Důchodová diferenciace dosáhla úrovně, kdy vysokopříjmoví již nejsou schopni ani ochotni investovat produktivně a spotřebovávat smysluplně tak, aby jejich investiční a konzumní aktivity rozhýbaly základní odvětví produkce a spotřeby. Nízkopříjmoví šetří i tam, kde to znamená zvýšené existenční riziko do budoucnosti. Proč není aplikována progresivní sazba DzPFO? Je argument o snadném vyhnutí se dani a argument o demotivaci vysokou sazbou realistický? Může progresivní zdanění vrátit ekonomice poctivost, ohleduplnost a přiměřenou solidaritu?
Česká republika se v roce 2008 zbavila údajné zátěže v podobě progresivní sazby DzPFO. Zbavila se jí vládním rozhodnutím bez jakékoli relevantní ekonomické studie. O to častěji vládní činitelé společně s mnohými ekonomy opakují již řadu let mantru o tom, že progresivní zdanění sankcionuje úspěšné, že odrazuje od kvalitní práce a že kdo si uměl vydělat, umí si také najít způsob, jak se legálně vysokým daním vyhnout. Zaměřme se postupně na tyto tři argumenty a pokusme se je podložit reálnými údaji a prokázat či vyvrátit tak jejich platnost. Ještě dříve se ale obraťme k ekonomii a k daňové teorii jako k vědnímu fundamentu, z něhož za předpokladu kritického myšlení lze odborně vycházet.
Již po více než jedno století je ekonomům znám zákon o klesajícím mezním užitku z důchodu. Třebaže vznikal v době akcelerující industrializace a značně omezené nabídky spotřebních statků, již tehdy se vysokopříjmovým dařilo rozšiřovat spotřebu o luxusní statky, resp. o svým charakterem či rozsahem luxusní části statků standardních. Současně se příliš nezměnily ani výnosové možnosti investic, které se sice od masivních reálných investic přesunuly k masivním finančním investicím, avšak struktura výnosových příležitostí podle výše výnosů se příliš nezměnila. Zákon o klesajícím mezním užitku z důchodu je tedy bez ohledu na nechuť části ekonomů formulovat či akceptovat silné teze významu všeobecně platného odborného zákona realistickým východiskem. Tento zákon sděluje, že lineárně rostoucí důchod bude provázen degresivním přírůstkem užitku z tohoto důchodu. Praxe zcela nepochybně ukazuje, že každá další jednotka spotřeby a každá další investice již zpravidla nedosahuje kvality (užitku) spotřeby či investice předchozí. Zejména u investic je jasně patrný zájem o nejvýnosnější a současně nejméně rizikové investiční příležitosti, jichž je vždy omezený počet a vysoký práh dostupnosti daný investičními náklady. Proč tedy neodebrat tu část důchodu, která se již nenese kýžený spotřební či investiční užitek a nerestribuovat jej těm, kteří si nemoho dovolit ani kulturní spotřebu, natož nějaké investice?
Dále je studentům ekonomie již po mnoho desetiletí vštěpováno, že člověk je živ nejen prací a že práce a volný čas jsou substituty s opačnou závislostí na výši důchodu. Jde o zákon substituce práce s volným časem v závislosti na důchodu. Zde se výjimečně odráží i část biologické determinace člověka, který si musí po práci odpočinout, aby v ní mohl ve stejné či vyšší intenzitě a extenzitě pokračovat. Přirozeností člověka je pracovat tak dlouho a tak intenzivně, dokud mu to ještě přináší vyšší užitek z důchodu než z odpočinku a volnočasové relaxace. V této souvislosti je ekonomům třeba připomenout, že většina civilizačních chorob a lidských chyb přímo souvisí s nadměrnou nebo nevhodně strukturovanou prací při nevhodné stravě a chybných či nedostatečných relaxačních aktivitách včetně spánku. Pokud jsou lidé nadměrně motivováni aktuálním pracovním důchodem, může to znamenat jejich snížený důchod v budoucnosti v důsledku vynuceného prodloužení volného času na rekonvalescenci. Proč tedy neodebrat tu část důchodu, která si vynucuje budoucí rozšíření volného času na úkor pracovního důchodu a stabilizovat tak i intenzitu práce?
