NEW YORK – Spojeným státům a Evropě trvalo téměř dva roky od krachu Lehman Brothers a víc než tři roky od chvíle, kdy v důsledku pochybení finančního sektoru započala globální recese, než konečně reformovaly finanční regulaci.
Možná že bychom regulatorní vítězství měli v Evropě i ve Spojených státech oslavovat. Vždyť panuje téměř všeobecná shoda, že krize, jíž dnes svět čelí – a pravděpodobně bude čelit ještě léta –, je důsledkem excesů deregulačního hnutí započatého před 30 roky za Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Nespoutané trhy nejsou ani efektivní, ani stabilní.
Po proběhlé bitvě – a dokonce i po dosaženém vítězství – však zůstává trpká pachuť. Svá selhání nepřiznala většina z těch, kdo za chyby zodpovídají – ať už ve Federálním rezervním systému USA, na ministerstvu financí USA, v britské centrální bance a Úřadu pro finanční služby, v Evropské komisi a Evropské centrální bance nebo v jednotlivých bankách.
Banky, které natropily v globální ekonomice paseku, se tomu, co bylo zapotřebí udělat, dlouho vzpíraly. Ještě horší je, že obdržely pomoc od Fedu, u něhož člověk mohl očekávat, že zaujme obezřetnější postoj, vzhledem k tomu, jak rozsáhlé byly jeho dřívější chyby a v jakém rozsahu je zjevné, že zrcadlí zájmy bank, které by měl regulovat.
To není důležité jen jako téma dějin a odpovědnosti: regulátoři mají v mnohém volnou ruku. Zůstává tedy otázka: můžeme jim důvěřovat? Podle mě jednoznačně ne, a proto je třeba větší část regulatorního rámce stanovit napevno. Obvyklý přístup – delegovat zodpovědnost na regulátory, aby si podrobnosti dopracovali sami – stačit nebude.
Což vyvolává další otázku: komu věřit můžeme? U spletitých ekonomických záležitostí jsme důvěru vkládali do bankéřů (když tolik vydělávají, tak přece musí něco vědět!) a do regulátorů, kteří často (ale ne vždy) pocházeli z trhů. Události posledních let ale ukázaly, že bankéři mohu vydělávat hory peněz, i když podrývají ekonomiku a svým vlastním firmám způsobují obrovské ztráty.
Bankéři se rovněž projevili jako „mravně invalidní“. O tom, zda jednání Goldman Sachs – sázení proti produktům, jež sama vytvořila – bylo nezákonné, rozhodne soud. Verdikt v mnohem podstatnější otázce mravnosti takového chování už ale vynesla porota veřejného mínění. Skutečnost, že výkonný ředitel Goldmanů měl za to, že pracuje na „Božím díle“, když jeho firma nakrátko prodávala produkty, které sama vytvořila, anebo když šířila očerňující fámy o zemi, kde působila jako „poradce“, ukazuje na existenci paralelního vesmíru s odlišnými mravy a hodnotami.
Tak jako vždy, čertovo kopýtko je v detailech a lobbisti finančního sektoru vynakládají hodně sil na to, aby se ujistili, že detaily nových regulací budou ku prospěchu jejich zaměstnavatelů. Bude tedy zřejmě ještě dlouho trvat, než úspěch zákona v té či oné podobě, kterou Kongres USA nakonec přijme, budeme schopni posoudit.
Kritéria posuzování jsou ale jasná: nový zákon musí skoncovat s praktikami, které ohrožovaly celou globální ekonomiku, a přeorientovat finanční soustavu na úkoly, které jí přísluší – řízení rizik, alokaci kapitálu, poskytování úvěrů (zejména malým a středně velkým podnikům) a provozování efektivního platebního systému.
Na očekávané úspěchy bychom si měli připít: bude zřízena určitá forma komise pro bezpečnost finančních produktů, větší díl obchodu s deriváty se z příšeří pochybného trhu „na míru“ přesune na burzy a do zúčtovacích bank a část nejhorších hypotečních praktik bude omezena. Navíc se zdá pravděpodobné, že budou zkráceny ostudné poplatky za každou debetní transakci – tedy určitá daň, která nejde na žádný veřejný účel, ale plní pokladnice bank.
Za pozornost ale stojí i pravděpodobné neúspěchy: problém bank příliš velkých, než aby zkrachovaly, je dnes horší než před krizí. Posílení nápravných pravomocí sice pomůže, ale jen málo: za poslední krize americká vláda „přivřela oči“, pravomoci, které měla, nevyužila a zbytečně finančně zachraňovala držitele akcií a dluhopisů – to vše ze strachu, že kdyby postupovala jinak, vyústilo by to v ekonomické trauma. Dokud budou existovat banky příliš velké na krach, vláda pravděpodobně „přivře oči“ znovu.
Nepřekvapuje, že velkým bankám se podařilo některé zásadní reformy zastavit; překvapilo však ustanovení v návrhu zákona ze Senátu USA, které vládou pojištěným subjektům zakazuje upisovat rizikové deriváty. Takový vládou pojištěný úpis pokřivuje trh, neboť velkým bankám dává konkurenční výhodu, ne nutně proto, že by byly efektivnější, ale proto, že jsou „příliš velké, aby padly“.
Obrana velkých bank ze strany Fedu – pro vypůjčovatele je prý důležité zajišťovat si rizika – ukazuje, v jakém rozsahu je podchycen. Záměrem legislativy nebylo deriváty zakázat, ale jen znemožnit implicitní vládní garance, dotované daňovými poplatníky (vzpomínáte na sanaci AIG za 180 miliard dolarů?), které nejsou přirozeným ani nevyhnutelným průvodním jevem půjčování.
Existuje mnoho způsobů jak excesy velkých bank potlačit. Osvědčit by se mohla důrazná verze takzvaného Volckerova pravidla (nastaveného tak, aby vládou pojištěné banky nutilo k návratu k jejich stěžejní úloze vypůjčovatele). Vláda USA by však projevila laxnost, kdyby nechala věci tak, jak jsou.
Ustanovení o derivátech v senátním návrhu zákona je dobrá lakmusová zkouška: Obamova administrativa a Fed se odmítáním těchto restrikcí jasně postavily na stranu velkých bank. Pokud účinná omezení obchodu s deriváty pro vládou pojištěné banky (ať už s pojistkou skutečnou anebo faktickou v důsledku velikosti znemožňující krach) zůstanou i ve finálním znění návrhu, veřejný zájem by opravdu mohl převážit nad zájmy partikulárními a demokratické síly nad movitými lobbisty.
Dojde-li však k vyškrtnutí těchto omezení, jak mnozí zasvěcenci předpovídají, pro demokracii to bude smutný den – a ještě smutnější pro vyhlídky na smysluplnou finanční reformu.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč Přetisk materiálu bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
