Upřímně řečeno, jsem zklamán a znechucen svou vlastní Republikánskou stranou, když sleduji její snahu o nepřirozenou záchranu několika největších amerických korporací tím, že chtějí po daňových poplatnících, aby sanovali děsivé výsledky jejich přehnaného sebevědomí, chamtivosti a arogance, s níž se snažili vydělat „rychlé prachy“ pomocí hazardních metod. V této hře prohráli, a teď chtějí po nás ostatních, abychom zaplatili jejich sázky a umožnili jim, aby nemuseli opustit jejich luxusní životní styl a poté přihlíželi, jak utrácejí tu desítky, tu stovky milionů dolarů vydělaných v bonusech a kompenzacích, které byly jejich odměnou za to, že potopili nejenom vlastní firmy, ale v podstatě udělali to samé i s celou americkou ekonomikou.
Je zvláště znepokojující vidět, jak mnoho z těch, kteří mě pranýřovali během presidentské kampaně jako populistu a člověka, který „nerozumí Wall Streetu“, se nyní seřadili jako žízniví psi ve Washingtonu, u misky s vodou zvané Kongres a volají po pomoci. Myslel jsem si, že tito lidé byli ti nejchytřejší v Americe! Myslel jsem si, že daňoví poplatníci jako vy a já jsme byli podobni těm panákům v OSN, kteří mají na uších vypnutá sluchátka, a že jsme tedy měli věřit těm, které nazývám partou mocných „na ose moci mezi Wall Streetem a Washingtonem“.
Myšlenka vládní pomoci, v níž svěříme 700 miliard jednomu muži bez možnosti kontroly nebo vyúčtování Kongresem, je absurdní. Přestože to prosazuje moje strana, je to hloupost a podle mého přesvědčení je to i protiústavní.
Nastanou nějaké dalekosáhlé následky, když neprovedeme žádná opatření? Pravděpodobně ano, ale my jsme o tom na mou čest neměli tušení, až do té chvíle, kdy se ten stupeň lakoty a hlouposti začal valit v plném proudu. Dovedu si však představit, že nechat „Cukrového strýčka Sama“ vykročit a zachránit miliardáře, kteří to vše způsobili, bude daleko horší a odstartuje dlouhou řadu požadavků ze strany podniků i jednotlivců na stejnou pomoc ze strany vlády, jež, jak jsem zjistil, v poslední době požaduje takovou pomoc od vás i ode mne. Peníze, se kterými Kongres hazarduje, nejsou z jeho současné ani budoucí kapsy, ale z naší. Mnoho a možná že dokonce většina z nás si právě vyzkoušela, jak chutná ztráta hodnoty našich domů, penzijního spoření a penzí. A teď od nás očekávají, že převezmeme jejich budoucí rizika.
Co se stalo s myšlenkou „volného trhu“? Je založena jen na naší představě, že když ZVÍTĚZÍME, je vše v pořádku, a když PROHRAJEME, požádáme vládu, aby nám zacelila rány?
Pokud jste drobný podnikatel, je to ten způsob jakým podnikáte? Když máte špatný měsíc, špatný rok nebo čelíte krachu, můžete běžet do Kongresu a požadovat po něm, aby VÁM napsal tučný šek a převzal vaše riziko?
Jednou z věcí, která přispěla k této katastrofě, je příliš mnoho vládního vlivu v podobě zákona Sarbanes-Oxley (zákon přísně regulující účetnictví amerických firem, přijatý po pádu ENRONU – pozn. překl.). Další je daňová struktura, která vytváří ve firmách hlad po zapojení se do „herního systému“. Další je popírání zdravého rozumu, spočívající v poskytování půjček lidem, kteří je nemohou splatit.
Wall Street se stal takovým Las Vegas východního pobřeží, ale i ten poslední hráč v Las Vegas ví, že když prohraje, tak nemůže očekávat od vlády, že za něj zaplatí jeho sázky. Wall Street si přesně toto myslí. A američtí daňoví poplatníci by měli nést břemeno odpovědnosti.
Jestli chce Kongres něco dělat, zde jsou nějaké návrhy:
1. Okamžitě zrušit všechny daně z kapitálu, daně z úspor a dividend. Osvobodit kapitál a podpořit investice. To je ten druh hospodářské pobídky, který by mohly přinést spravedlivé daně. Pokud už chce Kongres utrácet peníze, ať je utratí na snížení daní, ne na veřejnou sanaci chyb soukromých trhů.
2. Zrušme zákon Sarbanes – Oxley. Selhal. Očekávalo se, že takové situaci zabrání. Nezabránil. Zlikvidujme ho.
3. Požadujme, aby činitelé, odpovědní za to, že potopili své firmy, jim nahradili ztráty. Samozřejmě, to nejde, tak je nechme pracovat a splácet vládě. Mohou žít jako lidé, které poslali na ulici nebo je tam udržovali. Nedává žádný smysl zavřít je do vězení, spravedlivější by bylo, aby nám to zaplatili. Lepší by bylo je vyhodit a vydělat peníze, než jich tolik vydržovat v této době. Nemluvím o omezení platů vysokého managementu, ale o lidech, kteří právě teď ve Washingtonu sází na pomoc, protože zruinovali své společnosti.
Pokusy Demokratů a Republikánů obviňovat se navzájem jsou nesmyslné. Obě strany mají vinu a mají povinnost ji přiznat. Všichni žili z velkých příspěvků na volební kampaně a lobbistického svinstva, které je silně ovlivňovalo v tom, aby zavírali oči před touto loupeží. Dost bylo té ostudy. Dejme to do pořádku“.
Mohl by to být začátek. Jestliže tyhle panáky nepřivedeme k odpovědnosti, dojedeme na to všichni.
Překlad: Stan
