Červen 03, 2012
Moderním dějinám politických systémů můžeme porozumět i skrze lidskou zkušenost s proměnlivou mírou osobní svobody. Proto mají velkou důležitost organizační struktury hájící i malou část naší svobody. Za procesem společenských změn jsou aktivní jednotlivci, ale hlavně struktury: spolky, hnutí, tj. organizační struktura schopná akce. Tuto strukturu dnes představují v Evropě hlavně odbory. V jistých kruzích je módou nasazovat odborům psí hlavu za to, co dělají nebo naopak za to, co nedělají. Jaké jsou naše odbory? Začněme ohlédnutím do historie.
"Za výchozí datum zrodu našeho odborového hnutí je možno považovat 7. duben 1870, kdy rakouský parlament schválil zákon o koaliční svobodě. Dosavadní dělnické spolky, zaměřené převážně na podpůrnou činnost, se potom transformovaly do odborových organizací, hájících všestranně a na legální bázi zájmy svých členů a ostatních zaměstnanců. Tento zákon byl přijat pod tlakem dělnických demonstrací."
Díky transformaci spolků na odbory došlo k emancipačnímu procesu ve společnosti. Přirozený vývoj šel z regionální úrovně na zemský, a později i na celostátní systém organizace a koordinace. Od té doby máme pořád stejnou strukturu hráčů: národní kapitáni průmyslu, a proti nim národní odborové organizace.
"Československá republika, k jejímuž vzniku odbory vydatně přispěly, jim umožnila, aby zasahovaly do všech oblastí sociální péče a ochrany dělnictva. Zesílení veřejnoprávní role odborů a jejich postavení přinesl v polovině 20. let zejména tzv. gentský systém, přenášející na odborové organizace zodpovědnost za vyplácení podpor v nezaměstnanosti."
Prvorepublikové odbory vytvářejí a garantují sociálně podpůrnou síť na národní úrovni. Tuto sociální službu do té doby nikde na světě žádný stát neorganizoval. Postupně ve své práci narážejí na systémové limity. Nemohou navrhovat a prosazovat sociální zákony. Zákonodárná iniciativa leží vždy na straně státu. Zde sehrála klíčovou roli sociální demokracie, a to od 19. století.
„Vztah českoslovanské platformy k mateřské celorakouské straně se postupně vyhraňoval, a tak roku 1893 vzniká Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, od roku 1897 spojena s dalšími pěti národními socialistickými strana Předlitavska ve volnou federaci. ČSDSD se výrazně angažovala v boji za všeobecné hlasovací právo, za osmihodinovou pracovní dobu, zakládala odbory (roku 1897 založila Odborové ústřední českoslovanské), její slabinou však byl přístup k národní otázce – strana vyznávala austromarxistickou koncepci a otevřeně podporovala setrvání ve svazku zemí Rakouska-Uherska. To vedlo až k založení druhé české socialistické strany, tentokrát silně národovecky orientované České strany národně sociální.“
Co je důležité. Hned po Druhé světové válce vzniká opět samostatné odborové hnutí (ono známé ROH), které je však začleněno do mocenské struktury KSČ. Administrativním aktem došlo k začlenění odborů do systému společenských organizací. Trvalou kontrolou vedení odborových svazů nakonec došlo ke ztrátě vlastní organizační suverenity, společenská autorita odborového hnutí byla vytunelována. Tak to státně monopolistický systém řízení potřeboval. Krátké období 1968-69 je renesancí ideje v novém společenském kontextu. Okupace ze srpna 1968 nedovolila tomuto experimentu se svobodou vyrůst. Za tu dobu odbory v Evropě prošly dlouhou cestu budování mezinárodních struktur. Stály u zrodu sociálně tržní ekonomiky i společného evropského unijního projektu. Historie nás tedy učí následující dvě věci.
1. Odbory byly v každém režimu, viz dějiny: konstituční C-K monarchie, gründerský kapitalismus, korporativní kapitalismus, státní kapitalismus, nacionální socialismus, komunistický socialismus, oligarchický či mafiánský kapitalismus. Odborové hnutí mělo členy a sympatizanty ve všech režimech. Stejně tak mělo ve všech režimech i trvale fungující odborové struktury, které fungují nepřetržitě více než 150 let.
2. Fakt trvalé přítomnosti (i když ne faktické účinnosti) odborů v každém režimu znamená, že odbory dělaly a dělají něco podstatného. Toto podstatné vyžadují jednak jejich členové a jednak všichni občané. To platí i pro budoucnost. Odbory byly, jsou a budou institucionálním zosobněním pozitivního vývoje, který členové a příznivci prosazují v procesech nepřetržitých společenských změn.
