Poslední události ve finančním světě a na kapitálových trzích svědčí o tom, že současný svět se po roce 2008 vlastně nikdy pořádně nevymanil z finanční a hospodářské krize a že to, co se jevilo jako její překonání, bylo dočasné a pravděpodobně umělé.
Kapitalismus se bez růstu zjevně není schopen obejít.
A civilizace zas není schopna fungovat v rámci dalšího exponenciálního („rakovinného“) růstu. Pro Starý vyspělý svět to už asi není ani dočasně řešitelné, takže se zřejmě musí – pochopitelně na vyšším stupni pomyslné „dialektické“ spirály – vrátit a současně pozvednout k systému, který bude schopen technologického pokroku jako kapitalismus, ale zároveň nebude systémově závislý na nutnosti růstu – stejně jako na nutnosti růstu nezávisely systémy, které kapitalismu předcházely. Možná proto úspěšněji zápolí s výzvou doby „bonapartistická“ systémová slitina Číňanů a intenzívně demokratický eurosever se silnou rolí komunity než ryzí kapitalistické nebo dokonce politicky vědomě neoliberálně orientované země.
Jestli ale zřejmě jedna etapa vývoje civilizace možná dokonce končí, bylo by zcela logické položit si následující otázky :
Co v průběhu vývoje kapitalismu sílilo a sílí podobným způsobem jako kdysi schéma kapitálového zhodnocování na cestě od předkapitalistických, vesměs feudálních poměrů do typické kapitalistické soustavy, co tedy mělo rozsah, význam a zřetelnou tendenci v rámci historického vývoje kapitalismu, takže to bylo možno skutečně přirovnat k nástupu kapitálového mechanismu „v lůně“ feudálního uspořádání …?
Jaký fenomén v průběhu vývoje kapitalismus dává najevo, že jde dostatečně robustní a nepřehlédnutelný trend?
Jaký fenomén je více zřetelný ve Starém vyspělém světě a méně zřetelný v tzv. rozvojovém světě?
Mám za to (a vyjádřil jsem to i v jiných článcích), že přes všechny výchylky a odchylky, přes všechny konkrétně historické dočasné zákruty, přes všechny „protitrendy“ a občasné protipohyby jsou pro kapitalismus dlouhodobě typické a charakteristické (když porovnáme začátek a současnost) následující procesy:
1. proces zvyšování podílu veřejných rozpočtů na společenském produktu,
Veřejné výdaje z výnosů vysokého zdanění (ale včetně zdanění i té široké veřejnosti!) jsou-li vyváženy do koloběhu, který se sám reprodukuje, mohou lépe než jinde reprodukovat sociální stát, který se v jiných zemích více rozkládá než na evropském severu. Veřejné výdaje z veřejných výnosů mohou být i vhodným řešením problému poptávky v případě známého, ryze kapitalistického dilematu „nutnosti třetích osob“ prezentovaného poprvé výrazněji Sismondim a Malthusem, kdy zdroje veřejných rozpočtů v roli „třetí osoby“ mohou poptávat produkci společensky užívané konečné spotřeby (bytová výstavba, komunikační síť, znalostní infrastrukturu) podstatně užitečněji a pro společnost spravedlivěji, než v případě odpudivého cynismu Tomáše Roberta Malthuse, který v této roli nestydatě obhajoval všemožné parazity, kteří jen spotřebovávají a neprodukují (zahálčivý rentiér všeho druhu., státní, politické, kdysi i církevní sinekury, atd.).
(poznámka autora: obě kritické linie sociálněekonomického myšlení, to je marxistická linie a sismondiovsko-hobsonovsko-(post)keynesovská už dnes splývají a počínaje Kaleckým a Sweezym i moderní ekonomický marxismus respektuje keynesovské přínosy do světového sociálněekonomického myšlení)
2. se zvyšováním podílu veřejných rozpočtů na společenském produktu souvisí proces zvyšování míry stimulační, subvenční a dotační činnosti z veřejných zdrojů – dlouhodobý růst podílu veřejných rozpočtů na hrubém domácím produktu je v soudobé Evropě doprovázen rostoucím významem veřejných zakázek, ale i dotací a subvencí všeho druhu.
