V souvislosti s Drobilgate zaznělo (a to i na OM) mnoho více či méně plamenných výzev k tomu, abychom jako občané povstali a svrhli vládu.
Zastánci současné vlády jsou sice v internetových diskusích v menšině a těžké defenzívě, to jim však nebrání v posměšcích.
„Což o to, převrat je jistě užitečná věc, kolik divizí na něj máte?“ ptal se ironicky nick Eddie v diskusi u Tribuna, a údajný úspěšný pravičák Gora k tomu stejně opovržlivě dodal: „Jedna ze zábav, kterou jsem viděl a uznávám, že je dosti zvrhlá, když mezi plebs (berme jej na chvíli že ten je převážně "levicový") hodí někdo svazek bankovek… Pak je z třídního hlediska zábavné sledovat ten levicový "humanismus", "solidaritu" a "slušnost" z tribuny pro "platící" diváky.“ Nemohu si pomoci, ale mně ti posmívající se pravičáci velmi připomínají Štěpána těsně po 17. listopadu při projevu pro dělníky ČKD. Víme všichni, jak dopadl. „Pýcha předchází pád,“ řekla by teta Kateřina.
Zažili jsme za posledních dvacet let několikrát ten okamžik, kdy vrcholný politik ztratil dočasně či natrvalo respekt. Stalo se to i Klausovi, Špidlovi, Grossovi, Paroubkovi, Topolánkovi a dalším českým politikům. Jsem pevně přesvědčen, že kdybychom si dali tu práci, a prolistovali novinové a televizní archivy, byli bychom u každého z nich schopni přesně určit ten okamžik, kdy tzv. „zvadli“ a stali se „politickými mrtvolami“, i když ještě stále formálně seděli ve svých křeslech.
Včera jsme v přímém přenosu zažili, jak respekt neztratil jeden politik, ale celá politická garnitura. Možná budou ještě chvíli sedět ve svých křeslech, ale mrtvolný puch už se začal šířit. Něco podobného se zde naposledy stalo v týdnu po 17. listopadu 1989.