Z výše uvedeného je zcela nepochybně patrné, že pokud důchod roste nad individuálně odlišné meze, stává se nositelem nižšího užitku než důchod nižší nebo jeho substituční alternativa. Pro různé lidi je přitom tento práh různě vysoký, existuje však pro všechny. Kdo chce ovládnout trh, má tento práh extrémně vysoko položený. Jelikož ale ovládnutí trhu znamená monopolní exkluzivitu se všemi negativními důsledky pro konkurenci a zejména pro efektivitu, jsou takto vysoké prahy nežádoucí a zvláště vhodné pro regulaci včetně daňové. Progresivní sazba DzPFO představuje tradiční keynesiánský regulátor (vestavěný stabilizátor) krátkého ekonomického cyklu. Již její samotná existence vede ke zvažování, zda se vůbec vyšší důchod vyplatí při nadproporcionální míře zdanění a omezuje tak nadměrný důchod a tlumí současně přehřívající se konjunkturu redukcí poptávky.
Poctivý vzdělanec ví, že eskalací svého manažerského platu nejen odebírá své firmě zdroje potřebné k efektivní činnosti, ale o to, že pokud stejně dobře nezaplatí i ostatní zaměstnance, jejich produktivita klesne. V období deprese a krize je pak nezbytné šetřit na všech neproduktivních nákladech, zejména pak na těch nejvyšších manažerských, což je opět progresivní sazbou podporováno. Pokles nejvyšších platů totiž přináší mnohem vyšší relativní pokles daně než hrubého důchodu. Demotivace progresivním zdaněním se tak může týkat pouze těch osob, které jsou příliš silně závislé na okamžitém důchodu a jeho současnou výši upřednostňují před budoucí. Demotivováni jsou především bezohlední individualisté, což není žádná škoda. Výhradné měření úspěchu penězi znamená, že vychytralí podvodníci a zloději jsou úspěšní stejně jako nejkvalifikovanější technologický či lékařský guru. Chcete žít v takové společnosti?
Kvalitní práce má být kvalitně zaplacena. Přesto se až příliš často setkáte s kvalitní prací vykonávanou navzdory platovému podhodnocení a na druhé straně s mnohanásobně nadhodnoceným platem za fiktivní výkony či za nekvalifikovanou a neproduktivní činnost. Kvalitní lékař léčí, i když je jeho práce platově podhodnocena, pokud se neprotiví Aesculapově přísaze (ctí etické pravidlo). Nýmand dosazený do odpovědné manažerské funkce naopak neodmítne nadhodnocený plat, i když na svou funkci zjevně nestačí, je-li mu mravní aspekt zhola ničím. Takže vyšší zdanění může od kvalitní práce odradit pouze ty, kteří jsou ochotni pracovat nekvalitně z principu a ke kvalitní práci je nevede žádný etický princip.
Poslední argument proti progresivnímu zdanění má složitější pozadí. Pokud je chytrému známo, že se lze pouhou změnou sídla či místa činnosti zbavit většiny daňové zátěže a současně ví-li, že stát funguje velmi neefektivně, jeho dilema se stává jasnou volbou odchodu do daňového ráje. Pokud ale odpovědná vláda zákonem brání daňovým nerezidentům konkurovat ve veřejných soutěžích, může to při vědomí zvýšené odpovědnosti vlády znamenat ochotu smířit se s vyššími daněmi výměnou za přístup k vládním tendrům. I zde ale platí, že kdo chce poctivě pracovat pro domácí ekonomiku, při poctivém nastavení soutěžních pravidel se nebude snažit dezertovat do daňových rájů. Mimochodem, v řadě zemí se daňové ráje stávají riziky zatíženou oblastí, kam se již nevyplatí přesouvat aktivity z daňových důvodů. Evropská unie považuje právem tento způsob daňové konkurence za nežádoucí a neefektivní a usiluje o její účinnou regulaci.
Závěrem budiž konstatováno, že progresivní sazba DzPFO (a s hledem na rozsah důchodvého zdanění i jiných daní včetně majetkových) je nejen efektivní regulátor ekonomického cyklu, ale i silný prostředek ke stabilizaci veřejnch rozpočtů. Kromě toho dokáže oddělit zrno poctivého podnikání rezidentů a efektivního státu od nepoctivých, mnohdy přímo zlodějských entit škodících nejen trhu, ale především mravní a kulturní úrovni společnosti. Proto je nezbytné v ČR zavést výrazně progresivní zdanění s opcí pro ohleduplné altruisty ochotné převzít část břemene státu za veřejné a smíšené statky bez nároku na odměnu v podobě zisku.
Autor je ekonomem a finančním a daňovým expertem působícím na VŠTE. Jedná se o upravený výtah z připravovaných publikací pro tisk.