Na tomto úseku byla jedním ze zásadních zlomů dotační politika v zemědělství – a to na obou stranách Atlantiku. Zemědělská dotační politika se stala postupně samozřejmostí, i když je v rozporu s tradičním ekonomickým myšlením, protože zde argumentačně vždy silně působil argument „potravinové bezpečnosti“. Bylo tomu již před mnoha a mnoha lety, kdy Evropa postupně a spontánně dospěla k názoru, že světové trhy jsou sice báječná věc, zefektivňují produkční procesy v rámci celé civilizace, víra v kapitalismus je oprávněná … ale že je přece jen zároveň žádoucí nebýt zcela rukojmím světových trhů a cizích zemí a udržovat nezávisle na světové soutěži v Evropě alespoň to zemědělství.
Dalším novějším sílícím fenoménem na tomto úseku je dotace vzniku a udržování pracovních míst i v soukromém sektoru – a další a další veřejné stimulace a vícezdrojová partnerství, kde je cílem udržení reálné produkce, zaměstnanosti, sociální rozvoj znalostí, infrastruktury, zaměstnaností, atd.
-.-.-.-.-.-
Podíl veřejných rozpočtů na HDP, dotace, subvence, veřejná podpora – to vše je zřejmě skutečně sílící trend, se kterým ale síly dominantně ovlivňující svět upřímně i neupřímně, úspěšně a neúspěšně bojují – a vlády střídavě bojují a jindy mu podléhají. Mocné neoliberální iluze v neseverských zemích, že se lze růstu podílu veřejných rozpočtů na HDP a růstu rozsahu veřejné podpory vzepřít, vyhnout a ubránit, vedou ke snahám zvrátit uvedený vývoj a odstranit už „navrstvenou“ roli veřejných zdrojů, stimulací a podpor.
Prostě otočit kolem dějin zpátky …
Výsledky spojené s neustálým „utahováním šroubu“ všem kromě nejbohatších vidíme takříkajíc v přímém přenosu.
Kromě boje s uvedenou tendencí, se také zdá, že zvrhlé mocenské elity propadají jakémusi svéráznému cynismu, kdy nalézají zvráceně zalíbení v „dotacích (respektive socialismu) pro bohaté“ – zrůdná kreatura historických trendů, rok od roku neomalenější, drzejší a vyzývavější, využívající případnou politickou pasivitu a neinformovanost obyvatelstva
Myslím ale, že o dlouhodobých trendech zřejmě nebude pochyb.
Odpůrci principu veřejné podpory mohou zřejmě ve staré, vyspělé, kapitálově saturované ekonomice ještě vyhrát mnoho bitev. Zvlášť když budou stále ještě vedeni naději (která jak známo umírá poslední), že pro reprodukci kapitalistického zisku lze snad přece jen nějak vytvořit podmínky, aby soukromý zisk bez růstu zadlužování přece jen nějak i v budoucnosti obsloužil jako dominantní složka reprodukční koloběh reálné ekonomiky ve Starém vyspělém, kapitálově saturovaném světě …
Nedomnívám se ale, že by odpůrci principu veřejné podpory takříkajíc mohli vyhrát válku.
Zejména pokud „široká veřejnost Evropy“ už nebude ochotná pokorně snášet jejich urputné úsilí, které ústí v neustálé, nekončící a v každém dalším kole zesilující zhoršování životních podmínek společenské většiny.
V rozporu s globalizačními trendy?
Skeptik by ale vůči takovým změnám mohl namítnout, že tento druh řešení si ale přece vyžaduje, aby takové procesy, jejich výsledky a jejich zhodnocování probíhaly v rámci příslušných obvodů veřejných rozpočtů. Jakákoli programová řešení, body aktivní hospodářské politiky: to vše má koneckonců charakter nějakého druhu podpory a pomoci veřejných rozpočtů. Pokud máme dokonce výslovně usilovat o zhodnocování veřejných rozpočtů, vypadá to, že už z povahy věci se budou lokalizovat a uzavírat jednotlivé národní ekonomiky – mají-li se subvence co nejvíc vracet zpět do veřejných rozpočtů (i kdyby různými přívodními kanály různých typů daní).