Zbývá už jen objasnit, co to je ono pozitivní očekávání, které je podstatou existence odborů. Neznamená to, že odbory mají vždy a ve všem pravdu. Ale v krizové době umí najít to podstatné. Pojďme o jedno století nazpět a sledujme, o co tehdy odborům šlo. Průvodcem na této historické exkurzi bude Róza Luxemburgová a její definice politického boje a role odborů z roku 1906. Nejprve se podívejme na „klidové období“ odborářské práce.
"Odloučení politického boje od boje hospodářského a jejich osamostatnění je jen umělým, i když historicky podmíněným produktem parlamentního období. Na jedné straně se tu při klidném, „normálním“ chodu buržoazní společnosti hospodářský boj tříští, rozmělňuje se v množství jednotlivých bojů v každém podniku, v každém odvětví výroby. Na druhé straně je politický boj veden nikoli přímou akcí masy samé, nýbrž, jak to odpovídá formám buržoazního státu, je veden representativně, tlakem na zákonodárná shromáždění."
Ale pozor, politická filosofka a praktická politička vidí okamžitě i druhou stranu mince, která se nás nyní bezprostředně dotýká.
"Jakmile nastane období revolučních bojů, to jest, jakmile se masa objeví na jevišti, odpadne roztříštěnost hospodářského boje i nepřímá parlamentní forma boje politického; v revoluční masové akci tvoří politický a hospodářský boj jeden celek a umělá hráz mezi odbory a sociální demokracií jako dvěma odloučenými, zcela samostatnými formami dělnického hnutí bude prostě odplavena. Ale to, co se očividně projevuje v revolučním masovém hnutí, platí jako skutečný stav věci i v parlamentním období. Neexistují dva různé třídní boje dělnické třídy, hospodářský a politický, nýbrž existuje pouze jeden třídní boj, který je zaměřen současně na omezení kapitalistického vykořisťování uvnitř buržoazní společnosti a na odstranění vykořisťování i s celou buržoazní společností."
Marxistka Luxemburgová pochopitelně vidí první fázi klidového úsilí jako pouhou iluzi, protože třídní boj existuje i v zavedené parlamentní demokracii, která má podle Marxe zmizet na smetišti dějin. Ale pro nás, nemarxisty, je její analýza vynikající, protože jasně rozděluje „klidovou“ a „krizovou“ fázi odborového hnutí. A kde jsme nyní?
Podívejme se na něco aktuálního z letošního roku, na článek Protesty a parlamentní demokracie (Jiří Pehe, Právo, 28. 4. 2012).
"Role odborů v moderních demokratických společnostech je nezastupitelná, ale jejich požadavky a tlak by se měly zastavit před branami parlamentní politiky. Řečeno jinak, odbory mají plné právo odmítat konkrétní opatření vlády, která nějak poškozující zájmy zaměstnaneckých skupin, které reprezentují. A mají bezpochyby i právo protestovat proti celkové politice vlády, kterou vidí jako asociální. V tomto kontextu jim zákony moderních demokratických společností nabízejí celou škálu kroků, od vyjednávání až po stávky. Je ale diskutabilní, zda jsme ještě na půdě jasného a srozumitelného dělení rolí mezi různými institucemi v parlamentní demokracii, a vlastně na půdě parlamentní demokracie, když odboroví předáci nejen vyzývají jménem odborových organizací vládu k rezignaci, ale dokonce především za tímto účelem organizují masové protesty. (…) V tomto kontextu je namístě také otázka, zda by se na masových protestech organizovaných odbory proti vládě měli přiživovat předáci levicové opozice. Ti přeci mají svoje politické prostředky, jak na vládu tlačit, popřípadě ji sesadit, k nimž patří i hlasování o nedůvěře vládě. Představme si, že by masové protesty organizované odbory proti vládě vládu skutečně smetly. Jaká by byla od příště pravidla demokratické hry? Možná by se měli odboroví předáci nad touto otázkou zamyslet."
Liberál Jiří Pehe stojí se svou monolitickou pravdou proti zavražděné marxistce, která jasně vidí dvě odlišné fáze v působení odborů. Kde jsme nyní? Ve společnosti roste spíše vědomí krizové situace, protože vláda se s nikým nehodlá radit o svých krocích. Vede stát jako svou soukromou firmu. A když stát zbankrotuje na řecký způsob, tak jen pokrčí rameny, že jí nevyšel podnikatelský záměr celostátní privatizace všeho a všech. I po krachu budou napakovaní všichni zúčastnění, takže jim o nic nejde. Ale nám jde o všechno. Je to krizová situace nebo ne? Jistěže je na odborech, aby si tuto otázku položily jako první. Mají k tomu historické oprávnění a také staletou zkušenost stávek a organizovaného boje za sociální stát. Jenže toto je otázka i pro celou společnost.
Převzato z Umlaufovin
