k tomu, aby zabránila šíření nežádoucích filmů přes hranice. To jí samozřejmě nebránilo používat zahraniční melodie pro tuzemské zasloužilé umělce.
-
Osobnostní právo autora má autor nebo umělec ke svému výtvoru, skladbě, textu a jiným a zahrnuje právo je zveřejnit a právo, aby se nikdo jiný za jejich autora nevydával. Účelem tohoto práva je ochránit spotřebitele, který se může spolehnout, že kniha podepsaná Václavem Havlem neobsahuje sprosté vtipy. Česká pirátská strana trvá na tom, že člověk svou myšlenku drží teprve do okamžiku, kdy ji nesdělí ostatním (zveřejní ji). Tím nad ní ztratí absolutní kontrolu. Nikdo ovšem nesmí nutit jiného násilím, aby myšlenky zveřejňoval, protože by tím zasahoval do svobody projevu. Svoboda projevu totiž nepochybně zahrnuje i svobodu zdržet se projevu, která přísluší osobě, která by projev měla činit.
-
Majetkové právo zveřejnitele má společnost, která výtvor se souhlasem autora zveřejnila. Žádný podnikatel ale nemá právo na státem garantovaný příjem, protože tento příjem musí zaplatit někdo jiný. Proto nemají nakladatelé a nahrávací společnost žádné právo na desátky, které dnes musí lidé platit na výpalném (poplatky z médií), ani nemají žádnou výlučnou moc nad knihami, které jednou zveřejnily. Jediný spravedlivý účel majetkového práva zveřejnitele je dobrodiní pro veřejnost, která si může užívat širší nabídky děl. Přínos z širší nabídky však vždy vykupuje svoboda dílo užívat. Fakticky tak má zveřejnitel kopírovací monopol, který zahrnuje komerční využití díla po předem přesně stanovenou dobu, a to výlučně ve prospěch veřejnosti. Z toho vyplývá, že by se měla pečlivě změřit kritéria kopírovacího monopolu, za kterých budou díla nejdostupnější a zároveň bude mít veřejnost největší svobodu je kopírovat a sdílet.
Tato práva s sebou musí nést i odpovědnost za pravdivé informace o autorovi a roce zveřejnění, protože jinak by díla nebyla po určitém čase volná a nebylo by je tedy možné užívat v další tvorbě, čímž by byla veřejnost zkrácena na svém právu svobodně šířit informace.
Praktické důsledky
Doktrína o účelu kopírovacího monopolu má důsledky pro způsob, kterým se pirát výstižně vyjadřuje. Podobný manuál připravil kdysi pro zastánce svobodného softwaru Richard Stallman. Nejsme řvouni, nepapouškujeme a nepřeháníme; chceme používat slovník, který by nás zbavil nežádoucích sentimentů, které ideu svobodného šíření informací zatemňují.
-
Autoři mají mít osobnostní práva, která Česká pirátská strana nechce měnit. Většina rozmluv o tak zvaném autorském právu se ve skutečnosti týká právě kopírovacího monopolu.
-
Zveřejnitel má mít kopírovací monopol pouze v rozsahu, který je nezbytný pro zvýšení dostupnosti nových děl a podporu nové tvorbě. Pokud mluvíte o kopírovacím monopolu, trvejte na nahrazení slova autor například nakladatelem, vydavatelem, nahrávací společností nebo výrobcem záznamu (obecně zveřejnitelem). Jen tak se vyhnete nesmyslným závěrům.
-
Nepoužívejte termín zájmové skupiny. Účelem kopírovacího monopolu není naplnění zájmu nahrávacích společností, nakladatelů a autorů, ale prospěch veřejnosti.
-
Nikdy nepoužívejte zmatečný pojem duševní vlastnictví. Je to nesmysl.
-
Nikdy nepoužívejte pojem ochrana autorských práv, pokud máte na mysli vynucování uměle zavedeného kopírovacího monopolu. Slovo ochrana zní líbezně, ale „ochrana kopírovacího monopolu, ochrana výrobců a ochrana OSY“ nemají v pirátském slovníku místo. Pokud je to nutné, použijte slovo právo.
-
Nikdy nepoužívejte slovo kreativní (tvořivý) ve vztahu k nahrávacím společnostem, např. jako kreativní společnosti. Výstižnější je třeba zábavní průmysl. Jsou to podnikatelé jako všichni ostatní, nikoliv múzy.
-
Pirátství je termín vytvořený nahrávacími společnostmi a nakladateli. Za pirátství se v kontextu digitálního věku označuje kopírování a svobodné šíření přijaté informace, a proto se k němu hrdě hlásíme. Svobodné šíření informací je naší hlavní ideologií. Univerzity, školy, hudební soubory, kapely a uživatelé Internetu, to všechno jsou piráti, protože svobodně šíří informace. Žádný jiný výklad slova pirátství není vhodný; nejsme somálští piráti :-).