Ve zmiňovaném skeptikovi to pak vyvolává pochopitelné podezření, že takto bude „reakčně“ znovuoživována role národních států, protože veřejné rozpočty jsou přece spjaty hlavně se státní úrovní veřejné správy a moci. A „kříšení národního státu“ je přece v rámci „železných procesů globalizace a mondializace“ „reakční řešení“ jdoucí proti proudu času atd. atd. …
Podle mého názoru se ale věci mají poněkud jinak …
-.-.-.-.-.-
Jednak typickou součástí skutečně zásadní systémové změny bývá i jistý prvek „návratu“– proto i role státu by mohla být poněkud znovu aktualizována, i když bude zřejmě jiná než kdysi.
I v oné proslulé „dialektické triádě“ („téze – antitéze – syntéze“) platí, že to, co nově nastupuje, se v některých rysech podezřele podobá tomu, co existovalo ještě PŘED tím, co je nahrazováno. Občas to vyzařuje i z použité symboliky těch, kteří změnu uskutečňují, respektive jako porodní babičky jí pomáhají na svět. V této souvislosti si můžeme například připomenout dobře známý vztah francouzských revolucionářů k symbolice a institucím antického dědictví (do r. 1792 a hlavně za Francouzské republiky až do konzulátu, případně včetně něj Perikles či Brutus, aténská demokracie a římská republika, za Napoleona Řím císařský, zejména tzv. principát, který ještě neměl úpadkový charakter …).
A pokud jde o tu „třetí“ „syntézní“ fázi triády, ta by přece měla zahrnovat jak to bezprostředně překonané, tak to, co existovalo ještě před tím překonaným – např. opět sílící ekonomicky vynucená, čím dál více toho „zachraňující“ úloha veřejných rozpočtů na všech stupních by se měla promítnout do sílící role „kořenů“, komunity a občana společenství – případně včetně (také) toho národního státu.
Nicméně podstatný zde není sám „národní stát“ jako takový, ale veřejné rozpočty a národní stát je jen jistým – i když zatím asi nejdůležitějším – „územním obvodem veřejných rozpočtů“. „Národní stát“ nemusí být jediným obvodem veřejných rozpočtů – třebaže jeho role je fiskálně velmi významná.
Existují přece a mohou se i dále a jinde formovat různé stupně “územních obvodů veřejných rozpočtů“.
Existují obce a města (municipality, komuny, svazky), existují samosprávné regiony (spokojeně zabručet by mělo anarcho-zelené pásmo levice), samozřejmě sám typický stát a na pozadí Evropské unie se může zformovat konfederativní uskupení, které přehodnotí dosavadní koketování a kolaboraci s neoliberalismem a stane se silnou sociálně produktivní výzvou světu (souhlasně zabručet by měl jak „etatistický“ a „národně patriotický“, tak i ten „internacionalistický“ socialista).
Jaká jiná cesta ostatně zbývá, pokud by měly být opět plněny a stabilizovány veřejné rozpočty, stabilizována kupní síla, stabilizován region, stát či nadstátní konfederativní struktury …
… a koneckonců zvýšena jistota (a vlastně reálný rozměr svobody) člověka a společenství (komunity) ve svém vlastním prostředí?
Podřídit kapitál komunitě
Pomyslná „Nová Internacionála“ by ohledně využití jednotlivých stupňů veřejných rozpočtů rozhodně měla pracovat s principem subsidiarity a být na jakémkoli (existujícím, případně možném) stupni veřejných rozpočtů projevem a výrazem oprávněných sociálně-ekonomických zájmů faktoru práce a obyvatel zakořeněných na daném území.
