Koukám na kalendář a hle – zase máme 22. listopad. Tento den si připomínám už po 49. Tenkrát v třiašedesátém bylo tou dobou docela chladno, hospoda "U táty" blízko koleje plná studentů – cizinců. Pro mnohé z nich byla při tehdejších cenách celovečení útrata opravdu pakatel. To víte, otec král, matka v domácnosti. Náhle hospodský hluk utichl a pozornost všech se soustředila na rozhlas po drátě. Hlasatel oznámil, že na prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho byl spáchán atentát v Dallasu. Tenkrát jsme ještě nevěděli v jakém stavu Kennedy je, zprávy nevylučovaly, že byl pouze zraněn. To, že mu kdosi ustřelil hlavu, jsme se dověděli až druhý den.
Reakce studentů-cizinců na atentát byla dvojí. Jedna část těchto mladých lidí, ke které jsem se svým postojem počítal i já, byla zprávou zdrcena.Prezidenta Kennedyho jsme obdivovali, viděli jsme v něm příslib mírové budoucnosti a oceňovali jeho novátorský způsob, jak dokázal oslovovat občany nejen USA, ale i u nás. Druhá část studentů v hospodě se začala radovat jako blázni.
Netrvalo dlouho a první dva z každé názorové strany se drželi v klinči a uštědřovali si navzájem rány do obličeje hlavou. Byli to kluci z vedlejších pokojů na patře, kde jsem bydlel i já, a tak jsem mezi ně skočil a snažil se je odtrhnout od sebe. Vůbec se mi to nepovedlo a protože se ještě také kopali, dostal jsem pěkných pár bolestivých ran nohama. Náhle se objevil vedle nás černý obr a popadl oba kohouty za límec. Byl to černoch z Basutska, můj spolubydlící, který se strachoval o mé zdraví a zasáhl. Oba rváče použitím své neskutečné síly vynesl před hospodu a tam postavil na zem.
Mezitím ale se konflikt rozhořel i ve zbytku hospody. Už chvíli jsem se uhýbal pivním táckům a židlím, bitva planula a postupně měnila interiér hospody na smetiště. Hostinský utekl hned na začátku a s ním i většina českých studentů, kteří podobně jako já neviděli důvod ke rvačce. I já jsem vyklidil pole a v doprovodu svého zachránce Čangally Hohloo odešel na kolej.
Nevím proč,ale ten večer jsem intuitivně cítil, že je konec studené války zase v nedohlednu a že se cosi změnilo. Naděje vyrostlá z rozuzlení Karibské krize, reálný pat obou vojenskoekonomických komplexů na Západě i Východě a politické tání do té doby nesmiřitelných doktrín ukazovalo cestu spolupráce ve vesmíru i na zemi. A najednou…
Prý za padesát let budou zveřejněny výsledky vyšetřování celého případu. Tenkrát jsme ještě nevěděli o zákonu, kterým odňal Kennedy právo tisknout peníze soukromému podniku FED! Až dnes je nám tato souvislost s atentátem jasná a jasné je také to, cui bono. Zajímavé je, že se pravdu o vraždě amerického prezidenta nedovíme ani po těch 50 létech; už v předstihu bylo na dokumenty o vraždě embargo prodlouženo o dalších 25 let. Je to jen náhoda, že za rok by měl vypršet podvodně odsouhlasený zákon o FEDu a současně mělo být uvolněno zmíněné embargo. Mám právě rozečtenu knihu KENNEDYOVÉ od Jindřicha Volka. Přestože vyšla na začátku normalizace v roce 1970 v nakladatelství Vyšehrad, jde o velice objektivně zpracovanou historii rodu Kennedyovců na širokém, plastickém pozadí světové politiky posledního desítiletí a o výstižný obraz obou sympatických bratří, jejich úsilí i tragického ztroskotání. Až zde jsem se dověděl o programové knize prezidenta Kennedyho PROFILY ODVAHY a mohl se seznámit se závažnými projevy obou bratří a jejich rolí v desítiletí americké politiky jež předcházelo jejich vraždám.
Snad jsem touto vzpomínkou pomohl čtenářům OM-pamětníkům rozpomenout se na ty dny,kdy jsme byli mladí a kdy jsme hleděli s optimismem na čas před námi. Ostatním jsem alespoň uvedl zajímavý knižní zdroj poznání atmosféry doby, která nabírala směr k svobodě ve spravedlivějším politickém systému. Čekaly na nás léta šedesátá s báječným rokem 1968.
