Právě skončená protestní akce lékařů Děkujeme, odcházíme vyvolala velkou odezvu v mediích oficiálních i na internetu. Od velkých analytických článků (1,2,3) až po vášnivé polemiky diskutujících zde na OM.
Chceme-li porozumět čemukoliv v dnešním zdravotnictví, je třeba dle mne vycházet z premis, které výborně vystihl kolega Ivan David v Britských listech. Běh věcí je ve zdravotnictví určován zájmy a bojem zájmových skupin o co největší díl z peněz do zdravotnictví směřujících. Je to hra s nulovým součtem, všichni vyhrát nemohou. Poskytovatelé a spotřebitelé péče chtějí platby co největší, plátci co nejmenší. „Veřejní činitelé“ naslouchají zájmovým skupinám potud, pokud jim mohou prospět nebo uškodit. Proto je nejmenší pozornost věnována pacientům a pojištěncům vůbec. Toto platí analogicky pro všechny služby financované z veřejných fondů. [1]
Mezi takto definovanými dvěma póly se nacházejí lékaři a ostatní zdravotničtí pracovníci. Z jedné strany tlačeni, přímo i nepřímo, maximalizovat zisky, a ze strany druhé očekáváním a nadějí pacientů v co nejlepší péči o jejich zdraví. A aby to nebylo tak jednoduché, tak se do toho všeho ještě promítá pohled na bílý plášť. Jak ze strany části lékařů, tak pacientů jako na něco privilegovaného s výrazným morálním akcentem. Málokdo si však uvědomuje, na obou stranách, že tento pohled v dnešní době je svým způsobem anachronismus. Oba jsou na stejné lodi pod tlakem stále amorálnější společnosti, preferující spíše závěry z Vladaře něž z Bible. Výkon lékařského povolání v současnosti je více a více redukován na práci vazala finančních a dalších elit s rostoucími omezeními morálních aspektů v jeho práci. To si většina lékařů, především mladších, stále méně uvědomuje.
K tomu přispívá i další skutečnost, poněkud opomíjená v jinak skvělém hodnocení této akce kolegou Davidem [2]. Je i jedním z důvodů proč tato akce proběhla jak proběhla i jak dopadla. Je nutné si uvědomit, že motorem i vůdčími osobnostmi celé akce byli lékaři mladí, tedy ročníky cca 1970- 1985. Lidé formovaní v důsledně posametovém období. Z mého pohledu je jedním z charakteristických rysů této generace, nejen lékařů, postupná ztráta sociální inteligence. Tedy té části inteligence člověka, která je pro vládnoucí vrstvy většiny společenských systémů od starověku nepřítelem číslo jedna. Je systematicky ničena a zašlapávána všemi dostupnými prostředky, včetně všech druhů medií. Obě takto postižené strany, lékaři i velká část pacientů, se tím od sebe vzdalují a je proto, bohužel, stále menší šance aby se domluvily k velké radosti vládnoucích „elit“. I z tohoto důvodu nemohlo být naplněno očekávání současných i budoucích pacientů na celkové „ozdravění“ našeho zdravotnictví.
Chápu jejich emoce i rozčarování bičované ještě současnou mediální kampaní proti lékařům, a proto většina mých diskusních příspěvků k tomuto tématu vždy končila doporučením, aby již skončily neefektivní verbální útoky na lékaře a pacienti se začali starat sami o systém zdravotní péče. Nikdo to za ně neudělá, jak z uvedených tak i dalších důvodů. Vždyť z právě skončené kampaně vyplulo mnoho faktů a informací, jichž je možno se chytit! Ať je to oficiální ministerský dokument, ona smlouva s lékaři, slibující nápravy ve zdravotnictví, či informace o finančních tocích.
Dnes se již jasně mluví o snížení počtu lůžek a snížení dostupnosti péče kvůli vyšším lékařským platům. To přidání ale nemusí být na úkor těch sociálně slabých, pokud tlak veřejnosti bude dostatečný na to, aby se sáhlo na příjmy mafií ve zdravotnictví a pojišťoven. Vláda za mlčení veřejnosti vytížené emočním lkaním nad amorálností doktorů raději hledá řešení z veřejných rozpočtů!!! Leží-li na pokladnách pojišťoven cca 15 miliard, které nejsou využity pro pacienty a instituce z nich mají procenta na své platy a podnikání, dále jde mimo systém léčebně preventivní péče 27 miliard ročně z veřejných peněz, to jsou přece pádné informace. Je možné také zaútočit na kontrolní systémy, počty pojišťoven, jak to ukazují články paní Brixi [3]. Nelze věčně hledat chyby v konání lékařů, je nutné se zamyslet nad sebou samým a nad svou netečností. Vždyť sami pacienti svou apatií a ignorancí těchto a dalších použitelných faktů, jež vyplynuly z této kauzy, vlastně pomáhají vládě v jejím asociálním počínání!! Morální rozhořčení opravdu nic nevyřeší [4]. Je nejvyšší čas jednat buď ve spolupráci se Svazem pacientů, či odbory, ale hlavně nesedět doma a nelkát nad sebou samým a svým osudem!
Literatura a odkazy:
[1] Zdravotnictví, jak se o něm nepíše I, Ivan David
[2] Prohrát jak lékaři u Hegera – lékaři to prohráli i nelékařům, Ivan David
[3] Zdravotnictví je v krizi. Cíle reformy jsou neslučitelné. Řešení mimo dosah ideologů, Hana Brxi
[4] Morální rozhořčení nic neřeší, Ivan David