“Nová Internacionála“ by měla stanout „na stráži“ proti síle „tekutých“ kapitálových faktorů, proti síle Bělohradského „pirátů“ či „partyzánů“ :
„… za kapitál spějme dále,
občané vzhůru k cílům svým,
práce a komunita už ničím nejsou,
učiňme tedy, ať jsou vším …“
Tato parafráze českého textu Internacionály ze setrvačnosti obsahuje slovník odvozený z tvrdě nesmlouvavých protikladů XIX. století („… učiňme tedy, ať jsou vším …“) – ale ať už na dějinný proces pohlížíme přes prizma nějaké dialektické triády nebo prizmatu jiného, takto vyhroceně (buď – anebo) v historických procesech otázka většinou nestojí.
Případné vyhrocení je užitečné v tom, že ukazuje směr a je jakýmsi kompasem.
Hory mrtvol, které jsou výsledkem „absolutních bojů s absolutními následky o relativní pravdy“ nás učí, že „právo na existenci“ by nemělo být omezováno podle našich představ a účelů, které budou vždy jen dílčí.
I postmoderna má v tomto smyslu svůj význam jako historická fáze rozvoje lidského myšlení a bez ohledu na to, jak je – i ze strany levice – kritizována, měla by být v té další historické fázi rozvoje forem lidského myšlení také zahrnuta …
A lidstvo by mělo mít stále na paměti, že pokorný a tolerantní vztah k realitě je nezbytný.
Jenže toto všechno, veškerá tato bolestná historická zkušenost nemění nic na skutečnosti, že pokud se nemáme odsoudit k dějinné bezmoci našich aktivit, měli bychom si vždy položit sice nikoli otázku, jestli je žádoucí nebo nežádoucí existence nějakého fenoménu, ale měli bychom mít aspoň dost odvahy a potom důslednosti položit si a také odpovědět na otázku, jestli je žádoucí, aby dominovalo to, co v současném stavu věcí dominuje …
A v tom našem Starém vyspělém, kapitálově saturovaném světě, zatlačeném do kouta, kde perspektivy pro společenskou většinu jsou nevalné a východisko nevidět, bychom měli nejen říci:
“Ano – kapitálový mechanismus soukromého zhodnocování má právo na existenci“,
… ale také bychom měli mít dostatečnou odvahu hned k tomu dodat a podle toho se i chovat:
„ … nikoli však právo na dominaci …“
Růst dluhu nebo růst veřejných rozpočtů a stimulací
… tak zní dnes otázka, milý princi …
Pro Hamletovu vlast i pro Skandinávii vůbec to bude zřejmě ještě tak nejsnazší pochopit – protože tam se to v zárodečné formě už děje nejvíce a zadlužení je zde nejnižší.
Případná nemožnost další rozšířeně expanze „dluhů všeho druhu“ ve Starém vyspělém, kapitálově saturovaném světě znamená, že Starý vyspělý svět musí vzít na vědomí to, čemu se psychicky neustále vzpírá, protože se mu to jeví umělé, nezdravé, nepřirozené a v rozporu s „normálním“ charakterem volného tržního podnikání …
Této nutné volbě se vnitřně vzpíráme …
… ale zřejmě se stejně neubráníme.
Pokud potřebujeme dotaci masově, aby reprodukční koloběh reálné produkce mohl pokračovat, tak to nakonec – zatlačeni do kouta – z nutnosti zavedeme, i kdyby se nám to jevilo sebenepřirozenější, sebenepřijatelnější, sebenezdravější, sebebizarnější.
Zadání si vynucuje pouze jedno jediné – aby šlo vcelku o koloběh, který se sám reprodukuje a obnovuje podmínky, možnosti a zdroje opětovného, opakovaného dotování …
Pokud toto bude splněno, o nic jiného nejde …
My, obyvatelé Starého vyspělého, kapitálově saturovaného světa si prostě musíme vybrat.
Mezi rostoucí účastí veřejných rozpočtů i dotačních stimulací a mezi nekonečným ZADLUŽOVÁNÍM …
Nechceme-li se (nebo se dokonce už možná ani nebudeme moci) kvůli udržování kapitalistického „statu quo“ v naší části světa neustále a stále více zadlužovat, musí radikálně „nadkriticky“ stoupnout role veřejných rozpočtů ale i subvenčních stimulací ve Staré vyspělé, kapitálově saturované ekonomice, aby se mohl pevněji, bez externalit, které prospívají jen kapitálu, uzavřít koloběh společenského zhodnocování v naší části civilizace, která by měla překročit předěl, který by jí umožnil „nahodit“ motor umožňující nastoupit a reálně pokračovat po vzestupné dráze nastupující Páté Kondratěvovy vlny v její první fázi, která by – podle definice Kondratěvových vln – měla být příznivá opětovnému vytváření pracovních příležitostí …
… včetně těch, které přinášejí jen daňové výnosy a zisk už velmi často ne.
Protože ve „staré vyspělé části“ světa zřejmě jinak už nikdy nebudou přibývat (jako celkové saldo či „skóre“ pochopitelně) žádné pracovní příležitosti (navíc)
… pokud zde bude kapitálový mechanismus dominovat …
Růst dluhu lze zastavit jen obecným růstem zdanění (včetně finančních transakcí), opět výrazně víc zdanit bohaté fyzické osoby (ale nutno otevřeně říci, že nejen je – rozdíl pak bude zejména v tom, jak reprodukované zdroje použit a využít), ekologické daně, atd.
A zároveň by měla být – jako druhá strana téže mince společenského zhodnocování v sociálně produktivní ekonomice – čím dál víc z veřejných zdrojů stimulována podpora formování lidského kapitálu, reálné produkce a zaměstnanosti ve Starém vyspělém kapitálově saturovaném světě, i kdyby se nám to zdálo přes naše „kapitalistické brýle“ sebevíc nezdravé a nepřirozené …
Neoliberálům je nutno „vyvlastnit“ a do tváře vmést jejich vlastní heslo …
„There is no alternative“ (TINA) …
Závěrem
Z výše uvedeného hlediska se zkrátka ani to dnešní subvencované zemědělství nejeví ničím zas tak nepatřičným.
Je jenom předchůdcem, průzkumníkem, čili předvojem, vanguardem kapitálově silně saturovaného systému, který se už nemůže donekonečna dále zadlužovat a kde cirkulující a celospolečensky vzato, tedy daňově se zhodnocující subvence (při té cirkulaci) obsluhují celou reálnou ekonomiku …
… nejen udržují zvláštní režim dotovaného zemědělství jako dnes…
Chtěli jsme původně, aby se zemědělství reprodukovalo z titulu národní a evropské potravinové bezpečnosti?
A chceme nyní, aby se (teď už prostě vůbec) reálná produkce ve Starém vyspělém, kapitálově saturovaném světě rovněž reprodukovala?
Z titulu národní a evropské – ale už i jiné než jen potravinové – bezpečnosti?
Celá záležitost by zřejmě nebyla v normálním životě tak převratná, jak by se mohlo zdát s ohledem na okolnost, že by mělo jít o změnu systémovou, že totiž zisk vyklízí pozici dominující formy přebytku v systému v prospěch jiné formy přebytku …
… v prospěch zhodnocujících se daní …
Výrobce je beztak spojen se státními úřady povinnostmi vést účetnictví, dostává různé vratky atd. Z hlediska normálního života se toho zdánlivě nezměnilo nic moc a změnu jako systémovou bychom zřejmě mohli vyhodnotit až zpětně. Protože právě jen zpětně, jak občas zdůrazňuje předseda malé, ale jako moderační subjekt důležité Strany demokratického socialismu Milan Neubert (viz účast na projektu Spojenectví Práce a Solidarity), jen s dostatečným odstupem se dá určitá změna vyhodnotit jako změna systémová …
Nikdo nikdy v minulosti nešel spát (například) za feudalismu, aby se pak probudil v kapitalismu …
V Chrudimi dne 11. 8. 2011
